Největší Moravan: Jak Josef von Sonnenfels proměnil habsburskou monarchii

Jméno této mnohostranné osobnosti představuje pojem, s nímž je v Rakousku spojeno osvícenství a tolerance. Josefa von Sonnenfelse nacházíme v pozadí četných zákonných opatření a dobových reforem. Jeho životní osudy procházely mnoha proměnami a zanechaly hlubokou stopu v hned několika oborech vědecké, kulturní i společenské činnosti.

Volba profese

O jeho dětství se ví málo. Víme jen, že se narodil v roce 1732 nebo 1733 v Mikulově jako syn Lipmanna Perlina, židovského učence a překladatele z orientálních jazyků. Ve snaze o vyšší společenské zařazení přestoupil otec 18. srpna 1735 ve Vídni i se svými dvěma syny, Josefem a Františkem, ke křesťanství a přijal katolickou víru. Zvolil si příjmení Wiener, které pak používali také jeho synové. Později přesídlil do Vídně, kde působil jako vyhledávaný tlumočník východních jazyků, hlavně hebrejštiny. Za své zásluhy o stát byl nakonec roku 1746 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „von Sonnenfels“. Ten převzal i jeho syn Josef.

Rodina zatím žila v Mikulově, kde Josef studoval na tamějším proslulém piaristickém gymnáziu. Učil se spíš špatně než dobře, latinsky prý hovořil „jako pastevec z uherské pusty“. Chtěl být původně knězem, ale školu ve třinácti letech opustil. Zájem o hlubší vzdělání se u něj projevil až později, za pobytu ve Vídni. Pro nedostatek finančních prostředků se ovšem plánů na vysokoškolské studium musel vzdát a rozhodl se vstoupit k vojsku.

V roce 1749 nastoupil jako vojín Josef Wiener do 4. pěšího pluku takzvaných deutschmeistrů, který v té době ležel posádkou v Klagenfurtu. Josef zůstal u pluku pět let a dotáhl to na poddůstojníka. Hodně četl a učil se jazyky: francouzštinu od francouzských dezertérů, češtinu po přemístění pluku do Čech prý od jedné české dívky. Od pluku odešel v roce 1754 do Vídně, kde se konečně věnoval studiu práv, která se mu stala hlavním zájmem a profesí.

Během dvouletého studia přišel do styku s vynikajícími právníky, pod jejichž vlivem se formovalo jeho osvícenské myšlení. K jeho učitelům patřili profesoři Paul Josef von Riegger a Karl Anton von Martini, znalci státního práva, kteří vychovali řadu právníků a úředníků spjatých s reformami rakouského státu. Profesor Riegger byl mimo jiné zakladatelem Německé učené společnosti, do níž vstoupil také Sonnenfels. Zde se ale Josef kromě několika přednášek o německé literatuře více neangažoval. Jako právní praktikant pracoval u hraběte Hartiga, dvorního rady u nejvyššího soudního úřadu ve Vídni, načež přijal místo civilního účetního u dvorní císařské gardy s ročním platem 400 zlatých.

Jazykověděc a literát

Sonnenfels se zajímal rovněž o problémy německého spisovného jazyka v Rakousku. Vadilo mu, že spisovná němčina byla ve Vídni málo respektována a ani se příliš nepraktikovala. Šlechta mluvila povětšině francouzsky, učenci mezi sebou komunikovali italsky, zatímco prostý lid hovořil vídeňskou hatlamatilkou. Josefa trápilo, že i nejlépe oblečená dáma vyšší společnosti mluvila lidovou hantýrkou jako děvečka v kuchyni. Německy psaná literatura v Rakousku téměř neexistovala.

Od konce čtyřicátých let 18. století nicméně začaly do rakouských zemí pronikat obrodné jazykové vlivy z Německa, jejichž propagátorem byl spisovatel a profesor lipské univerzity Johann Christoph Gottsched. Ve Vídni vyvolaly spor mezi stoupenci Gottschedovy reformy a jejich odpůrci, kterým nevyhovovala Gottschedova „pruská jazyková norma“ a kteří se klonili více k jihoněmecké jazykové formě, přihlížející k domácí mluvené řeči.

Josef von Sonnenfels upřednostňoval tuto méně puristickou jazykovou formu bližší bavorskému dialektu, jež se měla stát základem rakouského úředního a administrativního jazyka. Celou záležitost nakonec vyřešil roku 1780 císař Josef II., když zavedl Gottschedovu jazykovou normu jako povinnou v rakouské administrativě.

