Na ostrov ledu a ohně: Daniel Vetter se jako první Čech vypravil na Island

Vrch Helgafell se vypíná kousek od mořského břehu jako bachratá homole. Za pohanských časů na něm Islanďané uctívali boha Thóra, ale to bylo dávno. V době, do níž je tento příběh zasazen, už vikinské bohy nahradila víra v Krista a starou svatyni vystřídal prostý kostelík. Právě nedaleko od něj vystoupili roku 1613 na islandský břeh dva rodáci z Moravy, kteří připluli z německých Brém.

Jmenovali se Jan Salmon-Podhorský a Daniel Vetter. Oba se hlásili k Jednotě bratrské a tou dobou patřili ke studentům brémského gymnázia. Zatímco o prvním z nich mnoho nevíme, druhý mladík se stal později učitelem v rodině Fridricha Falckého a dobře se znal i s Janem Amosem Komenským. Nejvíc nás ovšem bude zajímat ona návštěva poslední výspy Evropy, o níž Vetter sepsal spis nazvaný Islandia.

Spousty sušených ryb

Nejprve je však ještě na místě položit si otázku, co vůbec oba mladíky vedlo k putování do oněch končin. Zatímco dnes je Island lákavým cílem turistů, v minulosti byl zapadlou a poněkud primitivní končinou. Někteří historici po staletích usuzovali, že Vettera a Salmona mohlo k cestě motivovat hledání finanční pomoci pro Jednotu bratrskou mezi místními luterány. Ale pozorné čtení Islandie to vylučuje. Mnohem pravděpodobnější je, že šlo prostě o krátké studentské dobrodružství.

Jako každý podobný podnik i cestu Vettera a Salmona provázelo jisté vystřízlivění, týkající se zvláště místního stravování. Jeho hlavní složku tvořily „stokfiše“, čili sušené ryby. Není divu, neboť šlo o jedinou snadno dostupnou potravu. Vcelku hojně se vyskytovaly ještě ovce a z divoké zvěře pak různobarevné lišky. Po zajících, jelenech a jiné fauně tu naopak nebylo ani stopy. Chléb představoval pomalu vzácnost, nemluvě o pivu a vínu, nezbytných složkách středoevropského jídelníčku. Místo nich napájeli prostí Islanďané návštěvníky vodou či syrovátkou. Krajina postrádající lesy a úrodnou půdu víc nedovolovala. Jak zapsal Vetter, němečtí kupci na ostrov čas od času přiváželi sazenice a rostliny, například víno, ale experimenty s pěstováním končily neúspěšně.

Země a lidé mnoha zvláštností

Za těchto okolností se nelze divit, že na ostrově neexistovalo ani zdaleka tolik povolání jako u nás. „Řemeslníků tolikéž žádných není, kteříž by něco uměli a, jakž by náleželo, udělali. Přední jejich živnost jest rybářství, k němuž mají znamenité příležitosti, nebo všudy okolo Islandu i v zátokách a v řekách zemí procházejících velmi mnoho ryb dostávají, a to vše bez nějaké těžké práce […]. Častokrát v malé chvíli plnou loďku ryb nachytají, s nimiž domu přijedouc a k sušení je spůsobíc a připravíc, na bidla neb provazy okolo domů svých věšejí, kteréž jim od samého větru a slunce pěkně a bez všelikého porušení usychají; a netoliko ryby, ale i maso sobě tak suší, aniž jim porušeno a zkaženo bývá.“

Další typické povolání představovala péče o koně, krávy, voly a ovce. Pokud nastala dlouhá zima a nedostávalo se sena, nezbývalo než krmit sušenými rybami i hospodářská zvířata. Z ovcí se kromě masa získávala hlavně vlna na tkaní a šití oděvů z hrubého, ovšem velmi teplého materiálu, a taky rohy, ze kterých se zhotovovaly nejrůznější řezbářské výrobky.

Z Islandie se dovídáme, jak udivily Daniela Vettera vysoké sopky, horké prameny, střídání dlouhých dnů a nocí a chladné počasí. O řádění islandských živlů se mohl přesvědčit na svatého Jana. V období, kdy v českých zemích vládlo nejteplejší počasí, náhle přišla chumelenice a za hodinu či dvě napadlo na půl lokte sněhu.

Jiné věci musely na pozdější čtenáře Islandie působit takřka fantastiky. Ať už šlo o věrohodné vyprávění o ledních medvědech, kteří občas na Island připlouvají na ledových krách z Grunlandu (Grónska), nebo o zkazku o půl míle dlouhé mořské příšeře, jejíž spatření věstilo převratnou událost. Tímto způsobem prý došel předznamenání i skon Rudolfa II. Dlužno dodat, že Vetter zůstával v líčení fantaskních monster střízlivější než většina jiných cestopisců.

Na sněm a zase zpátky

Díky získaným kontaktům se Vetterovi a Salmonovi naskytla příležitost navštívit zasedání legendárního althingu, islandského sněmu, jehož tradice sahala hluboko do 10. století. Ostrované sice patřili k poddaným dánského krále, bezvýznamnost a chudoba Islandu ale znamenaly, že vladař neměl o zdejší dění valný zájem, snad jen s výjimkou prosazování luteránství na úkor katolictví.

Althing pod cizí nadvládou ztratil zákonodárnou moc a stal se pouhou soudní institucí, přesto šlo (na dobové poměry) o zřízení značně demokratické. Příznačné pro Island bylo i místo konání: „Místo, kdež se shromažďují, jest téměř uprostřed země, trávník pěkný zelený a naokrouhlý, mezi však velikými skalami, okolo něhož potok s vysoké skály dolů spadající teče […] Tu každý svou při, nevoli a nesnázi, jakouž má, svobodně přednésti může a jeden druhého podlé provinění a ublížení viniti; jestliže se smrti hodná vina na kom shledá, tedy takovému hlava sekerou sťatá bývá.“

Na sněmu si naši krajané získali přízeň zástupce dánského krále Herlufa Daa, díky jehož pohostinnosti mohli dát sbohem sušeným rybám a dopřát si poctivého jídla a pití. Jako vysoce postavený muž se Herluf Daa podivoval, jak mohli jeho hosté vůbec vydržet místní běžnou stravu. Oba studenti se rovněž seznámili se skálholtským biskupem Oddurem Einarssonem. Duchovnímu pastýři byli zřejmě sympatičtí, a tak je na několik dní pozval do svého sídla a na rozloučenou je obdaroval výrobky z rohů a velrybích kostic. Vzhledem k tomu, jak obtížným terénem se klikatily místní pěšiny, byli mu nesmírně vděční i za zapůjčené koně. Jediné, čím se pan biskup hostům nezavděčil, byl „koktejl“ ze směsi piva, vína, medoviny a mléka.

TIP: Kolosální sopečná erupce na Islandu zřejmě přispěla k rozšíření křesťanství

Přesnou délku Vetterova pobytu na Islandu neznáme, můžeme však uvažovat v rámci týdnů. Po návštěvě u skálholtského biskupa se se Salmonem vydal opět k pobřeží a „s pomocí Boží“ doplul navzdory mořským bouřím zdárně do Hamburku. Snad měl už tehdy v ruce nějaké poznámky o svých zážitcích. Spis Islandia vyšel ještě za jeho života v polštině, češtině a němčině a moderní odborníci ho řadí k nejdůvěryhodnějším cestopisům o Islandu té doby.