Nekřesťanský křesťan Konstantin Veliký: Chrámy zasvětil Kristu i Fortuně

Ač nebyl zrovna křesťanským hrdinou, z jeho odkazu přesto těžili mnozí následovníci. Nám dobře známý císař a král Karel IV. byl svého času označován jako novodobý Konstantin. I on totiž ctil křesťanství a s neobvyklým zápalem sbíral křesťanské relikvie. Druhý vnuk ruské carevny Kateřiny II. Veliké obdržel při křtu Konstantinovo jméno zcela záměrně a podle přání panovnice měl navrch získat vládu nad řeckým císařstvím, které chtěla vytvořit po vyhnání Turků z Evropy. Cesta na trůn skutečného Konstantina přitom nebyla vůbec lehká.

Na dvoře mocných

Římská říše pomalu spěje ke svému rozdělení, v celistvosti ji zatím drží pouze specifický systém vlády – takzvaná tetrarchie. Systém zavádí na konci 3. století císař Dioklecián. O moc se dělí se svým spoluvládcem (oba nesou titul augustus) a oba mají i své zástupce (caesary), kteří obrovskou říši spravují. Jedním z caesarů je shodou okolností otec budoucího Konstantina, Flavius Constantius.

Když se Konstantin narodí, jeho otec je však ještě pouhým důstojníkem římské armády v městě Naissus v Moesii (Niš v Srbsku) a jeho matka jen jakási děvečka jménem Helena. Konstantin tak prý byl „vedlejším plodem erotických chtíčů“, ale ani to mu nezabrání, aby v sobě vzbudil nemalé ambice.

Dětství tráví u spoluvládců svého otce. S Diokleciánem vytáhl potlačit povstání do Egypta, následně působil na dvoře Diokleciánova nástupce Galeria, s nímž bojoval proti Peršanům a na Dunaji proti Sarmatům. Dostává se mu kvalitního vzdělání a je též svědkem několika vln pronásledování křesťanů, kterému sice netleská, zároveň proti němu nijak aktivně nevystupuje. Konstantin je přesvědčený, že caesarem se po svém otci, který působí v Galii, stane on. 

Britská výprava

Z Konstantina se na Galeriově dvoře ale postupně stává spíše rukojmí a on sám nabývá dojmu, že tudy cesta k vytoužené kariéře nepovede. Jeho otec tak zhruba koncem jara roku 305 žádá o Konstantinovo propuštění, chce navíc, aby mu syn pomohl v tažení v Británii. Galerius váhá, ale jedné dlouhé noci po hostině údajně svolí.

Pozdější propaganda líčí, že vzápětí si to vládce rozmyslí, Konstantin tak dramaticky utíká a při cestě vymění desítky koní. Útěk ale vyjde a syn s otcem skutečně táhnou proti Piktům a Skotům v Británii. Jenže potom Flavius Constantius onemocní a v Yorku umírá. Zlom v Konstantinově životě právě nastává – ale jinak, než si představoval. Galerius jmenuje novým caesarem někoho jiného a Konstantinovi vojáci na to vzápětí reagují bezprecedentním krokem – v Yorku ho provolají novým augustem.

Konstantin o novině informuje samotného Galeria, odesílá mu rovněž svůj portrét, na němž je znázorněn v císařském rouchu. Taková provokace! Galerius se ale vyhne přímé konfrontaci a Konstantina uzná alespoň jako caesara. I to však stačí, fakticky mu totiž připadá správa území Británie, Galie a Hispanie, pod jeho velení spadá jedna z největších římských armád, rozložená podél klíčové rýnské hranice. 

Konec tyrana

V říši panují mezi jednotlivými čtyřmi vládci neshody. Galerius onemocní a na závěr své vlády ustupuje od zamýšlených perzekucí křesťanů. V roce 311 vydává edikt, který má vést k obnovení náboženské tolerance. Jak uvidíme, Konstantin se později osmělí k podobnému kroku. V západní části ale rebeluje po slávě bažící Maxentius, který sedí na trůně jako uzurpátor. Jeho podpora ale v Římě pomalu klesá, dav v cirku ho údajně zesměšňuje a naopak velebí vojevůdce Konstantina. Maxentius má ale pod palcem celou praetoriánskou gardu.

Konstantin prahnoucí po moci pomyslnou výzvu přijímá a v létě 312 shromažďuje vojsko, s kterým zamíří přímo na Řím. Slavně dobývá města na severu Itálie, zatímco Maxentius takticky vyčkává v Římě a strhává přístupové mosty přes Tiberu včetně důležitého Milvijského mostu.

V předvečer bitvy mají oba protivníci vidění. Maxentiovi věštba sděluje, že „nepřítel Římanů toho dne zahyne“. Uzurpátor neváhá, opouští s vojáky Řím a vyráží proti nepříteli. Ani na chvíli ho nenapadne, že nepřítelem je on sám! U provizorního mostu ho stihne drtivá porážka. Maxentius je v boji zabit a zřítí se do řeky. Konstantinovi vojáci však bezvládné tělo vyloví a utnou mu hlavu, kterou další den slavnostně nesou Římem. Konstantin se stává císařem západní části říše!

