Napoleonův návrat na trůn proběhl bez jediného výstřelu

Odpoledne 1. března 1815 se excísař s několika věrnými a o něco víc než tisíci vojáky vylodil v zálivu Jouan dva kilometry od Antibes. Tady začala jeho neuvěřitelná epopej návratu na trůn, jíž se dostalo označení „let orla“ (Vol de l’Aigle). 

V císařových stopách

Orlem byl míněn Napoleon a celý příběh postačí připomenout titulky oficiálního vládního listu Moniteur Universel. Zpočátku se v něm psalo: „Korsický lidožrout se vylodil,“ nedlouho poté: „Nenáviděný tyran postupuje na Digne“. O něco později Moniteur hlásal: „Zdá se, že uzurpátor chce pochodovat na Paříž.“ Zpravodajství v následujících dnech pokračovalo: „Bonaparte je v Grenoblu“, „Napoleon Bonaparte dorazil do Tournonu“, „Napoleon přenocoval ve Fontainebleau“ a končilo vznešeně: „Jeho Veličenstvo císař dorazilo včera večer do Tuilerií.“ Vše trvalo do 20. března, tedy pouhých dvacet dní.

Památného 1. března 1815 večer byl Napoleon vynesen na zádech z brigy Inconstant, aby se neumáčel. Vyloďoval se téměř poslední, až po 1 100 vojácích, koních a spoustě věcí. Kapitán Lamouret už tou dobou dorazil s dvěma desítkami granátníků k nedaleké pevnostní baterii de la Gabelle. Tamní plukovník Cuneo d’Ornano pustil všechny dovnitř, vyslechl z kapitánových úst excísařovu proklamaci, načež dal příchozí odzbrojit a zatknout.

Vzhůru do oblak

Události neprobíhaly tak, jak Napoleon očekával. Došel sice k Antibes, nikdo jej ale nevítal, a když se dozvěděl o Lamouretově zatčení, poslal kapitána Casabiancu, aby žádal jeho propuštění, leč i ten padl do d’Ornanova zajetí. Císaři nezbylo než je tam nechat a pokračovat dál. Kolem půlnoci vytvořili vojáci kolonu, Napoleon vsedl na koně Taurida a všichni vyrazili v měsíčním svitu na Cannes, kam došli před pátou. V jedenáct dopoledne jim předal zdejší prefekt požadovaných 1 700 dávek chleba. Místo projevu nadšení pravil: „Začínali jsme být šťastní a klidní. Vy teď všechno rozházíte.“ Přes chladné přijetí tu Napoleona dnes připomíná deska na zdi kostela Nôtre Dame de Bon Voyage.

Bývalý císař zvažoval, kudy dál, a usoudil, že jít na Marseille není dobrý nápad. Bylo tam příliš mnoho královských jednotek a obyvatelé Provence navíc dali Napoleonovi najevo dost nepřátelství při jeho odjezdu na Elbu. Místo Marseille měl být proto cílem Grenoble, neboť i tudy vedla cesta na Paříž. Byl tedy zahájen pochod vzhůru do Alp na Grasse.

Pěšky do hor

V čele předvoje stanul generál Cambronn. Do Grasse, kolébky francouzského parfumérství, dorazil kolem šesté večer a jménem císaře Napoleona žádal o potraviny i další věci, ovšem starosta Lombard de Gourdon mu opáčil: „My máme svého krále a milujeme ho!“

Vzápětí čekala Cambronna, který vstoupí u Waterloo do legend, další zklamání. Dozvěděl se, že ve městě pobývá jeho dřívější velitel divize generál Gazan, když však u něj zabušil, sdělil mu kuchař, že pán odjel na venkov. „Merde!“ zaklel Cambronne slovem, které ho proslavilo, načež vztekle dodal: „Vyřiď mu, že je ulejvák!“ Pak město, součást podprefektury s 12 000 obyvateli, obsadil a Napoleonovi do Cannes vzkázal, že může přijet. Císař zatím narážel jen na lidi, jejichž reakce ho nepovzbudily, v Grasse ale konečně zaznělo první provolávání slávy.

