Na popravčím špalku: Pětice slavných poprav po anglicku
Pro meč až do Francie
Anna Boleynová (1501–1536)
Anna Boleynová neměla na muže zrovna štěstí. A coby druhá manželka Jindřicha VIII. si zrovna nepolepšila. Rodit mužské potomky se jí pohříchu nedařilo. Na první pokus přivedla na svět „jen“ budoucí královnu Alžbětu I., poté následovaly tři potraty. V té době asi nebyla ta nejpříjemnější společnice. Navíc nepřátel měla vždy víc než dost. Nařčení z toho, že je králi nevěrná a za jeho zády kuje pikle, na sebe nenechalo dlouho čekat. Nebo se Jindřich prostě jen zakoukal do Jany Seymourové a potřeboval jí udělat po svém boku místo? V roce 1536 je Anna obviněna z velezrady (a pro jistotu také z cizoložství, incestu a čarodějnictví) a putuje do vězení v Toweru.
Dál už je to prosté. Jako čarodějnice by měla správně být upálena na hranici, ale to si její bývalý manžel nepřeje. Dokonce vyslyší její poněkud neobvyklou prosbu, a to aby byla sťata mečem. V Anglii se tehdy bez výjimky popravuje sekyrou. Jindřich VIII. milostivě odloží výkon o celé dva dny, než z Calais dorazí mistr dlouhého meče. Samotný průběh je překvapující. Dalo by se čekat, že Anna řekne králi v poslední chvíli něco peprného. Proto se tu také tísní davy. Místo toho ale vyzve všechny přihlížející, aby se s ní naposledy pomodlili. A pak už se jde na věc. Lidé tehdy odcházejí z popravy rozčarováni: ta překrásná a do poslední chvíle pokorná světice měla být nehodnou čarodějnicí? Něco tu evidentně nesedí…
Laskavá do poslední chvíle
Marie Stuartovna (1542–1587)
Skotská královna Marie Stuartovna si trest smrti podepsala sama. Po podezřelé smrti jejího prvního manžela a urychleném sňatku s jeho potenciálním vrahem ji zdejší šlechta nechala uvěznit. Uprchla a po prohrané bitvě se uchýlila pod ochranu své příbuzné Alžběty I. Jenže ta z ní radost nemá. Mohla by totiž vznést nárok na korunu, a proto je nebezpečná. Marie putuje na Alžbětin příkaz pod zámek. Má ale pořád v Evropě pár silných spojenců, a tak jí anglická panovnice přímo o život neukládá. Kde tedy Marie udělala chybu? Během své internace v dopise kladně odpoví na dotaz či návrh svého důvěrníka Babingtona, zda by nebylo vhodné odstranit Alžbětu. A bohužel si zmíněné lejstro přečtou i alžbětinští špehové. Rázem je tak na světě jasný důkaz o zločinném spiknutí, se vším všudy. Tedy i s popravou na konci.
Samotný průběh exekuce se ale zrovna nepovedl, což diváci nedocení. Nejprve žádají Marii o odpuštění pověrčiví klečící kati. Ono setnout hlavu bohem vyvolené královně není žádný špás. Marie jim ale nakonec dá rozhřešení a svolení. Vůbec se chová velmi klidně a důstojně, čímž získává sympatie davu. Kati jí ale dobro dobrem neoplatí. Hlavu jí nakonec utnou až na třetí pokus, kdy už se z davu ozývá nespokojené bučení. A velké finále? Hlavní kat uchopí královninu hlavu a chce ji pozvednout, aby každý viděl. Jenže místo toho uchopí jen její paruku, zatímco hlava vypadne ven a kutálí se po popravišti. Takový nedůstojný konec si laskavá panovnice Skotska opravdu nezasloužila!
Klidný až za hrob
Sir Walter Raleigh (1554–1618)
Ano, Robert Devereux, druhý hrabě z Essexu a oblíbenec královny Alžběty I., nebyl žádný dobrák. Vlastně to byl docela sprostý hrubián, který si život pořádně zkomplikoval tím, že proti panovnici zosnoval spiknutí. Je proto až s podivem, že mu splnila jeho poslední přání. Netoužil totiž po pochybné „popularitě“ veřejné exekuce. Proto jej roku 1601 sťali sekerou na nádvoří Toweru, jen za doprovodu několika málo diváků. Jedním z nich byl i sir Walter Raleigh, stávající favorit královny. Z popravy Devereuxe měl osobní prospěch, protože právě s ním soupeřil o Alžbětinu přízeň. Asi tehdy zapomněl, že koukat se na cizí neštěstí se nevyplácí.
