Největší požár v dějinách města: V roce 1641 lehla popelem polovina Českých Budějovic

Do předního jihočeského královského města se vydáme v polovině srpna, jen tři týdny poté, co se Budějovicemi 24. července prohnal ohnivý kohout. Abychom viděli zkázu v jejím plném rozsahu, musíme se k poničené obci přiblížit od jihovýchodu. Na té straně totiž požár přeskočil z vnitřního města na předměstí.

Už pohled na příměstské dvory, stodoly a další zemědělské stavby, ale i na sady, zahrady a políčka je velmi neutěšený. Spatříme zde spálená torza převážně dřevěných budov, ohořelé pahýly ovocných stromů a sežehnuté plochy, ještě před nedávnem zdobené zlatavými klasy dozrávajícího obilí.

Naši průvodci 

Místem tragédie se nebudeme pohybovat sami. Před černými sutinami zborcené Svinenské brány na nás čeká dvojice navýsost kompetentních průvodců. První z nich, městský písař Kristián Adalbert Čerlík, se už dva dny po katastrofě rozepsal o jejím rozsahu na stránkách radního protokolu. Druhým je David Daublebský, dobře informovaný člen místní městské rady, jenž se později o neštěstí nezapomene zmínit ve své kronice Českých Budějovic. V jejich doprovodu překonáváme hradební příkop po provizorní lávce stlučené na místě, kde býval padací most. Mezi hromadami kamenů a zuhelnatělých trámů ze zborceného barbakánu a z vlastní městské brány pak procházíme do vnitřního města.

Otevírá se před námi ulice, nazývaná Svinenskou – stejně jako zničená brána, která stála na jejím konci. Tato komunikace, nyní lemovaná zčásti pohořelými, zčásti požárem nedotčenými domy, sice vede až k náměstí, my však spolu s Čerlíkem a Daublebským na první křižovatce odbočíme doprava. Vstoupíme tak do ulice, jíž se nyní říká Kapucínská. Na její pravé straně stojí poměrně nová chlouba města. Je jí konvent kapucínů s kostelem svaté Anny, založený léta Páně 1614. Naproti i v bezprostředním sousedství sice hořelo, avšak samotný areál konventu byl ohněm zasažen jen lehce a kostel zůstal zcela nedotčen. Měšťané si řeholníky a jejich působivá kázání velmi oblíbili, teď jsou však na ně prý nazlobení, protože u nich našel azyl proklatý vídeňský felčar Haller, který všechnu tu ohnivou spoušť zavinil.

Hrozící exploze

Na nejbližším nároží nás průvodci upozorňují na masivní hradební Břidlicovou věž vpravo na konci ulice U Nových vrat. Její vršek pozřely plameny. Písař Čerlík nám vypráví o panice, kterou vzbudilo vzplanutí tohoto objektu, v němž bylo uskladněno čtyřicet centnýřů střelného prachu. Na tři stovky žen a dětí prý utekly ven z města, avšak dobře zaklenutá místnost s prachem ohni odolala a k explozi naštěstí nedošlo.

Pak se otáčíme doleva a konšel Daublebský začne pohnutým hlasem mluvit o největší pohromě, kterou požár způsobil. Z majestátního farního kostela svatého Mikuláše nezbylo o mnoho více než jen ohořelé zdivo presbytáře. Oheň zničil i kapli svatého Jakuba za kostelem a budovu děkanství s městskými školami a nezastavil se ani před lidskými ostatky vyskládanými v kostnici na farním hřbitově. Ještě že ničivému živlu odolala alespoň samostatná Velká věž čnící za troskami chrámu, nebetyčná stavba, do níž Budějovičtí v letech 1549–1577 investovali obrovské sumy peněz.

Zázrak Panny Marie

Oba průvodci odvracejí slzami zalité oči a vedou nás Kněžskou ulicí až k hradbě na jejím konci. Během procházky po vnitřním obvodu poškozené severovýchodní části městského opevnění se dovídáme, že oheň postupoval po dřevěném hradebním ochozu a postupně pohltil dřevěné konstrukce tuctu obranných věží a bašt. V některých dokonce vybuchla nabitá děla. Než dojdeme k Pražské bráně, kterou požár bohudík ušetřil, míjíme bloky domů, z nichž téměř žádný nemá střechu a mnoho je zčásti či úplně zborcených. Na nároží proti bráně lehl popelem i městský špitál s kostelíkem svatého Václava, v jehož vížce se roztavily dva zvony.

Čerlík a Daublebský nás nyní vedou k náměstí Krajinskou ulicí, kde katastrofa začala. Vlevo ukazují dům pekaře Kottera, ve kterém se odehrál zázrak: oheň tam prý pohltil veškerý nábytek, zastavil se však před postelí, na níž ležel obraz Panny Marie Budějovické.

Za křižovatkou s Masnou ulicí si vpravo prohlížíme požárem poškozené masné krámy. Ob jedno obydlí dále se nachází Müllerův dům. Před ním už průvodci neovládnou emoce a začnou spílat uprchlému ranhojiči Hallerovi, kvůli němuž se velká část města proměnila v popel. Už jen pár desítek kroků nás dělí od severozápadního rohu budějovického rynku. Než tam pomalou chůzí dorazíme, rozpovídá se kronikář Daublebský o starobylém klášteře dominikánů s kostelem Obětování Panny Marie. Ten prý pamatuje časy „železného a zlatého krále“ a díky tomu, že nad ním drží ochrannou ruku sama Bohorodička, se jej zhoubné plameny ani nedotkly. Když pak z Krajinské vstupujeme na náměstí, kolmou uličkou vpravo spatříme za nízkými domky část klášterního areálu. 

Osvěžení pro hříšné tělo

Nyní nás ale průvodci vedou jinam. Podél západní strany rynku se blížíme k radnici, jíž vtiskli podobu vlašští mistři, nedojdeme však až k ní. Vstupujeme do sousedního domu, vyhlášeného hostince U Tří korun, kde se ubytovávají všichni „lepší lidé“ přijíždějící do Budějovic. Před několika dny tam přebývali komisaři Jiřík Oldřich Kořenský z Terešova a Jan Sudek z Dlúhé, pověření zhlédnutím škod, jež městu způsobil požár.

Nad džbánkem budějovického piva se Čerlík s Daublebským rozpovídají o tom, jak těžké dnes je domoci se práva. Vždyť i ten pranýř stojí uprostřed náměstí jako kůl v plotě, zatímco žhář Haller, který by k němu měl být přikován, se teď drze domáhá svých svršků. Pokud by město raději nechalo vybudovat kašnu, udělalo by lépe. Kdyby snad, nedej Bože, v Budějovicích zase někdy vypukl požár, měli by měšťané po ruce alespoň vodu na hašení.