Náruživosti století páry: Jaké byly neřesti našich prababiček a pradědečků?
Zejména od druhé poloviny 19. století spolu se sekularizací, vznikem a rozvojem občanské společnosti, ve které se konzum stával mírou společenské prestiže, získávaly různé požitky na popularitě. Národohospodáři objevili možnosti luxusní spotřeby i jejích náhražek pro ekonomický rozvoj, lékaři zjistili, že pohodlí, hygiena a dostatek potravin pomáhají lépe udržovat zdraví obyvatel. Obžerství zůstávalo sice hříchem, askeze ale až na výjimky přestala být životním vzorem. Jíst a pít nejen do sytosti, ale i vybraně se stalo pro stoupající počet lidí dokladem životního úspěchu.
Také zájem státu na vysoké porodnosti či příznivém zdravotním stavu branců, vedl ke snaze zlepšit životní podmínky širší veřejnosti, které se projevovaly v oblasti konzumu. Částečně nechtěně, přispíval i k toleranci už dříve pranýřovaných životních radostí včetně obliby škodlivých látek.
Metla lidstva
Nové životní návyky vedly někdy z neznalosti, jindy z potřeby podpořit žádoucí společenský vzestup nebo si jen dopřát zakázaný požitek také k problémům v chování a veřejném vystupování. Různé společenské prohřešky byly vodou na mlýn staromilcům a odpůrcům všemožných změn.
Významným úskalím v oblasti moderní spotřeby se stávalo už dříve známé nadměrné pití alkoholu. Sedlák a řemeslník, který po zrušení právních překážek spojených s poddanstvím mohl podobně jako jeho dřívější pán svobodně kupovat, prodávat i zastavit půdu a majetek, byl vystaven úpadku z alkoholismu a hazardu více než jeho předkové, jejichž nesvoboda jim v tom do jisté míry bránila. Svoboda v nakládání s majetkem mohla vést až ke zničení statku, živnosti nebo dílny, o důsledcích pro rodinu nemluvě.
Alkoholismu a hráčské vášni se dařilo nejlépe sezónně na venkově po sklizni nebo po skončení místních trhů, ve městech zase v sobotu večer, po výplatě. Pokud někdo podlehl pití, hazardu či jiné z „hospodských“ neřestí, býval okolím zpravidla dlouho omlouván. Za odsouzení hodné se jeho chování považovalo většinou až po té, co přišel o veškerý majetek nebo ztratil schopnost vykonávat své povolání. Kritický pohled býval často odstupňován v závislosti na společenském postavení pijáka a hráče.
Reprezentace elity vyžadovala větší dávku alkoholu, který býval navíc lepší kvality (těžká vína, sekty, koňaky), než jaký představovala běžná hospodská pálenka, jíž se opíjeli sedláci a řemeslníci. Cizokrajné lahůdky včetně drahých vín a dováženého alkoholu učili pražskou smetánku konzumovat od čtyřicátých let 19. století bratři Franz a Alex Schwertaskové, kteří měli svůj obchod v Praze Na Pernštýně a bankety pořádali v odsvěceném kostele sv. Martina ve zdi.
Luxusní nabídku nepředkládali ovšem bratři dlouho širší veřejnosti a nezávisela výlučně na finančních možnostech zákazníka. Jen aristokratické, úřednické a nejvyšší podnikatelské elitě se podle nich směla zpřístupnit zakázaná slast, která by se v lidovém prostředí proměnila na neřest.
Medicína pro děti i dospělé
Jiným případem byly alkoholické nápoje, jejichž konzumaci veřejnost tolerovala, neboť je vnímala jako účinný lék proti různým neduhům. Na tělesnou slabost, chudokrevnost, souchotiny a další nemoci se běžně doporučovala těžká vína, především malaga. Sklenkou tohoto moku si v hokynářství posilovali paměť i studenti, pokud jim to finanční situace dovolovala. Zájem o takovou „léčbu“ pochopitelně stoupal zejména před zkouškami. Hokynáři si dokonce připisovali za prodej alkoholu zásluhy při podpoře vzdělání mládeže a ochraně veřejného zdraví. Podle pamětníků se mohli v jejich obchodě setkat studenti se svými profesory, kteří je sice se záměrem ochrany mravů zrazovali od mnoha životních radostí, jako byla návštěva divadla, avšak pravidelnou sklenku aperitivu svým svěřencům neodpírali.
Malé děti, hlavně hubené, tedy podle dobových představ náchylné k nemocem, dostávaly v rodinách, které měly dostatečné příjmy, denně sklenku těžkého vína s „hořčinami“ nebo vícestupňového nejlépe černého piva, svařeného s vaječným žloutkem. Věci znalý odborník, lékař Vladimír Vondráček, který v dětství také prodělal každodenní léčebnou kůru alkoholem, tvrdil, že na něm nezanechala žádné negativní stopy. Jeho otec, významný pražský lahůdkář, na svém jediném synovi v tomto směru nešetřil.