Bude to trvat sedmnáct let, než se v podobné situaci, s hlavou na špalku, objeví on sám. Poměry u dvora se totiž hodně změní, a o jeho rady už nemá nový panovník Jakub I. Stuart zájem. Přitíží mu i to, že drží monopol na dovoz zboží z kolonií, což králi poněkud narušuje hospodaření. A tak když při jedné z výprav za moře napadne jeho loď španělskou kolonii, žádá si madridský velvyslanec satisfakci. Sir Raleigh se do poslední chvíle chová velmi chladnokrevně. Dokonce si prohlédne ostří sekery, která má být použita. „Je to pořádně ostrá medicína na všechny neduhy lidského života. Udeř kate, udeř.“
Katovi je třeba přispět
Lord William Russel (1639–1683)
Král Karel II. měl pro své četné odpůrce poměrně velké pochopení a vždy se snažil, aby se jim dostalo spravedlivého soudu. Trest byl pochopitelně vždy stejný: smrt. Trpělivost ale ztratil s lordem Williamem Russelem, kterého do jisté míry považoval za svého přítele. Alespoň do doby, než se začal stavět na stranu jeho bratra Jakuba a horoval za návrat katolické víry. Korunu tomu Russel nasadil, když se pokusil Karla na vyjížďce přepadnout a zabít. Málem se mu to povedlo, a tak první verdikt zněl: „Pověsit, utopit, rozčtvrtit, rozsekat!“ Posléze král uznal, že se unáhlil, a spokojí se tedy jen s vcelku rytířským setnutím hlavy. Náznak smíru v tom ale nehledejte. Dlouho totiž hledal toho nejnemožnějšího kata, který by exekuci provedl. A nalezl jej v muži jménem Jack Ketch.
Ano, poprava byla katastrofální. První rána Russela nezabila, takže se na svého popravčího rozzlobeně otočil a pravil: „Za to jsem ti podstrčil 10 guinejí, abys mě tu mučil jako psa?“ Taková totiž byla zavedená praxe: pokud jste chtěli svůj konec odbýt bez větších komplikací, vyplatilo se nasypat něco málo do kasičky muži, který vás měl připravit o život. Jenže u Ketche se snahy minuly účinkem. Pochmurné dílo dokonal teprve po několika dalších ranách. Král si ale mohl blahopřát. Za utrpení zrádce nenesl žádnou odpovědnost, to všechno přece spískal ten mizerný kat! Jak se ukáže za pár let, zmíněný kat si vlastně na své mizerné práci vystavěl docela slušnou reputaci.
Velmi nepovedená repríza
James Scott, 1. vévoda z Monmouthu
Co může zpříjemnit prostému lidu všední den lépe než veřejná poprava nebezpečného vzbouřence? Zvlášť když jde tak trochu o dobovou celebritu. James Scott, první vévoda z Monmouthu, se totiž může pochlubit slavným otcem. Není žádným tajemstvím, že je levobočkem samotného Karla II. Stuartovce! Platné mu to mnoho není. V roce 1685 se totiž stal vůdcem povstání proti novému panovníkovi. Jakub II. byl sice Karlův bratr a tak trochu Jamesův strýček, ale to povstalci nijak nepomohlo. Byl poražen a teď bude za své činy pykat. Před popravčí kládu nastupuje patřičně zkroušený. I když poslední týdny sepisoval listy, v nichž prosil o milost, nedostal ani jednu kladnou odpověď. K vodě ho také poslala jeho manželka, kterou, zdá se, jeho nešťastný osud vůbec netrápil. James už má jen jediné přání: skonat rychle a důstojně. Nic takového mu ale jeho věznitel dopřát nehodlá.
Výkonem rozsudku je totiž schválně pověřen námi již nechvalně proslulý Jack Ketch. A opět (ne)zklame. Scott položí hlavu a zvedne oči k nebesům, Ketch se rozmáchne… zasáhne sice částečně šlechticův krk, ale hlavu od těla neoddělí. Scott řve bolestí a dožaduje se rychlého usmrcení. Kat tedy zkusí štěstí znova. A pak ještě šestkrát! Lidé se přišli podívat na popravu buřiče, ale tváří v tvář takovému utrpení se hlasitě modlí za duši nebožáka. Z trestance je hrdina a mučedník! Popravčí nakonec odloží meč a dokončí svou řeznickou práci nožem. Sotva davu ukáže useknutou hlavu davu, musí zmizet. Lidé teď chtějí lynčovat jeho. Takhle zpackaná poprava tu už dlouho nebyla…
