Na slovanském Olympu (2): Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Pohanští Slované obývali rozsáhlá území Balkánu, střední a východní Evropy. V 9. století o nich životopisec Karla Velikého napsal, že „se sice jazykem sobě téměř podobají, avšak zvyky a zevnějškem jsou si velmi nepodobní“. To zřejmě platilo i o jejich mytologii, která byla mnohovrstevnatá, propracovaná a měla mnoho místních variant.

Předchozí část: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

V nesčetných příbězích si staří Slované vyprávěli o mocných božstvech, magických bytostech, čarodějích, děsivých démonech i nebojácných hrdinech. Přesto se žádný z těchto příběhů nedochoval. Jejich podobu se proto pokoušíme pracně rekonstruovat, zatím s nevalným výsledkem. Naše současné poznání je proto pestrou směsicí výsledků práce archeologů, historiků a filologů, doplněnou nepočetnými zprávami dobových kronikářů a ústní tradicí.

Nejasný slovanský panteon

Pokud bychom chtěli i přes nedostatek zpráv poznat podobu slovanského panteonu, odpověď nebude snadná. Jistě si nelze představovat neměnnou ucelenou skupinu bohů a bohyň, jak je známe například z řeckého prostředí. Pomyslný slovanský Olymp se mnohem více podobal kupříkladu tomu keltskému, kde existovalo mnoho různých místních božstev a odlišných rituálů a jen několik bohů mělo univerzální charakter.

Slované žili na obrovském území a přicházeli do styku s různými kulturními vlivy, od Římské říše přes Byzanc až po perské prostředí, což se pochopitelně odráželo i v jejich náboženství. Stejně tak slovanská společnost prošla za staletí, kdy se modlila k pohanským bohům, velkými změnami. To se odrazilo třeba v posunu kompetencí určitého božstva, které bývalo původně patronem slunce, života či hojnosti, avšak pod tlakem křesťanství přejalo úlohu boha válečného.

Podrobnější zprávy máme o panteonu východních Slovanů, protože v 10. století kníže Vladimír vymezil podobu pohanského kultu Kyjevské Rusi. Z jeho rozkazu tak bylo uctíváno šest božstev – Mokoš, Chors, Stribog, Simargl a Dažbog, s hromovládným Perunem v čele. Analogii u západních Slovanů (pobaltských, polabských, českých...) nemáme. U nich jsou doloženy jen jednotlivé kulty bohů. 

Kovářův syn Dažbog

Sluneční bůh Dažbog patřil k hlavním slovanským bohům, těšil se velké úctě u východních i jižních Slovanů a pod jinými jmény ho znali i na západě. Byl synem boha Svaroga, pána ohně a nebeského kováře, jenž ukul i sluneční kotouč. A právě zosobněním slunce byl Dažbog, dárce bohatství, jeden z bohů, kterým vztyčil roku 980 ruský kníže Vladimír dřevěnou modlu. Dažbog bývá ztotožňován se západoslovanským bohem Svarožičem.

Svantovít: bůh mnoha tváří

Ačkoliv nebyl Svantovít božstvem všeslovanským a uctívali jej pouze polabští Slované, byl bohem mocným a respektovaným. O jeho kultu máme relativně dostatek zpráv, neboť jeho ústřední svatyně Arkona byla roku 1168 zničena dánským králem Valdemarem I. a tato událost byla pečlivě zapsána. Svantovít byl vousatým bohem se čtyřmi tvářemi a dvěma trupy, což vyjadřovalo jeho moc. V pravé ruce svíral kovový roh hojnosti, levou měl opřenou v bok. Původně byl zřejmě bohem úrody, avšak ve 12. století se již pod tlakem křesťanství změnil ve válečné božstvo. To ostatně dokládaly i jeho atributy: velký meč ve stříbrné pochvě, pestrý válečný praporec, uzda a sedlo, kterými měl sedlat posvátného bělouše. Svantovítův bílý kůň byl využíván také k věštění. 

Svantovít (zde však rozumějme jeho kněz na ostrově Rujána), disponoval družinou tří stovek jezdců, fakticky byl tedy mocnější než kníže. Svantovítovi, podobně jako Perunovi, byli obětováni lidé, častěji však ovce, kozy nebo volové. Rozborem Svantovítova jména, které znamená „mocný válečník“, bylo zjištěno, že jde pouze o přídomek a že jeho původní jméno mohlo být Perun či Svarog. Jeho kult byl nakonec překryt kultem sv. Víta.