Již koncem 19. století nicméně vnímala škodlivost alkoholu řada vědců, politiků a reformátorů. K nejznámějším nepochybně patří T. G. Masaryk. Zakládaly se abstinenční spolky a organizovaly protialkoholní vzdělávací akce. Abstinenční hnutí opírající se o náboženské, etické, zdravotní i ekonomické argumenty se společně snažila odstranit vžité mýty o prospěšnosti pití. Proti rozsáhlé obchodní propagaci, která blahodárné účinky zejména likérů a vín zdůrazňovala, však měli přívrženci abstinence jen malou šanci. Situace se z hlediska odpůrců alkoholu poněkud zlepšila po roce 1918, kdy veřejné mínění značně ovlivňoval Masaryk z pozice prezidenta republiky. Současně ale konec války podpořil snahy užít si různé radosti života, k nimž stále představoval cestu právě alkohol.
Nápoje s příchutí politiky
V přístupu k alkoholu a dalším náruživostem sehrála důležitou roli i politika. Příkladem byla obliba kávy, která v průběhu 19. století rychle stoupala. Problémem se z hlediska státní moci stávalo už v první polovině 19. století její popíjení v kavárnách, které se v éře absolutismu a zákazu shromažďování vymykaly policejnímu dohledu. Kancléř Metternich, konzervativní politik, jehož jménem se označovalo v rakouských i našich dějinách období od napoleonských válek do roku 1848, se snažil znechutit kávu objednanými lékařskými zprávami o jejích negativních zdravotních důsledcích.
Podle zainteresovaných lékařů měla mít konzumace kávy negativní dopady zejména na plodnost. Veřejnost pak měla zásluhou negativní propagace ztratit chuť na problematický nápoj a studenti i odpůrci režimu přijít o důležité místo k přípravám revoluce. Promyšlený útok na slast plynoucí z pití kávy ale neuspěl. Podle statistických údajů její spotřeba od čtyřicátých let 19. století nadále vzrůstala a po období zákazů i zavírání se kavárnám dařilo. Obavy kancléře Metternicha z vlivu kaváren se však na mnoha místech habsburské monarchie potvrdily a revoluce se z nich se šířila do ulic. Veřejnosti se namísto kávy doporučoval jiný, státotvorný nápoj – čokoláda. Ta se podávala často v měšťanských salonech a slast, kterou vyvolávala, neměla revoluční příchuť, tu ostatně ztrácela v domácím prostředí postupně i káva.
S teplými nápoji musela státní moc bojovat zejména v posledních dekádách 19. století, konkrétně v kauze čaje. Pitím tohoto nápoje, na který si česká veřejnost zvykala většinou později než na kávu, naznačoval konzument často sympatie k britskému parlamentarismu nebo, pokud si k tomu pořídil samovar, své slavjanofilské názory a vřelý vztah k Rusku.
Vyhrazeno mužům?
Některé neřesti a slasti měly hluboké domácí kořeny, jiné přicházely do českých zemí jako novinky z celého světa. K jejich rozšíření mohly kromě politických či národních zájmů přispět také snahy vyrovnat se cizině, představit českou společnost jako moderní a Čechy jako světaznalé osobnosti. Velmi rozšířenou náruživost, která zasáhla všechny sociální vrstvy, zejména muže, představovalo kouření. Dýmka, doutník, později cigareta patřily k potěšení, bez něhož si většina mužů posezení v hospodě, doma s přáteli, ani mnohé společenské události nedokázala představit.
O škodlivosti kouření se neuvažovalo a reklama pracovala v jeho propagaci velmi usilovně. Už před první světovou válkou odhalila, že zanedbanou část zákaznictva představují v dalším šíření ženy. Kouření jim zůstávalo dlouho odepřeno kvůli mnohým společenským zábranám. S cigaretou byly obvykle zobrazovány pokleslé ženy a stejný obraz se uplatňoval rovněž při zesměšnění bojovných emancipantek. Tento nepříznivý pohled na kuřačky se pokoušela lékařskými argumenty vymazat nejprve zámořská a postupně i evropská obchodní propagace včetně české. Kouření se obzvlášť doporučovalo těhotným a kojícím matkám k potlačení různých před a poporodních obtíží. Od zdravotních problémů však mělo pomoci také astmatikům.
TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna
Po roce 1914 se zájem o získání žen pro kouření snížil. Nedostatek tabáku pro vojáky na frontách vedlk vážným politickým krizím. Zjevně narůstal odpor a nervozita vojáků, kteří si nemohli zakouřit, a situace spolu s dalšími vlivy hrozila vzpourou. Poválečný nedostatek, který trval několik let, přispěl přes nadšení ze vzniku samostatné republiky k nostalgickému vzpomínání na dobu, kdy se slasti měnily v neřesti a naopak.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií