Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (2)

Pokud uvážíme, že ještě ve středověku a v raném novověku zde převažovaly smíšené lesy, v nichž měly výrazné zastoupení listnaté stromy (kromě horských oblastí), v 19. století byla situace již zcela opačná. Podle odhadů zabíraly v roce 1848 jehličnany přes 83 % lesní plochy na území Čech. Pouze 12 % rozlohy lesní krajiny představovaly smíšené lesy a 5 % listnaté. Do roku 1900 se podíl jehličnatých dřevin zvýšil na 89,3 % a naopak plocha smíšených lesů klesla na 6 % a listnatých na 4,7 %. 

Úvodní část: Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (1)

Na Moravě a ve Slezsku byla situace o něco příznivější. Kolem roku 1900 tu podíl jehličnatých lesů činil 56,4 %, listnatých 22,2 % a smíšených 21,4 %. Do roku 1910 se však plocha, již zabíraly jehličnany, zvýšila o 4,5 %. Na počátku 20. století tak v českých zemích drtivě převažovaly jehličnaté stromy. Tyto změny sice umožnily rychlou obnovu zdevastovaných míst a krajině se v mnoha lokalitách vrátil její lesní ráz, ale sázka na jehličnany měla svá rizika, která se brzy naplno projevila.

Až do počátku 20. století způsobovali nejrozsáhlejší lesní pohromy v českých zemích především abiotičtí činitelé (vítr, sucho, sníh, ledovka, mráz), avšak masivní rozšíření jehličnatých monokultur přispělo k četným hmyzím kalamitám. Některé z nich napáchaly škody srovnatelné s největšími větrnými pohromami.

Dle statistik vznikal v letech 1900 až 2000 průměrně milion m³ kalamitní těžby dřeva každý rok. Z této sumy připadlo 63 % na škody způsobené abiotickými činiteli a zbylých 37 % na hmyz (z toho 25 % bekyně mniška a 12 % lýkožrout smrkový). Kromě škůdců stojí za lesními kalamitami také imise, které byly do padesátých let 20. století důsledkem především klimatických vlivů. V současnosti jsou zapříčiněny hlavně průmyslovým znečištěním a zplodinami výfukových plynů.

Vichřice a škůdci

Lesní kalamity dokládají již záznamy, které pocházejí ze středověku. Například v Kosmově kronice české se lze k roku 1119 dočíst: „Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany (…). Tato vichřice byla tak silná, že kdekoli zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše, co jí stálo v cestě.“

Rovněž zmínky o přemnožení hmyzích škůdců jsou starého data a souvisejí především s koncem 15. století, kdy došlo k velkému rozšíření bekyně mnišky ve střední Evropě. Před mnoha staletími byli ale dobře známí i lýkožrouti (neboli kůrovci), aktivní spíše v horských porostech, kde převládaly jehličnaté stromy. Z nich smrk, borovice a modřín patří k nejzranitelnějším vůči napadení hmyzem. S postupným zaváděním jehličnatých monokultur do nižších poloh se pak hmyzí škůdci začali profilovat jako celoplošný problém. S jejich přemnožením se ještě na počátku minulého století lesníci nedokázali vypořádat, což mělo za následek uhynutí množství stromů. 

V letech 1868–1870 řádila na Šumavě větrná pohroma následovaná invazí kůrovce, které padlo za oběť minimálně 5 milionů m³ dřeva. Kalamitou století byla nazývána větrná smršť z roku 1984. Tehdy bylo vytěženo asi 8,2 milionu m³ polomového dřeva, přičemž odstraňování následků probíhalo ještě následující dva roky. Dalekosáhlejší následky ale měla zkáza způsobená větrem roku 2007, kvůli níž muselo být vytěženo přes 12 milionů m³ dřeva. Vůbec nejrozsáhlejší zaznamenanou kalamitou v českých dějinách však byla hmyzí kalamita z let 1917–1927, kdy došlo k masivnímu přemnožení bekyně mnišky. 

Nezničitelná mniška

Zásadní vliv na invazi mnišky na počátku 20. století mělo pravděpodobně suché a teplé počasí v kombinaci s nedostatečnou prevencí monitorování lesních škůdců, která v důsledku první světové války značně upadla. Napadeny byly především smrky a v menší míře i jiné jehličnaté stromy. Rozsah neštěstí dokládá mimo jiné množství lidí, kteří byli zapojeni do odklízení škod. Vláda si dobře uvědomovala, že lesníci nemohou katastrofu zvládnout sami. Do práce byli proto povoláni vězni, armáda, a dokonce i děti ze škol a školek (viz Lidská bezmoc). Likvidace škod probíhala podobně jako dnes. Napadený strom bylo nutné pokácet a jeho dřevo z lesa odstranit. Pro snadnější odvoz vytěženého dřeva byly dokonce budovány lesní železnice, jejichž pozůstatky se mnohde dochovaly až do současnosti. 

Mniškovou kalamitu v krajině připomínají takzvané mniškové kameny. Jedná se o jakési improvizované náhrobky s vyrytým letopočtem a datem, kdy škůdce daný les zlikvidoval. Během desetiletého trvání pohromy bylo potřeba vytěžit 75 tisíc ha lesa. Zpracováno bylo nejméně 20 milionů m³ dřeva. Řada lesních ploch zmizela zcela, jiné se změnily k nepoznání.

Po vypořádání se s invazí bekyně mnišky bylo nutné obrovské vytěžené plochy znovu zalesnit. Až 97 % holin bylo opět osázeno smrkem, ačkoli se tato dřevina ukázala jako značně nestabilní a náchylná k výkyvům klimatických podmínek, což usnadňuje její napadení hmyzími škůdci. Tento krok nepřímo způsobil dnešní kalamitu kůrovce, která trvá s menšími přestávkami prakticky od roku 2003 a v posledních čtyřech letech graduje. Rozsah pohromy se pomalu začíná blížit situaci před sto lety. Je proto otázkou, jakou cestu zvolit po skončení současné kůrovcové kalamity. 

Jak dál?

Jako možné řešení by se mohlo jevit omezení stavu jehličnanů v českých lesích, a to především v takových polohách, kde nemají své přirozené opodstatnění. Zvýšením počtu smíšených lesů a listnatých stromů v nich by mohlo pomoci zabránit nebo alespoň výrazně omezit invaze hmyzu.

Zastoupení jehličnatých stromů v české krajině však zůstává již téměř 200 let na podobné úrovni. Za posledních sto let počet jehličnanů sice mírně poklesl, nicméně úbytek je tak malý, že se na skladbě lesa téměř neprojevil. Podle dat z roku 2015 se aktuální stav jehličnanů v českých lesích pohybuje okolo 73 % (z toho více než 50 % tvoří právě smrky), na listnaté stromy připadá stále jen 27 %. Z ekonomického hlediska je totiž výhodnější pěstování jehličnatých dřevin, a to především tolik diskutovaných smrků. Jejich materiál je stále nejpoužívanějším dřevem jehličnanů v průmyslu a má i další široké využití (papírenský průmysl, nábytkářství, stavební materiál).

Rozhodnutí za nás ale možná učiní planeta sama. Měnící se klimatické podmínky nejspíš velmi brzy znemožní pěstování smrků v nižších polohách, čímž by zároveň mohlo dojít k přirozené obnově skladby lesa.