Nebezpečný omyl lorda Runcimana: Proč vydaly evropské mocnosti Sudety?
Když lord Walter Runciman zpracovával pro britskou vládu zprávu o poměrech v prvorepublikovém Československu, nešlo jen o neškodný průzkum situace. I na základě tohoto dokumentu byla na konci září 1938 podepsána Mnichovská dohoda, v níž Velká Británie, Francie, Itálie a Německo nadiktovali české vládě, aby Třetí říši odevzdala oblast Sudet. Pro Čechy nezněl Runcimanův verdikt zrovna dobře:
„Čeští úředníci a česká policie, základně mluvící nebo nemluvící německy, byli ve velkém jmenováni do vedení čistě německých krajů. Čeští zemědělci byli podporování v osidlování půdy zabavené Pozemkovou reformou německému obyvatelstvu. Pro děti těchto českých vetřelců byly ve velké míře stavěny školy. Obecně se věří, že české firmy byly podporovány na úkor německých v kvótách státních smluv a stát poskytoval podporu a práci pro Čechy ochotněji než pro Němce. Věřím, že tyto stížnosti jsou dobře odůvodněné. Po dobu své mise jsem neshledal žádnou ochotu ze strany československé vlády pro napravení nebo něco obdobného v adekvátním měřítku.“
Kdo vůbec byl onen lord Runciman, kde se vzal a proč jeho zpráva tak ostře odsoudila československé chování vůči Sudetským Němcům?
Syn magnáta a vrcholový politik
Walter Runciman se narodil ještě bez šlechtického titulu jako syn stejnojmenného námořního magnáta. V roce 1895 ve svých dvaceti pěti letech dokončil vzdělání na Cambridge, o čtyři roky později úspěšně porazil v doplňujících volbách do sněmovny Winstona Churchilla, kterému po volbách vzkázal, že není třeba zoufat, neboť Británie o nich ještě uslyší.
Jak moc se to splnilo siru Churchillovi víme, kariéra budoucího lorda Runcimana ovšem také nebyla špatná. Liberál Runciman sice ze sněmovny vypadl hned roku 1900, ale už o dva roky později se vrátil a začal po žebříku stranické hiearchie vytrvale šplhat vzhůru. Věnoval se všemu možnému: od správy veřejných prostředků, přes zemědělství až po školství a na začátku první světové války se stal de facto ministrem obchodu. Významně ovlivňoval britskou politiku až do třicátých let, kdy jako jediný liberál neodstoupil a nečekaně podpořil zavedení cel a tarifů jako odpověď na celosvětovou hospodářskou krizi.
Z veřejného života se stáhl až roku 1937, kdy mu nový premiér Neville Chamberlain nabídl jen symbolický titul Lorda strážce pečetě, který záhy poté novopečený Vikomt Walter Runciman z Doxfordu odmítl. Tím mohla jeho veřejná kariéra skončit, ale už o rok později bylo rozhodnuto úplně jinak.
Raději ustupovat...
V srpnu 1938 se lord Runciman vrátil do veřejného života. Premiér Neville Chamberlaine ho pověřil vedením malého týmu pověřeného úkolem zásadním pro britskou diplomacii a zahraniční politiku: pokusem o zprostředkování řešení sporu mezi Sudetskými Němci (zastupovanými hlavně Sudetendeutsche Partei) a československým státem.
Pro Brity se jednalo o dosti složitou situaci: formálně sice nebyli přímým spojencem Československa, ale britský spojenec Francie už ano. Zároveň se britská zahraniční politika již plně vezla na vlně pacifistického appeasementu, který měl po děsivé zkušenosti první světové války zabránit dalšímu konfliktu.
Dnes již víme, že tato politika ustupování umožnila Hitlerovi upevnit moc a výrazně zkomplikovala následnou nevyhnutelnou válku, ale z dobového pohledu se jednalo o kroky populární. V projevu z 27. září 1938, po tom, co se Československá vláda odmítla vzdát Sudet, vyjádřil Chamberlain svůj postoj jasně: „Jak neuvěřitelná, hrozná a fantaskní je představa, že bychom měli začít kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme”.
Úkolem lorda Runcimana tak bylo prozkoumat situaci a najít kompromis, který by vše vyřešil. Bohužel všechny karty hrály proti Československu.
Nevyhnutelný výsledek
Nutno říci, že objektivní ústrky a problémy v chování československého státu vůči Němcům opravdu existovaly. Začalo to potlačením Němců, kteří se chtěli hned po skončení první světové válce osamostatnit a vystoupit z republiky. Za dvacet let si vztah Čechů a Němců jen velmi složitě hledal cestu ke smíření. Byl narušen dosazováním českých úředníků, preferováním českého jazyka a komplikacemi mezi českými a německými politickými stranami. To vše by se možná dalo překonat a byli mnozí, kteří si cestu dialogu zvolili. Vzestup nacistického Německa toužícího přepsat výsledky první světové války a vytvořit pro svou krev co nejširší Lebensraum, tedy „životní prostor“, ale vše změnil.
TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?
Heinleinova SdP se rychle napojila na vedení přímo z Říše a směřovala k jednoznačnému cíli: připojení k Německu. A tady nastala zásadní chyba, která znemožnila lordu Runcimanovi pochopit situaci: britský vyslanec nevěděl o přímém napojení SdP na Německo. Runciman přijel s vizí autonomie švýcarského typu, která by přinesla tolik žádaný kompromis. To ale nebylo možné. SdP dostávala jasné instrukce nedohodnout se za žádnou cenu a předkládat další a další problémy. Heinleinovcům se nejspíš povedlo získat i osobní sympatie lorda Runcimana: prakticky všechen svůj volný čas trávil ve společnosti německé šlechty úzce navázané na SdP.
Napětí stoupalo a lord Runciman byl 16. září odvolán zpátky do Londýna. Zpráva, kterou přivezl, mluvila o neochotě Československa situaci řešit, o šikaně Němců a o tom, že jsou ve skutečnosti v právu. Ze zrnek pravdy a pomluv sestavil Runcimanův tým pod vlivem manipulace a nacistických instrukcí obraz, který se stal oporou pro britský podpis pod Mnichovskou dohodou...
-
Zdroj textu
100+1 historie
-
Zdroj fotografiíBundesarchiv