Navzdory překážkám: Historik W. H. Prescott psal knihy navzdory slepotě

William Hickling Prescott se rozhodl, že bude kráčet ve stopách řeckého historika Hérodota. Přál si, aby jeho knihy vtáhly čtenáře do minulých časů. Zřejmě proto se stal nejpřekládanějším americkým historikem všech dob. Jak to všechno dokázal, když trpěl oční chorobou, kvůli níž nemohl skoro vůbec číst? Který člověk s podobným postižením by se dal na dráhu spisovatele?

Na počátku se zdá, že sudičky daly budoucímu dějepisci do vínku vše, co by si jen člověk mohl přát. Kdyby si Prescott přízeň štěstěny udržel, nejspíš bychom o něm nikdy neslyšeli. Kdy se karta obrátila?

Slibné vyhlídky

William H. Prescott se narodil roku 1796 v americkém Salemu do rodiny respektovaného právníka Williama Prescotta. Jeho stejnojmenný dědeček si vysloužil slávu v bitvě o Bunker Hill v rámci americké války za nezávislost. Z dobré rodiny pocházela také Williamova matka Catherine Greene Hickling Prescottová, jejíž otec Thomas Hickling zastával úřad vicekonzula na Azorách.

Manželé Prescottovi si tak mohli dovolit poskytnout svým sedmi dětem, z nichž ovšem čtyři zemřely již v dětství, to nejlepší vzdělání. Kromě toho nadělil osud budoucímu historikovi také mužnost a příjemnou povahu. „Byl to vysoký, pohledný, okouzlující, inteligentní a zábavný chlapec,“ líčí Williamova mladá léta životopisci. 

Rozhodně však nepatřil mezi génie! Svými studijními výsledky se řadil spíše mezi průměrné žáky, výjimečné nadání ukazoval pouze v jazycích. Mladý Prescott se rovněž mohl pyšnit přímo fenomenální pamětí. Na ni spoléhal i při studiu. Chlapec totiž nebyl s to pochopit z matematiky nic kromě těch nejjednodušších výpočtů. Veškeré vzorce a postupy se tak musel učit nazpaměť, aby vůbec prolezl. Jeho schopnost pamatovat si neuvěřitelné množství informací ho nejen dostala na prestižní univerzitu v Harvardu, ale stala se pro něj neocenitelnou v dalších letech jeho života. Časům bezstarostného mládí už pomalu ale jistě zvoní hrana. 

Tragická nehoda

Několik mladíků na sebe ve studentské jídelně stále hlasitěji pokřikuje. Padnou i ostrá slova. Pak jeden ze studentů popadne džbán s vodou a vylije ho na hlavu svého spolustolovníka. Rozpoutá se divoká bitka, při níž po sobě bojující hází vše, co jim přijde pod ruku. „Jen počkej,“ zahrozí jeden z bojujících svému spolužákovi, která se na něj šklebí z druhého konce místnosti. Student bere do ruky skývu tvrdého chleba a hází jí přes dlouhý jídelní stůl. William Prescott se kroutí bolestí. Dlaní si zakrývá oko...

Mladíci rázem zapomenou na svůj spor. Co se to jen stalo? Tvrdý chleba zasáhl jejich spolustolovníka přímo do levého oka. „To jsem nechtěl,“ omlouvá se v šoku Prescottovi jeho spolužák. Jenže lítost zasaženému mladíkovi nijak nepomůže. Jeho levé oko je nenávratně poškozeno. Do konce života jím nedokáže vnímat nic kromě rozdílů mezi světlem a tmou.

Tím ovšem Prescottova smůla nekončí. Jeho druhé oko brzy poté zasáhne infekce. Od této chvíle ho může používat pouze omezeně. Hrozí mu úplná slepota? Platí za to, že byl dosud miláčkem štěstěny? Mnohé tomu nasvědčuje. Po ukončení studií ho postihne třetí pohroma. Jeho klouby planou jako v ohni. Čerstvého absolventa i přes jeho mladý věk trápí revmatismus! Zoufalí rodiče pošlou mladíka k jeho dědečkovi na Azory. Snad se tam jeho stav zlepší!