Ve čtvrtek 3. března se pokračovalo přes bezvýznamné horské vsi dál na Digne, kde se silnice měnila v horskou stezku tak neschůdnou, že bylo třeba vzdát se všech čtyř děl. Jezdcům nezbylo než sesednout z koní a vzít sedla na záda. Císař pak pěšky kráčel vzhůru sněhem, a přestože se opíral o hůl, uklouzl a upadl. „A kruci, aby si nám malej kaprál něco neudělal,“ poznamenal jeden granátník a Napoleona to rozesmálo. Horší bylo, že uklouzla i mula s vojenskou pokladnou, z níž se vysypalo 200 000 livrů ve zlatě. Armádní pokladník Peyrousse dokázal posbírat většinu, nikoliv všechno. Dodnes se tu prý občas nějaký zlaťák najde... 

Kdo Napoleona zastaví?

Přes Malijai došli všichni v neděli pátého do Sisteronu, kde Napoleona přivítal starosta ozdobený šerpou s královskými liliemi, načež kolona pokračovala na Gap. K Sisteronu stoupaly téhož dne jednotky generála Miollise, aby let orla ukončily. Než dorazily, byl Napoleon pryč. Excísař měl štěstí, nicméně z šedesát kilometrů vzdáleného Grenoblu se jej chystal zastavit generál Marchand, voják, který velel brigádě u Slavkova a divizi od roku 1806.

Napoleon mezitím dorazil  ráno 6. března do Corps a pokračoval přes La Mure, kde končila horská stezka. Ve středu 7. března se již vezl kolem jezera Pierre-Châtel v kolesce, kterou Cambronne zrekvíroval i s pár koňmi pro polské švališéry kapitána Jerzmanowskiho. V té době prohlásil Ludvík XVIII. Napoleona za rebela a zrádce. Všichni vojenští velitelé dostali rozkaz jej napadnout, zajmout a bez soudu ihned popravit. Vypadalo to snadně, neboť k uprchlíkovi z Elby dosud přešla jen hrstka venkovanů či manufakturních dělníků, vesměs horalů třímajících hole, sekery a vlastní lovecké pušky.

Miniaturní armáda pokračovala planinou mezi horskými svahy k jezeru Laffrey, načež se Poláci z předvoje přihnali tryskem zpět s tím, že u vísky Laffrey, která už byla na dohled, stojí batalion 5. řadového pluku a je připraven k boji. Granátníci staré gardy nasadili bajonety a s namířenými puškami došli až k jednotce, jíž velel šéf batalionu Lessart. Napoleon skrze ně nečekaně prošel a náhle stál před svými bývalými vojáky, kteří teď měli na čákách bílé královské kokardy. Lessart nevěděl, co má dělat. Než se stihl rozhodnout k dalšímu kroku, dojel k němu Napoleonův generál Bertrand a mával bílým šátkem na znamení, že chce vyjednávat. Lessart neodmítl. V sázce nebylo nic menšího než osud Francie!

Ať žije císař!

Napětí kulminovalo, když k čelu batalionu dojel císařský pobočník, dělostřelecký kapitán Raoul, který vykřikl: „Císař půjde k vám. Jestli vystřelíte, budou první kulky pro něj. Budete se zodpovídat celé Francii!“ Lessart s jednotkou o něco ustoupil, pak ale zastavil a vojáci nastavili proti jezdcům bodáky. Granátníci udělali totéž, Napoleon je ovšem okřikl, vykročil kupředu a pravil: „Vojáci pátého, jsem váš císař. Poznáváte mě?“ Udělal ještě pár kroků a dodal: „Je-li mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady stojím!“

Devatenáctiletý kapitán Randon vykřikl: „Je tady! Pal!“ Nikdo neposlechl a po chvíli svrchovaného napětí se místo výstřelů nad hlavami batalionu nesl sílící pokřik: „Ať žije císař!“ Generál Cambronne do výbuchu nadšení prorocky prohodil: „Je hotovo. Do týdne jsme v Paříži!“ Místo u břehu jezera Laffrey, kde k události došlo, pak dostalo jméno Louka setkání (Prairie de la rencontre).  

