(Ne)poddajný Španěl: Jak se stal z Alonsa Borgia papež Kalixt III.?

Z titulu své světské vlády vystupoval papež jako kterýkoliv suverénní středověký panovník ovládající území spadajícího pod jeho přímou vládu. Jeho duchovní autorita byla sice nesporná, ze světských statků však plynuly větší příjmy. Příslušníci starobylých římských rodů, kteří město s okolím ovládali, proto žárlivě střežili své privilegované postavení a v Římě se nechávali jmenovat kardinály a volit papeži. Příslušnice těchto rodů rodily po staletí nemanželské děti římským duchovním, které pak díky protekci v církevní kariéře mohly usednout i na svatopetrský stolec.

Nepotismus: škodlivá protekce

Slib celibátu (života bez ženy) byl mnoha kněžími po celý středověk dodržován velmi laxně a výjimkou nebýval ani sám svatý otec. Pokud měl papež kupu dětí, v oficiální terminologii byl obklopen synovci – tedy nepoty.  Protežování příbuzenstva při obsazování úřadů a funkcí známe ostatně velmi dobře i dnes.

Protekce pokrevních potomků a příbuzných v katolické církvi nazývaná nepotismus, byla v pozdním středověku běžná a stala se velkým nešvarem římského papežského dvora. Nepotismus škodil především proto, že žádný papež se nemohl chovat jako světský panovník v tom smyslu, že by předal vládu potomkovi dědičným právem. Každý byl odkázán na kardinálské kolegium, které volilo papeže. Ani tehdy, když nový pontifex maximus vyšel vítězně z konkláve, nevěděl, kolik dní nebo let mu bude v doživotním úřadu popřáno. Proto hromadil statky a úřady pro svou rodinu často velmi nevybíravým a nedůstojným způsobem. Není divu, že si tento svět sám pro sebe střežil velmi žárlivě mocenskou rovnováhu a letití odpůrci se stávali spojenci pouze v obraně proti vetřelcům zvenčí. Pokud se některý papež po svém zvolení začal jevit jako hrozba, vždy se pro něj našlo nějaké to otrávené sousto. V této souvislosti je příznačné, že lze na prstech spočítat papeže, kteří pocházeli odjinud než z Itálie. Dva z nich byli Španělé Kalixt III. a Alexandr VI. 

Borgiové obsazují úřady

Konkláve kardinálů po smrti papeže Mikuláše V. roku 1455 hledalo přesně takového papeže, jehož zvolení by neposílilo žádnou z vlivných římských rodin. Zároveň měl být nový svatý otec dostatečně tvárný pro další politické plány zúčastněných. Kardinálové tedy zvolili sedmašedesátiletého Španěla Alonsa Borgiu, ale ve své volbě se šeredně spletli. Alonso Borgia sice jako Kalixt III. seděl na svatopetrském stolci jen tři roky, ale i za tak krátkou dobu dokázal prostřednictvím protekce dostat do vlivných úřadů na tři sta svých příbuzných a členů spřízněných rodin. 

Don Pedro Luiz, šestadvacetiletý synovec Kalixta III. byl záhy jmenován římským prefektem a zároveň zastával významný úřad korouhevníka (gonfalloniere) – tedy vojenského velitele papežské armády. Jeho mladší bratr Rodrigo Borgia se ihned stal kardinálem a roku 1457 obdržel významný a především výnosný úřad místokancléře papežského dvora. Vojenským velitelem nejdůležitější papežské pevnosti Andělského hradu jmenoval Kalixt III. svého třetího synovce Juana de Mila. Tím Borgiové získali všechny klíčové posty.

Řím proti Španělům

Jedním ze zásadních faktorů, který ovlivnil volbu nového papeže v roce 1455, bylo sílící turecké nebezpečí na východě. Kalixt III. sice slíbil, že se pokusí situaci řešit, ale nestihl to. Jeho krátká vláda skončila mohutnými nepokoji v Římě a okolí, jež měly na svědomí starobylé římské rody, které chtěly rodinu Borgia a jejich příznivce odstranit z politického kolbiště. Ještě pár dní před smrtí vážně nemocného papeže Orsiniové uspořádali hon na Dona Pedra Luize, kterého se jen stěží podařilo dostat do bezpečí. Paláce Borgiů a jejich stoupenců byly vyrabovány. Smrt papeže 6. srpna nepokoje postupně uklidnila, přesto trvalo řadu dní, než se jeho příbuzní odvážili k návratu do Říma. Don Pedro zemřel nečekaně o měsíc později v Civitavecchii na následky malárie, o které se říkalo, že měla původ v „dlouhých orsiniovských prstech.“ 

TIP: Když papež porodí syna: Obelstila tajemná Jana katolickou církev?

Při nepokojích v době umírání papeže Kalixta III. se poprvé projevila pořádně tvrdohlavá odvaha místokancléře kardinála Rodriga Borgii, tehdy sedmadvacetiletého, když setrval v blízkosti smrtelné postele svého strýce i ve chvíli, kdy ostatní Borgiové a jejich spojenci prchali z Říma jako vyplašené hejno. Měl odvahu hrát o všechno a vzbudil tím značný respekt. Jeho majetek přišel při drancování ke škodě, jeho život si však nikdo nedovolil ohrozit. Tento pozoruhodný efekt si kardinál podle všeho dobře zapamatoval a použil ho o více jak čtyřicet let později v situaci, kdy všemi opuštěný v Římě čelil hrozivé francouzské armádě.