Další válka

Na východě vládnoucí Licinius se zprvu snaží se svým západním protějškem vycházet – společně podepisují roku 313 slavný Milánský edikt, který umožňuje svobodu vyznání a zajišťuje navrácení majetku, o který křesťané přišli při pronásledování. Spor je nicméně nevyhnutelný ve chvíli, kdy Licinius znesvěcuje sochy svého spolucísaře a zakazuje, aby byl Konstantin zobrazován na mincích.

V roce 316 tak vypukne válka, v níž Licinius u Hadriánopole prohrává. Je uvězněn a popraven. Konstantin se už jako jediný císař uchýlí do nového sídla v Serdice (dnešní Sofia). Bojuje s Góty, kteří pronikají na bulharské území a vítězí nad nimi. 

Nábožensky tolerantní

Aby „vše zůstalo v rodině,“ prohlásí svého sedmiletého syna Constantia II. caesarem, jeho matka Helena a manželka Fausta získávají čestné tituly augusty. Postupně coby samovládce čím dál víc koketuje s křesťanskou vírou. Své matce poskytně peníze pro stavbu kostelů a i když se zobrazuje na mincích spolu se slunečním bohem Solem, sám sebe označuje jako křesťana, a to velmi tolerantního.

„Přeji si, aby stejně jako věřící i ti, kteří bloudí, radostně užívali mír a klid. A pokud se zdržují křesťanského kultu, nechť mají podle své vůle chrámy svého klamu,“ míní. Křesťany vyzývá k téže toleranci: „Ale nikdo nesmí škodit druhému tím, co sám ze svého přesvědčení přijal.“

Dá se říct, že Konstantin byl velký pragmatik a zasloužil se o plynulý přechod od vzývání pohanských božstev k uctívání Krista. Jeho obojaké pojetí víry dokládá i fakt, že vyhlásil neděli za den, kdy se nepracuje, ne proto, že Bůh podle křesťanské tradice stvořil svět za šest dní a sedmý odpočíval, nýbrž proto, že neděle je dnem kultu slunečního boha. 

Vlažná víra

Ne úplně křesťanské je jeho počínání na poli legislativy. V roce 325 vydává zákon, jež nabádá k udavačství – každý by měl neprodleně informovat o osobách z panovníkova okolí, jejichž loajalita se zdá být menší, než by měla být. Udavače navíc čeká odměna a „nejvyšší božstvo“ mu bude nakloněno!

Křesťanské není ani to, že přikázal otrávit svého syna Crispa a manželku Faustu nechal udusit v horké lázni. Proč k tomu císař přistoupil, dodnes nevíme. Vlna čistek následně zasáhne další rodinné příslušníky i mnoho přátel.

Císařova křesťanská vlažnost se ukazuje i při řešení sporů v církvi. Na jím svolaném církevním koncilu v Nikáji v roce 325 sedí asi 300 biskupů. Řeší to, zda je Bůh Syn a Bůh Otec bytostí na stejné úrovni. Konstantin spor označuje za slovíčkaření. Na koncilu je nakonec přijato dogma, že Syn je s Otcem soupodstatný. Ke klidu v církvi to ale nijak zvlášť nepřispěje. 

Úchvatné město

Císař brzy nabude přesvědčení, že potřebuje „vlastní“ hlavní město. Konstantinopol – město vítězství je vysvěceno v květnu roku 330. Má výborné strategické místo mezi Evropou a Asií. Rezidenční a správní sídlo zásobuje vodou výkonný systém akvaduktů a cisteren, město se pyšní reprezentativními lázněmi a kašnami.

Metropole vybudovaná na sedmi pahorcích disponuje čtrnácti čtvrtěmi, bazilikou Boží moudrosti Hagia Sofia, bazilikou Božího míru Hagia Eirene, ale také řadou chrámů zasvěcených bohům pohanským – třeba Fortuně čili štěstěně! Když Konstantinova matka Helena odjede do Svaté země, kde údajně nachází Kristův kříž, císař tam iniciuje výstavbu řady památek. 

Persii už nezdolá

Slavný císař ještě před svou smrtí stihne započít stavbu Lateránské baziliky, kde až do 14. století sídlí papežové, či stavbu Baziliky svatého Petra za vatikánskými hradbami. Z biskupů svými výnosy učiní elitu – udělí jim právo osvobozovat otroky a soudně rozhodovat v občanských sporech.

TIP: Tři největší nepřátelé Říma: Před kým se třáslo slavné impérium?

V roce 337 Konstantin umírá v Nikomédií při svém tažení do Persie. Tam se takřka na smrtelné posteli nechá konečně i pokřtít – v té době byl ale křest před smrtí běžnou praxí. Zda-li ke kroku přistoupil proto, že cítil vinu za popravu Fausty a Crispa, nebo zda v sobě své náboženské lavírování konečně vyřešil, se dnes už nedozvíme.