Nekalé rejdy čarodějnic: Jak se čarodějnické kouzlení proměnilo v sabat?

Podle středověkých výkladů měly čarodějnice svá místa srazů, kde se většinou o filipojakubské noci slétaly na sabat. Pozor, tento výraz nemá nic společného s hebrejským slovem „schabat“. U Židů je schabat (tedy sobota) posvátným dnem, kdy je zakázáno pracovat a vůbec vyvíjet jakoukoliv námahu. Naopak u čarodějnic je sabat odvozen z dávných dionýských mystérií, označovaných jako „sabazia“, což doslova znamenalo „dělat hluk“.

Dilema středověkého člověka

Ve své prapůvodní podobě byl sabat lidovým pohanským shromážděním, na němž se oslavoval tak nazývaný rohatý bůh, což byl i později ve středověku dožívající symbol pohanství. „Oslavné“ shromáždění provozovali černokněžníci a čarodějnice. Hlavní částí oslav bývaly rituální hody, tance a sexuální orgie. V duchu primitivního pohanského vnímání to byla cesta k naplnění plodnosti nejen ve smyslu rození dětí, ale také ve smyslu rozhojnění darů země. Zvýrazňoval se tak sexuální podnět, což je možno vysvětlit tak, že se do těchto orgií „zapojovali“ především lidé z venkova, kteří skutečně mohli věřit v to, že tím „oplodní“ zemi.

Z jistého pohledu by se dalo říci, že to ve své podstatě byla „satanská“ mše, řídící se dokonce i přesnými rituálními a kultovními pravidly. Ovšem pozor, sexuální rituály byly zvláště v raném středověku vnímány jinak než dnes. Lidé žili po celý život spjatí s přírodou, v níž pohlavní styk byl běžnou součástí života. Proto nebyly rituály plodnosti společensky zavrhované a nebylo třeba se za ně stydět. 

Později, s rozšířením křesťanských pravidel cudnosti a hříchu, se však vnímání přece jen trochu změnilo. Středověký člověk zase nebyl tak „zabedněný“, jak se obecně předpokládá. Sexuální rituály v podobě praktik skupinového sexu mu nebyly neznámé a v zásadě mu jisté skupiny lidí holdovali po celý středověk. Ale katolická církev v nich přece jen zasela semínko pochybností. Měli z nich strach a děs nikoli proto, že by na ně mohl někdo „přijít“, ale proto, že šlo o ďábelské praktiky. Koneckonců, středověký ďábel býval celý nahý. Své nešťastné (obvykle ženské) oběti sexuálně rozvášnil.

Ač mnoho středověkých lidí bylo pod vlivem církve spíše asketických na duchu i těle, přece jen se našlo dostatek jiných, kteří rádi podlehli „ďábelskému“ pokušení. Věřili sice v Boha, ale méně už ve slova knězů, proto obvykle těžko rozlišovali mezi dobrem a zlem. Netušili, kdy jsou klamáni a kdy osvíceni skutečnou pravdou, jaké dvojsmysly se v jejich životě odehrávají. Ve vypjaté situaci středověku se takový člověk těžko orientoval v tom, kdo na něho má větší vliv, zda neblahé plemeno pocházející od satana nebo požehnaný houf světců.

Hrob svaté Walpurgy

Vzhledem k tomu, že se sabaty konaly na významných kopcích a vrcholech, museli se tam účastníci či spíše účastnice nějak dostat. K tomu sloužily různé čarodějné masti a košťata. Ty bývaly natřeny různými přírodními výtažky, které za určité koncentrace mohly působit dočasné oblouznění či dokonce stav šílenství. 

Je zajímavé, že také církev se původně snažila mírnit obavy před čarodějnicemi. Roku 906 německý mnich Regino z Prümu tvrdí, že existují zlé ženy, které věří, že uprostřed noci létají na zvířatech s pohanskou bohyní Dianou a smečkou dalších žen a překonávají velké vzdálenosti. Tyto lety jsou však ve skutečnosti sny nebo halucinacemi vyvolanými ďáblem ve snaze zmocnit se ženského rozumu. 

