Nedobytný hrad z mramoru: Na Pernštejnu si vylámali zuby také Švédové

Na začátku roku 1645 vpadla od severozápadu do Čech švédská vojska. Polní maršálek Hatzfeld (1593–1658) proto začal urychleně sbírat armádu, s níž by se mohl postavit švédskému generálovi Torstensonovi (1603–1651). Obě vojska se střetla dne 6. března roku 1645 u Jankova na Benešovsku v rozhodující bitvě, která skončila pro monarchii naprostou katastrofou.

Císařská armáda utrpěla vinou špatně vybraného postavení, taktických chyb a nedisciplinovanosti vlastních vojáků drtivou porážku. Vrchní velitel Hatzfeld, pět generálů, asi 200 důstojníků a více jak 4 000 vojáků padlo do zajetí, další 4 000 mužů zůstaly ležet na bojišti. Lennart Torstenson měl nyní otevřené dveře do všech částí habsburské monarchie.

Vpád na Moravu

Švédský generál se s vidinou rychlého tažení na Vídeň obrátil na Moravu. Jako první přišla na řadu Jihlava, kterou dne 13. března roku 1645 obsadil oddíl švédského vojevůdce Wittenberga. Švédové se pak postupně zmocnili Znojma, Mikulova i Hodonína a pokračovali dále do Rakous, kde dobyli Kremži a Stein. Překročit Dunaj se jim však nepodařilo, a proto se vydali na východ v naději, že se spojí se sedmihradským knížetem Jiřím Rákóczim a společně potáhnou na Vídeň. Rákózci však zatím váhal a prováděl obojakou politiku. Torstenson si sám na hlavní město monarchie netroufal, proto dobyl v druhé půli dubna několik měst na pomezí Rakouska a Moravy a na konci měsíce vytáhl z Mistelbachu proti Brnu, které si nemohl ze strategických a logistických důvodů nechat v týlu.

Brnu v té době velel plukovník Louis Raduit de Souches (1608–1682), který již několik týdnů horečně připravoval město na obranu. Opatřoval zbraně, munici i zásoby, bořil předměstí, opravoval bašty, brány i hradby a vedle toho budoval také nová pevnostní díla, jakým byla například strada cooperta, krytá cesta spojující město se Špilberkem, jemuž velel skotský důstojník Jiří Olgivy. Když se 3. května 1645 objevily před městem první švédské oddíly, bylo Brno odhodlaně přichystáno k dlouhé a urputné obraně. Krátce nato, ráno 6. května, pak dopadly na Špilberk první dělové koule. 

Posily Pernštejna

Brno ale nebylo jediné místo, které se hodlalo postavit Švédům na odpor. Zhruba 35 km severozápadně od něj, na vysoké skále nad vsí Nedvědice, stál starobylý gotický hrad Pernštejn. V té době patřil zemskému hejtmanovi, hraběti Kryštofu Pavlovi z Lichtenštejna-Kastelkornu (1600–1648), který však před Švédy uprchl do Vídně, a hradní posádce tak velel regent pernštejnského panství Fleischinger z Auersbachu. Hejtman pernštejnského panství měl ale k obraně hradu ne více než sto mušketýrů, a k tomu ještě samé rekruty. Proto bez váhání přijal dva císařské rytmistry s necelou stovkou jezdců a dohodl se s nimi, že „…budeme společně držet rytířsky proti nepříteli, chtěje zachovati věrnost Jeho Veličenstvu císaři, což jsme také díky Bohu skrze skutek hrdinsky dokázali…“.

Rytmistři Hennemann a Unger operovali se svými oddíly v oblasti Českomoravské vrchoviny. Když se 6. května objevil v Lomnici švédský jízdní pluk, oba jej napadli. Netušili však, že nepřítel má velkou početní převahu, a proto byli nuceni ustoupit a uchýlit se do bezpečí Pernštejna. Ten jim v následujících týdnech poskytl kromě přístřeší také vhodnou operační základnu pro jejich záškodnickou činnost. Císařští rytmistři odtud totiž prováděli časté výpady, kterými znepokojovali nejen švédské oddíly v okolí Pernštejna, ale i hlavní švédské síly obléhající Brno. Často přitom využívali pomoci ozbrojených sedláků, kteří se v těchto nejistých dobách raději ukrývali v lesích.

Švédi před hradbami

Již 7. května mohli obránci Pernštejna spatřit v okolí hradu početné jízdní oddíly nepřítele, jež se šikovaly na kraji vesnice Nedvědice, a odtud potom vyrazily ke hradu zkusit válečné štěstí. Švédové nejdříve vyzvali obránce ke kapitulaci, ti však odmítli. Vzápětí pak podnikli Hennemannovi muži spolu s hradními mušketýry úspěšný výpad a donutili nepřítele k ústupu. Švédy tento neúspěch neodradil a druhý den opět začali stoupat k hradu, obránci je ale zase donutili se stáhnout.

Po pěti dnech přivedli švédští velitelé k Pernštejnu sedm pluků a stejný počet polních děl, s nimiž se rozložili na okolních kopcích, a zahájili obléhání. Během 12. a 13. května zasáhlo hrad téměř 400 dělových koulí, které sice poškodily střechy, ale nezpůsobily žádné vážnější nebezpečí. Švédové s sebou totiž přitáhli pouze děla menších ráží, skutečná obléhací děla museli nechat před Brnem, a ani zde jich zřejmě neměli dostatek. Největší děla u Pernštejna, osmnáctiliberky, vystřelovala zhruba devítikilové železné koule, které nemohly pevným hradním zdem nijak výrazněji ublížit.  

Petarda u brány

Ostatně sami Švédové spoléhali spíše na demonstraci síly, která měla podlomit morálku obránců a donutit je ke kapitulaci. Když neuspěli se sliby, výhrůžkami ani dělostřelbou, rozhodli se pro strategickou lest.

TIP: Nemilosrdný taktik Torstensson: Pýcha a pád slavného vojevůdce

Snad pod rouškou tmy či během předstíraného útoku se pomocí prachové nálože, takzvané petardy, pokusili prolomit bránu v předhradí vedle předsunuté bašty. Dřevěná brána vzplála, avšak díky osobnímu nasazení hradního purkrabího Kryštofa Vollandta se podařilo vzniklý oheň uhasit a bránu provizorně opravit, aby vydržela po zbytek obléhání. Švédský velitel Dietmann se svými kolegy po tomto neúspěchu usoudil, že nemá cenu hrad dále obléhat a dne 21. května, po téměř čtrnácti dnech obléhání, ustoupil se svými jednotkami zpět k Brnu.