Neuvěřitelné legendy pekelného hradu Houska: Co v něm prováděli nacisté?

Přestože na hradě nalezneme vzácné nástěnné malby, přitahuje Houska pozornost většiny návštěvníků něčím jiným. Každý starý hrad bývá opředen legendami. Pro ty zdejší bychom však jen těžko hledali obdobu. Pozoruhodné také je, že ač se jednotlivé pověsti o Housce liší, přece jen mají společný základ. 

Nejstarší legenda pochází už z 9. století. Podle ní byla nedaleko hradu nalezena díra do skály, „v kteréžto množství rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi“. Pohádka? Téměř jistě. Podobný příběh se ovšem opakuje později roku 1594. Hlavní roli v něm hraje zločinec uvězněný na Housce, který přijal nabídku, že mu bude odpuštěno, pokud se nechá spustit do záhadné prohlubně a zjistí, co se v ní nachází. Po spuštění však propadl takové hrůze, že se mu i smrt zdála milejší než setrvat tam dole, kde všechno připomínalo peklo.

Karel Hynek Mácha během svého putování Housku navštívil hned dvakrát a do okolní krajiny umístil děj svého románu Cikáni. Básníkův pobyt na hradě se ale hlavně stal terčem svérázného žertu. V třetím dílu encyklopedie pověstí z českých hradů a tvrzí nazvaném Čas hradů v Čechách byl publikován obsah dopisu, který měl Mácha napsat jednomu ze svých přátel. Prý na Housce prožil podivný sen – vlezl kamsi do hlubin a viděl tam něco na způsob pekla. Dívka, již ve snu oslovil, mu prozradila, že se ocitl v Praze naší doby – konkrétně 20. srpna 2006. To samozřejmě ještě více podnítilo záhadology. Že by se na Housce nacházel stroj času? A odkud pocházel? Jistě z tajemné Atlantidy! Na udaný den dokonce svolali fanoušci fantastických teorií akci „čekání na Máchu“. Básníka chtěli na Housce odchytit při jeho průchodu do budoucnosti. Celá bublina splaskla už pár měsíců před očekávanou senzací. Údajný Máchův dopis se ukázal být pouhou literární mystifikací, slavný básník ho tedy ve skutečnosti nikdy nenapsal.

Vzácné malby

Houska však zaslouží obdiv i bez fantastických příběhů – z čistě historického hlediska. Dnešní podoba je samozřejmě výsledkem pozdějších rekonstrukcí, zejména renesanční zámecké přestavby a modernizace v 19. století. Poslední velkou přestavbu provedli majitelé v roce 1930. Část si však zachovala gotický ráz a připomene, že objekt kdysi býval hrdým hradem. Založil jej zřejmě Přemysl Otakar II. a do doby, než nedaleko vyrostl Bezděz, plnila nejspíš Houska roli mocenského centra zdejšího kraje. Hrady z té doby většinou neměly takové štěstí a ani zdaleka se nám nedochovaly tak jako Houska. Největší unikum ovšem nalezneme až při prohlídce interiérů.

Nástěnné malby zřejmě pocházejí už z počátku 14. století. Narazíme na ně v architektonicky nejcennější části hradu – kapli. O vzácných freskách se dlouho vůbec nevědělo a s velkým úžasem je odkryli až při úpravách v době první republiky. Podobné památky středověkého malířství samozřejmě nalezneme i jinde, ne však v takové úplnosti. Co na malbách rozpoznáme? Především obraz ukřižování či výjevy ze života Panny Marie nebo alegorické postavy dobra a zla. I tato vyobrazení jitří fantazii milovníků nevysvětlitelných záhad. Hradní kaple sice nestojí na místě, kde podle legend zela díra do pekel, jak se někdy mylně tvrdí, proč ale hradní pán neželel peněz a pořídil do kaple tak bohatou výzdobu? Hnala jej pobožnost, touha se blýsknout, nebo strach ze života v místě opředeném legendami? Vždyť se například tradovalo, že se pod hradem ukrývají kostry „nelidí“...

Dobové momentky

Za vzácnost považujeme i další nástěnné malby, které hrad ukrývá. Tentokrát však jejich hodnota netkví v jejich stáří, ale v tom, co znázorňují. Výzdoba obytných prostor pochází až z 16. století a zachycuje výjevy z tehdejšího života. Spatříme zde třeba svatební průvod, v jehož pozadí poznáváme i hrad Housku. Prohlédneme si zde lovecké scény nebo výjevy z dětských her, pasoucí se stádo a další „momentky“ z každodenního života tehdejších lidí. Houska nám tak zachovala nejen představu o tehdejším obytném luxusu, ale svědčí i o životních reáliích své doby. Nevěříme-li, že na Housce nalezneme bránu do pekla, tak bránu do jiných časů zcela určitě.

Dobré místo

Za dobrou obranyschopnost vděčila Houska především své poloze na vysoké skále. Ke hradu se dalo dostat pouze z jihu a tuto cestu navíc chránil příkop. Hradní nádvoří mělo už tehdy čtyřhranný tvar. Obytné místnosti v patře však tenkrát dosahovaly až šestimetrové výšky. Pozdější přestavbou se tento prostor rozdělil na podlaží dvě.

Jeden z nejvýznamnějších držitelů hradu Houska, pan Hynek z Dubé se mimo jiné proslavil svým úsilím o osvobození mladého Václava II. vězněného na sousedním Bezdězu. Dotáhl to až na purkrabího Pražského hradu. Měl čtyři syny a všichni se mimochodem jmenovali po otci Hynek, takže bylo nutné je odlišovat dalšími přízvisky. Právě nejmladší z těchto synů zřejmě obdařil interiér hradu dodnes obdivovanou nástěnnou výzdobou.

Další osudy

Za třicetileté války Housku podobně jako mnohé české hrady obsadili Švédové. Později objektu hrozilo zboření. Nakonec však tento osud potkal jen poplužní dvůr, věž a hradby. Nástěnné malby se objevily během prací, které nechal provádět prezident Škodových závodů Josef Šimonek, jenž se stal majitelem v roce 1924. I zcela novodobé dějiny však nabízejí raritní události. Za druhé světové války Housku využívala komandatura SS. Přístup do objektu byl omezen, ale pamětníci vzpomínají, že zde měla probíhat takzvaná plemenitba na árijskou rasu. 

Pod krycím jménem Burgund II. figurovala Houska v projektu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu jako jeden ze čtyř sudetských depozitářů pro židovské a zednářské knihy z celé Evropy. V srpnu 1943 sem byly převezeny cenné materiály z archivů a knihoven v Hamburku a Berlíně, aby se zabránilo jejich případnému zničení během amerického bombardování. Archiválie zde pak zůstaly až do konce války.

TIP: Zrod nacistického Kamelotu: Na hradě Wewelsburg se konaly okultní rituály

V době normalizace tu místo kastelána získal populární evangelický farář Svatopluk Karásek. Svou první desku zde tudíž díky Karáskovi nahrála undergroundová skupina The Plastic People of The Universe. I přes to, že StB zasáhla jak proti Karáskovi, tak proti skupině, nahrávky z Housky nakonec vyšly i na desce vydané v New Yorku. „Plastici“ získali světovou pozornost a za jejich osud v komunistické diktatuře orodovali i spisovatelé Allen Ginsberg a Heinrich Böll.