Postupujícího uprchlíka z Elby měl dle rozkazu generála Marchanda zastavit 7. řadový pluk. Avšak ve chvíli, kdy plukovník La Bédoyère vyvedl regiment z bran Grenoblu, postavil jej do čtverhranu, šavlí prosekl blánu bubnu a vyňal z něj ukrytou orlici, symbol císařských jednotek. Vztyčil ji a 1 800 vojáků za ním vykročilo jako jeden muž, aby se k Napoleonovi přidali. Pak s excísařem došli ke Grenoblu zpět. Zatímco muži na hradbách odmítli střílet, doběhli k zavřené bráně Bonne místní dělníci, popadli trám jako beranidlo a veřeje vyrazili. Jedno křídlo uchopili, dovlekli je před Napoleona a řekli: „Místo klíčů od tvého dobrého města Grenoblu jsme ti přinesli celá vrata!“

Tady Napoleonova cesta končí, neboť Grenoble znamenal v letu orla zlom, který shrnuje v tomto městě pamětní deska s císařovými slovy: „Před Grenoblem jsem byl dobrodruh. V Grenoblu se ze mě stal vladař.“ Město, v němž slíbil liberální změny vlády, opustil 10. března směrem na Lyon, kde stála armáda maršála Macdonalda a králova bratra Karla z Artois. Ta se ale doslova rozpadla, když se vojáci rozběhli Napoleonovi vstříc. 

Věc Bourbonů je ztracena

Ludvík XVIII. vložil poslední naděje do maršála Neye. V muži, kterému se přezdívalo „nejstatečnější ze statečných“, však odhodlání uprchlíka z Elby zastavit sláblo. Michel Ney viděl nadšení z Napoleonova návratu, byl srdcem Francouz a děsil se představy, že rozpoutá občanskou válku. Nakonec v Lons-le-Saunier předstoupil 15. března před shromážděné jednotky s vlastní proklamací, která začínala větou: „Věc Bourbonů je navždy ztracena!“ Odpovědí mu byl příval nadšení. Za osm měsíců za to maršál (stejně jako plukovník La Bédoyère) zaplatil životem.

Po Neyově přechodu na Napoleonovu stranu už nedokázal vzestup orla nikdo zastavit. Když Ludvík XVIII. uprchl večer 19. března do belgického Gentu, ministr pošt Lavalette dojel k blížícímu se císaři, aby mu sdělil: „Pospěšte, Sire! Král odejel, Tuilerie jsou vaše!“ Před palác dorazil Napoleon následujícího dne v sedm večer v doprovodu několika jezdců. Lidé nejblíže u jeho kolesky jej doslova vytáhli ven, vzali na ramena a vynesli po schodišti vzhůru. Císař, který takový výbuch nadšení nečekal, několikrát opakoval: „To obyčejní lidé mě přivedli do Paříže, to všechno udělali podporučíci a vojáci, to lidu a armádě vděčím za vše.“ Měl pravdu, na trůn se vrátil hlavně dík těm prostým, kteří nikdy nezískali tituly, úřady či renty. Ti, od nichž mnohdy žádal jen krev, pot a slzy, mu dávali najevo až nepochopitelně velkou lásku.

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Orel přistál a neuvěřitelné bylo, že jeho let proběhl bez jediného výstřelu! Vídeňský kongres a protinapoleonská koalice se však s Napoleonovým návratem nesmířily, prohlásily jej za nepřítele lidstva a Francii čekala nová válka. Císař do ní vyrazil 15. června, už o tři dny později ale u Waterloo prohrál a 22. června, zhruba po stodenní vládě, podruhé abdikoval. Zatímco Napoleona čekal ostrov Svatá Helena, Francii návrat krále.