Současně se zájmem o jazykovědu podnikl Sonnenfels první kroky na literárním poli. Rozvinul bohatou publicistickou činnost v duchu osvícenství a stal se tak věrným, leč opatrným propagátorem tohoto nového společenského proudu. Přizpůsoboval v ní myšlenky francouzských filozofů o společnosti a státu rakouským poměrům. V letech 1765–1767 a 1769–1775 vydával kromě jiného odvážně koncipovaný morální týdeník Der Mann ohne Vorurteil (Muž bez předsudku) oblíbený mezi německými osvícenskými intelektuály.

Velké ambice

Jako účetní císařské gardy nebyl ovšem mladý právník zcela spokojen. Toužil po katedře německé literatury na vídeňské univerzitě. Zatímco zde neuspěl, roku 1763 se mu podařilo s pomocí přátel získat katedru politických věd. Odtud se otevírala cesta k ohromující kariéře.

Sonnenfels se etabloval v oboru označovaném dnes jako věda o státu a právu. Na tomto poli se snažil prosazovat nové ideje, které tehdy hýbaly celým kontinentem. Získal důvěru Marie Terezie a ta ho jmenovala do četných komisí a rad. Postupem času se stal vládním radou, skutečným dvorním radou a dokonce získal titul barona.

Značně se podílel na tereziánských právních a správních reformách. Řada jím vypracovaných zákonů sahá od policejního řádu, přes čelední řád a lichvářský patent až po nařízení o veřejném osvětlení. Vynikl jako výborný pedagog a autor respektovaných vysokoškolských učebnic. Nicméně vrcholným úspěchem profesora politických věd byla kampaň, kterou v sedmdesátých letech vedl proti hrůzám tehdejší trestní justice. Ta mu otevřela cestu ke dvoru a získala mu uznání samotné císařovny.

Humánní justice

Mezi evropskými vzdělanci vyvstala od jisté doby s velkou naléhavostí otázka odstranění útrpného práva a trestu smrti jako příkladů hrubého barbarství v justici. Pruský král Fridrich II. zrušil ve svém státě torturu krátce po nástupu na trůn v roce 1740. V ostatních zemích však zůstávalo mučení nadále součástí výslechů a vyšetřování trestných činů.

V roce 1774 vydal významný milánský právník Cesare Beccaria zásadní spis Dei delitti e delle pene (O zločinech a trestech), ve kterém zvedl svůj hlas proti barbarství kriminální justice, kde mimo jiné požadoval zrušení tortury a trestu smrti. Ovlivnil mnoho právníků a mezi nimi i Sonnenfelse. Ten sám vydal vlastní spis O tortuře a nezůstalo jen u něho. Nevynechal jediné příležitosti, aby proti útrpnému právu hlasitě neprotestoval. Doneslo se to císařovně a ta podrážděně vzkázala: „To musí přestat, jinak bude propuštěn!“

TIP: Lámání kolem, čtvrcení a řezání jazyka: Jak se měnily tresty v monarch

Avšak Sonnenfels neustoupil. Naopak požádal o císařskou audienci a Marie Terezie ho přijala. Sonnenfels se dostavil vyzbrojen řadou argumentů a písemných dokladů. Poklekl v trůnním sále na kolena a zahájil vášnivou řeč. Marie Terezie ho přerušila a požádala, aby k ní poklekl blíž a položil jí své dokumenty do klína. Podle očitých svědků byla jeho řeč tak strhující a líčení postupů při mučení tak emotivní, že Marie Terezie začala slzet. Nato Sonnenfels zcela proti dvornímu ceremonielu povstal a zvolal: „Ať Evropa vidí ty slzy v očích největší panovnice naší doby! A ať ani na okamžik nezaváhá zrušit v Rakousku útrpné právo.“ Císařovna na to prý odvětila: „Tedy dobrá. Mučení bude zrušeno.“ Stalo se tak patentem z 2. ledna 1776.

Beccariovy a Sonnenfelsovy myšlenky ovlivnily v mnohem větší míře císařovnina nástupce Josefa II. a stály u zrodu jeho právních a soudních reforem. Sonnenfels se přímo účastnil na tvorbě moderního josefínského trestního zákoníku i na kodifikaci občanského práva.