Nevzdá se bez boje

U dědečka se naštěstí trochu zotaví. S novou nadějí se vydá do Londýna. Zdejší lékaři třeba budou vědět, jak mu pomoci. Jenže Prescotta čeká další zklamání. I ti největší odborníci bezmocně kroutí hlavami. Aby ho nepřemohla beznaděj, vydá se zvídavý syn právníka na cestu po Evropě. Navštíví Francii i Itálii. Celou dobu přitom přemýšlí, co si se svým zkaženým životem počne. S kariérou právníka či obchodníka se musí kvůli svému handicapu rozloučit. Ale on nechce vést zahálčivý život gentlemana. Co kdyby zkusil nějak využít svůj zájem o dějiny? 

Prescott se vrátí domů s novým plánem. Pustí se do psaní historických knih! Jenže jak to udělá, když je schopen číst maximálně tři hodiny denně, někdy dokonce jenom půl hodiny? Ještěže má svou milující rodinu a přátele. Ti mu předčítají stohy knih a podklady pro jeho plánovaná díla mu shánějí po celém světě.

Brzy se k nim připojí i Susan Amoryová, která se roku 1820 stane Prescottovou manželkou. Ale tím budoucí historik překoná jenom první nesnáz. Ještě musí zvládnout psaní. V tom mu pomůže noctograf - zvláštní pomůcka, která umožňuje psát i zcela slepým lidem. Nyní se mladému muži výborně hodí jeho pozoruhodná paměť. V dobách své největší slávy je údajně schopen zapamatovat si až padesát stran textu. Kvůli svému chabému zraku se také historik nemůže zdržovat s neustálým přepisováním rukopisu. Proto si veškeré myšlenky srovnává pouze v hlavě a teprve, když je spokojen s formulací vět, píše z paměti celé kapitoly. 

Aby dosáhl naprosté dokonalosti, hledá inspiraci u slavných řeckých a římských historiků. Jenže podle svého názoru nesahá těmto velikánům ani po kotníky. „Příliš mnoho přídavných jmen, příliš mnoho opakujících se podstatných jmen a snad i sloves…,“ kritizuje vlastní styl psaní. Snad proto svá první díla vydá anonymně v časopise North American Review. Krátká pojednání ho však na dlouho neuspokojí. Co kdyby se vrhnul na španělská témata? Těmto vodám se všichni američtí spisovatelé usilovně vyhýbali, mohl by je rozčeřit jako první. 

Nenapravitelný romantik

Brzy ohromí veřejnost pojednáním Historie vlády Ferdinanda a Izabely a výpravnými spisy Dějiny dobytí Mexika a Dějiny dobytí Peru. Téměř slepý intelektuál se tak stal prvním Američanem, který se odvážil kousnout do kyselého jablka zničení aztécké a incké civilizace. Oproti tehdejším zvyklostem se však vůbec nezajímal o filozofickou a ekonomickou stránku kultury původních obyvatel Latinské Ameriky, ale soustředil se hlavně na politiku a vojenství. I tak mu současní historikové vyčítají, že ukázal Aztéky a inky v příliš romantickém světle. Navíc si dovolil psát o indiánských starousedlících, aniž by jen jednou jedinkrát navštívil jejich památky! Něco takového se možná dnešním znalcům historie zdá nehorázné, avšak v tehdejší době to bylo naprosto běžné. Průkopníci vědy většinou bádali v pohodlí svých pracoven.

Miláček společnosti

Znamená to, že se americký dějepisec zavíral před světem? Kdepak, samotář! William Prescott se neustále obklopoval lidmi. Ve svém domě pořádal večírky a stýkal se i s významnými americkými státníky. Přes svůj handicap totiž vůči světu nikdy nezahořkl. Dokázal prý najít společnou řeč s každým – s právníkem, politikem i obchodníkem. „Byl to extrémně laskavý muž. V jeho blízkosti jste měli pocit, že se vyhříváte v paprscích slunce,“ napsal o historikovi jeden z jeho přátel. Nemocný učenec pamatoval i na podobně postižené lidi. Například podporoval Perkinsovu školu pro slepce. Jeho dobrota však krutý osud neusmířila.

TIP: Louis Braille: Génius v bříškách prstů

Roku 1858 dostal záchvat mrtvice. Sice se zotavil, avšak všichni i on sám si mysleli, že s jeho psaním je konec. Jenže vnuk hrdiny bojů za americkou nezávislost se ani tehdy nevzdal. Po nějaké době se znovu pustil do psaní. Necelý rok po neblahé události pracoval spisovatel na čtvrtém dílu biografie o španělském králi Filipovi II. A mrtvice zasáhla znovu. Tentokrát mu náhoda nedala žádnou šanci. Po druhém záchvatu mrtvice v lednu 1859 se Prescott rozloučil se životem.