Neklidný Balkán: Proč je již 150 let poloostrov zdrojem trvalého napětí?
Nezasvěcenému pozorovateli se v roce 1914 mohlo zdát, že první světová válka přišla zcela nečekaně. S výjimkou permanentně výbušného Balkánu byl totiž v Evropě několik desetiletí klid a poslední velký ozbrojený konflikt mezi Francií a německými státy v čele s Pruskem proběhl v letech 1870–1871. Právě na Balkáně se ale rozehrála nebezpečná mocenská hra.
Kdo získá převahu?
Již v letech 1877–1878 zde proběhla válka mezi Ruskem a Osmanskou říší, která skončila vítězstvím carských jednotek. Po skončení konfliktu řešil nastalou situaci Berlínský kongres, přičemž Rakušané dostali souhlas s okupací území Bosny a Hercegoviny, jež proběhla krvavým způsobem během srpna a září 1878. Na obsazeném území pak fakticky rozhodovali Rakušané, i když formálně nadále zůstávalo pod sultánovou svrchovaností. To se však změnilo v říjnu 1908. Rakousko-Uhersko tehdy okupované území anektovalo, aniž by o svých úmyslech dalo předem vědět ostatním mocnostem. Výsledkem byla vážná politická krize budící chvíli dojem, že by mohla přerůst ve válku velkého rozsahu. K tomu sice tehdy ještě nedošlo, ale balkánské problémy pokračovaly.
Slábnoucí Osmanská říše byla v roce 1912 poražena Italy a toho využily Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko k zahájení nové války s odvěkým nepřítelem. Dostala název první balkánská a neblaze ji poznamenaly zejména masakry civilního obyvatelstva. Po turecké porážce chtěli Srbové rozšířit své území až k Jaderskému moři, ale právě to nehodlalo Rakousko-Uhersko připustit. U pobřeží Jadranu proto pod patronací mocností vznikl nový stát Albánie a území Turecka na Balkáně bylo omezeno jen na východní Thrákii. Během dělení „kořisti“ však došlo ke sporům, jelikož Bulhaři chtěli obsadit celou Makedonii. Srbsko s Řeckem reagovaly tvrdě a tísně svého souseda se rozhodlo využít i Rumunsko. Koalice bývalých spojenců pak Bulhary v průběhu druhé balkánské války porazila.
Neřešitelné spory
Krvavé události na Balkáně vystupňovaly i soupeření mocností. Německo získávalo stále větší vliv v Osmanské říši, čemuž se Rusko s Británií snažily zamezit. Berlín považoval kontrolu Balkánu za nezbytnou, protože se mu tak otevírala cesta do Orientu a k dalším případným územním ziskům. Rakousko-Uhersko mezitím pozorovalo dvojí vítězství Srbska v balkánských válkách se zjevnou nechutí a připravovalo se tohoto nepříjemného souseda srazit na kolena.
V Bělehradě zase vlivná organizace armádních důstojníků s názvem Černá ruka propagovala myšlenku vytvoření „Velkého Srbska“ a toužila po územní expanzi na úkor habsburského impéria. Proto členové Černé ruky podporovali zbraněmi i penězi hnutí bosenských Srbů Mladá Bosna, které chtělo Rakušany z Balkánu vyhnat pomocí jakýchkoliv prostředků.
Balkán však považovalo za svou zájmovou oblast také Rusko, které zde mělo v úmyslu získat dominující postavení a pravoslavné Srbsko k tomu bylo vhodným nástupním prostorem. Pochopitelně šlo také o kontrolu strategicky významných úžin Bosporu a Dardanel. Složitý propletenec zájmových sfér, vlivů i tužeb po územních změnách a ziscích prakticky mírovou cestou vyřešit nešlo. Bylo tedy jen otázkou času, kdo zažehne onu příslovečnou jiskru, ze které vzejde celoevropský požár.
V předvečer světového konfliktu
Rakousko-Uhersko reagovalo na vzrůstající ambice Srbů jednak podporou Bulharska a Osmanské říše, jednak chtělo dát najevo, kdo je na Balkáně silnější. Demonstrací síly měly být vojenské manévry za účasti následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, které by sousedům jasně ukázaly připravenost c. a k. armády k boji.
Zprávy o přípravách manévrů vyvolaly v zahraničí negativní reakce s tím, že jde o zbytečnou provokaci. Francouzský velvyslanec navíc ohlásil do Paříže, že cvičení se zúčastní okolo 100 000 vojáků a záměrně proběhne v blízkosti srbských hranic. Zprávu poté zveřejnil tisk a přispěla k dalšímu zvýšení napětí. Ve skutečnosti bylo na manévry připraveno jen 22 000 mužů a odehrávat se měly 80 kilometrů od hraničního pásma.
TIP: V předvečer války: Co následovalo po smrti Františka Ferdinanda d'Este?
Následující události jsou pak dobře známé. Bosensko-srbští nacionalisté, vycvičení a vybavení srbskou tajnou službou, provedli 28. června 1914 v Sarajevu atentát, jehož následkům František Ferdinand se svou ženou Žofií podlehli. O měsíc později vypověděli Rakušané Srbům válku a následná řetězová reakce uvrhla během pár dní do válečného konfliktu téměř celou Evropu.
-
Zdroj textu
Živá historie
-
Zdroj fotografiíWikipedie