Ještě roku 1435 popisoval dominikánský teolog Johann Nider přiznání čarodějnic a čarodějů z jednoho velkého skupinového procesu, který se odehrál kolem roku 1400 nedaleko švýcarského Bernu. Členové skupiny (muži i ženy) se prý zřekli Krista a složili hold ďáblu. Používali speciální mast, aby se proměnili ve zvířata, stali se neviditelnými a v noci létali na vzdálená místa. Nider však tyto věci stále považoval pouze za představy vyvolané ďáblem. Popisuje totiž příběh ženy, která se před několika svědky potřela mastí a zamumlala příslušná zaklínadla. Poté upadla do neklidného spánku a po probuzení byla přesvědčena, že létala vzduchem s Velitelkou Dianou a dalšími ženami.

Tento názor přetrvával v různých kruzích, ale církev už koncem středověku v různých procesech s kacíři začala nutit obviněné k přiznání, že obcují přímo s ďáblem a účastní se sabatů. A protože už v raném středověku byl takovým nejvyhlášenějším sabatním místem prostor u hrobu svaté Walpurgy, tak se postupně vžil počeštěný název Valpuržiny noci.

Z podobných rituálních zvrhlostí však byly obviňovány různé skupiny třeba i z politických důvodů. Nejznámější je proces s templáři započatý ve Francii roku 1307 králem Filipem IV. Také templáři byli obviněni z uctívání ďábla v podobě kočky a modly zvané Bafomet. Tu prý potírali sádlem ze zabitých lidí, souložili s démony, kteří na sebe brali podobu krásných dívek, odmítali Boha, Krista i Pannu Marii. Močili na kříže a věnovali se rituální homosexualitě. To byl však stále jen začátek a ojedinělé případy, než církev doslova stvořila rituální satanistickou čarodějnici. Je otázkou, zda vůbec někdy tento typ čarodějnic existoval jinak než jen v představách způsobených halucinogeny.

Sta tisíce obětí

První rozsáhlejší procesy s čarodějnicemi začaly někdy před polovinou 15. století. Znalci této podivuhodné historické problematiky odhadují, že do konce 17. století, kdy se situace přece jenom zmírnila, bylo v jednotlivých evropských zemích posláno na smrt zhruba dvě stě tisíc lidí, z nichž většina skončila na hranici, či byli jinak upáleni. Ti zvlášť nebezpeční satanisté pak byli nejprve oběšeni a „navíc“ ještě upáleni.

Velcí představitelé církevní hierarchie, pod jejichž pláštíkem se hony na nebohé oběti ponejvíce uskutečňovaly, se nezřídka k této skutečnosti stávali „mrtvými brouky“. Autority víry 13. století, jakými byli mj. Tomáš Akvinský nebo Albert Magnus prostě a jednoduše popírali, že by nějaký svět magie a černých démonů vůbec existoval. Nicméně právě ve středověku žilo značné množství lidí, kteří byli od přírody různým způsobem postiženi, ať tělesnou deformací nebo psychickým handicapem. Obě skupiny a zejména ta druhá byly považovány za zplozence ďábla, protože ten si je vybral a ten si je také „poznamenal“. 

TIP: Ve znamení Rohatého boha: Historie a současnost moderního čarodějnictví

Způsoby, jak se s nimi církev vypořádávala, se v Evropě lišily místo od místa. To platí nejen pro uvedené skupiny disfunkčních osob. Zprvu mívaly tresty „lehčí“ podobu, která nemusela skončit tak často smrtí, od 15. století se však zostřily. Vymítači ďábla ovšem vždy dbali na to, aby na církev nepadl jakýkoli neblahý stín neuvěřitelných lží a následných hrdelních trestů. Snad se dá říci, že v tomto směru bylo nanejvýš patrné negativizování role žen ve společnosti, které byly považovány na studnici hříchu. 

Je tedy pochopitelné, že se čarodějnické sabaty postupně rozšířily po celé Evropě a počínaje 16. stoletím zasáhly i české země. A jedním z nejvyhlášenějších „rákosů“ (míst čarodějnických sletů), se staly Petrovy kameny v Jeseníkách, s nimiž je právě spojen „nejslavnější“ čarodějnický proces v našich zemích, jehož centrem se stalo panství Velké Losiny.