Nepřítel, nebo spojenec: Co si slibovala česká šlechta od pohanských Turků?

V roce 1526 byly české země začleněny do soustátí, které pak po téměř dvě staletí plnilo důležitou úlohu v obraně křesťanské Evropy. Habsburská monarchie tvořila pomyslný „pancíř Západu“ proti vpádům vyznavačů islámu, kterým bitva u Moháče otevřela dveře k dalšímu postupu do Podunají.

České země nikdy bezprostředně nehraničily s oblastmi, které dlouhodobě ovládali osmanští Turci. Přesto turecká expanze do jihovýchodní Evropy výrazně ovlivňovala životy našich předků. Vedle vytrvalého pocitu ohrožení ze strany obávané Osmanské říše se obyvatelé zemí Koruny české museli vyrovnávat i s ekonomickými a dalšími dopady bojů proti „největšímu nepříteli všeho křesťanstva“.

Střet dvou světů

Vnímání Turků v očích obyvatelstva habsburské monarchie bylo formováno pocitem ohrožení ze strany Osmanské říše, výraznými náboženskými a kulturními odlišnostmi i dlouhodobým působením protiturecké propagandy. Sotva proto překvapí, že v nazírání Čechů, Moravanů, Slezanů a Lužičanů na muslimské dobyvatele jednoznačně převažovaly negativní stereotypy. Jejich výrazem se stala například nejrůznější nelichotivá slovní spojení, z nichž byla zvláště rozšířená charakteristika Turka jako „největšího nepřítele všeho křesťanstva“.

TIP: Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?

Ve stavovské společnosti českých zemí, zmítané náboženskými rozpory, přispívala v předbělohorské době společná obrana před tureckou hrozbou k překlenování třenic mezi katolíky a evangelíky. Projevilo se to nejen v působení bojovníků různého vyznání ve vojenských oddílech vypravovaných do Uher, ale také v dobové literatuře, jako například ve spise Antialkorán Václava Budovce z Budova vydaném roku 1614. V tomto díle se Budovec snažil argumentačně doložit ďábelský původ „nevěry mahometánské“, jak charakterizoval islám. Zároveň apeloval na sjednocení křesťanů v boji proti Turkům, kteří „mnoho tisíců lidu křesťanského sobě podmaněného mají a posavád podmaňují, i naše milé přátely zajímají, hubí a mordují“.

Společný nepřítel

V úvahách některých představitelů nekatolického tábora však Osmanská říše naopak představovala mocenský faktor, s nímž spojovali naděje na prosazení vlastních nábožensko-politických cílů. Tyto tendence vypluly napovrch v době českého stavovského povstání, kdy stavovští politikové (včetně Václava Budovce) navázali užší diplomatické styky s Cařihradem. Myšlenky na zapojení Turků do boje proti Habsburkům přežívaly ještě po Bílé hoře u české a moravské nekatolické emigrace. Koketoval s nimi také „učitel národů“ Jan Amos Komenský. Na převažujícím odporu vůči „nevěřícím“ však nic nezměnily.