Na pérech proti nacistům: Kde se vzala legenda o tajemném Pérákovi?

Legendy o městských fantomech vznikly v uplynulých dvou staletích na mnoha místech Evropy i severní Ameriky. Asi nejproslulejším z nich je Skákající Jack (Spring-heeled Jack), který se začal objevovat v Londýně roku 1837. Svědkové jej popisovali jako vysokého muže se špičatýma ušima, zářícíma vystouplýma očima a rukama s dlouhými drápy. Dovedl přeskočit sebevyšší překážku a z úst mu šlehaly bleděmodré plameny. Vše vypadá jako pohádka, ale svědectví na toto téma existovalo tolik, že jsou obsahem řady policejních protokolů a nějaký reálný základ mít musely. Dodnes však není jasné, kdo (nebo co) byl vlastně Skákající Jack zač.

Pérák na scéně

Svého městského fantoma má i Praha a určitě není náhodou, že se objevil právě v tragickém období protektorátu. Tehdejší nacistický útlak vyvolával v lidech potřebu vytvořit nepolapitelného hrdinu, který překoná všechny nástrahy představitelů okupačního režimu a dovede si poradit za všech okolností. Je však pravdou, že pověsti o tajemné skákající bytosti jsou staršího data a mezi dělníky v oblasti Mostecka a Ústecka kolovaly už krátce po vzniku první republiky. Roku 1936 měl zase podobný fantom přeskakovat jedoucí vlaky v okolí Havlíčkova Brodu. Tyto zkazky však byly dost neurčité a teprve protektorátní doba jim dala pevnou formu.

Tehdejší oficiální nacistická propaganda měla svůj protipól v ústní „šeptandě“, kdy si lidé důvěrně sdělovali „zaručené“ informace o tom, co cenzura do novin či rozhlasu nepustila. Spojenecké letectvo navíc stále častěji bombardovalo cíle v Německu a na protektorátním území začalo platit nařízení o zatemnění, takže ulice měst se v noci pohroužily do černočerné tmy. V tomto příznivém prostředí se tedy objevuje postava Péráka, který provádí nacistům ty nejneuvěřitelnější kousky.

Legenda se začala šířit v roce 1943 a v průběhu následujícího roku už můžeme hovořit o jejím masovém výskytu. Neomezovala se pouze na Prahu, i když v hlavním městě měla pochopitelně nejsilnější zázemí. Legendy o Pérákovi však pronikly také do středních a východních Čech, kolovaly v Brně a dalších moravských městech a zasáhly dokonce i území tehdejší Sudetoněmecké župy.

Nepolapitelný hrdina

České obyvatelstvo protektorátu začalo brát Péráka jako hrdinu, který škodí okupantům, kde jen může. Měl dokonce spolupracovat s odbojovými skupinami a podporovat partyzány. Na boty si prý přitom upevňoval natolik silná péra, že dokázal uniknout z jakéhokoliv obklíčení. Přeskakoval nejen jedoucí vlaky či autobusy, ale celé bloky domů a ulice. Nečinilo mu problém ani skočit z jednoho břehu Vltavy na druhý.

Řada pamětníků tvrdila, že ho viděla i ve dne a v Praze se prý pohyboval zejména v okolí Karlova náměstí, Vyšehradu, na Olšanských hřbitovech a dalších místech. V Brně si zase oblíbil Francouzskou ulici. Někteří lidé prohlašovali, že nacistické bezpečnostní síly pořádaly na Péráka hotové hony, ale on jim vždycky dokázal zmizet. Podobná vyprávění měla často komický nádech a je pochopitelné, že ne každý člověk jim věřil. Přesto však pověsti o Pérákově nepřemožitelnosti a hrdinství v boji proti okupantům nabývaly na síle.

Představa, že existuje někdo, na koho jsou všichni příslušníci SS a gestapa krátcí, pomáhala mnoha lidem přečkat těžké válečné doby. Proto se také na zdech objevovaly antinacistické nápisy podepsané „Pérák“. Nechyběly samozřejmě ani spekulace, kým vlastně tento fantom ve skutečnosti je. Jednou byl za Péráka prohlašován šikovný cirkusový umělec, jindy zase nějaký geniální vynálezce. Objevily se však také poněkud temnější popisy fantomovy identity – prý se jedná o šílence, sexuálního devianta nebo dokonce vraha. Ty však zdaleka nebyly tak početné a představa Péráka jakožto kladného hrdiny převažovala.

Květnem 1945 to nekončí

Ani po osvobození legenda nezapadla. Roku 1946 natočili Jiří Trnka s Jiřím Brdečkou zdařilý animovaný film Pérák a SS, a touto postavou nepohrdli ani komunisté, když se po únoru 1948 dostali v Československu k moci. V Haló novinách tehdy začal o Pérákovi vycházet seriál Vladimíra Dvořáka, který hlavního hrdinu zpodobnil jakožto bojovníka proti „domácím pomahačům západních imperialistů“. V této souvislosti je zajímavé, že v období padesátých let se pověsti o Pérákovi objevily znovu, zdaleka však nedosáhly takové intenzity jako za války. V poslední době se pak stal hlavním hrdinou románu Petra Stančíka, který situoval Pérákovu základnu do objektu libeňského plynojemu. Loni vznikl i krátký hraný film v režii Pavla Soukupa ml.

Dodnes se najdou lidé, kteří prohlašují, že legenda o Pérákovi měla reálný základ. Žádné hodnověrné důkazy potvrzující jeho existenci však nejsou k dispozici. Životnost celého příběhu je pochopitelná. Lidé vždy rádi četli a mluvili o tajemných a nevysvětlitelných jevech, ať už v 19. století, za protektorátu nebo v současnosti. Ani ve světě podobné historky neupadly v zapomnění, protože zatím poslední svědectví o spatření bytosti podobné Skákajícímu Jackovi se objevilo počátkem února 2012 v anglickém hrabství Surrey.