Na kouzelných prkýnkách: Dějiny lyžování sahají až do pravěku

Dějiny lyžování nepatří jen do dějin sportu, jak by se mohlo zdát. Vynález „kouzelných prkýnek“ totiž spadá mnohem hlouběji do lidského dávnověku, konkrétně zhruba pět tisíc let nazpátek. Už tehdy si lidé na severu zhotovovali sněžnice a poté i lyže, které jim umožňovaly pohyb za obživou v náročných přírodních podmínkách. Používaly se i při lovu a pronásledování zvířat. Jak ale vypadaly?

4 500 let stará Hotingská lyže (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)

Ojedinělé exempláře se kupodivu dochovaly. Takzvaná Hotingská lyže, pojmenovaná podle místa nálezu ve Švédsku, se datuje asi do doby 2 500 let př. n. l. Otvor pro chodidlo její tvůrci vydlabali a noha se k lyži připevňovala řemínkem. Nejvíc dnes na ní asi upoutá šířka: celých 16 centimetrů. Některé pravěké lyže dosahovaly délky přes dva metry.

Lyže zachraňují

K lyžím se váže nejen řada písemných dokladů překvapivě dávného data, ale lyžování má i své mýty, a dokonce i bohyni. Jmenovala se Skadi a kvůli lásce k lyžím a k horám opustila svého muže, boha tepla Njörda. Od jména bohyně odvozuje skandinávská oblast i svůj současný zeměpisný název. A aby toho nebylo dost, pomyslná lyžařská říše se může pochlubit i svými bájemi a pověstmi, které už se pravděpodobně podobají skutečnosti mnohem více než legenda o bohyni propadlé zimním radovánkám. 

Za nejznámějším příběhem musíme do Norska do dob krále Haakona-Haakonsona. Když se v roce 1206 jako dvouletý ocitl v moci nepřátel svého otce, zbývala jediná možnost, jak ho zachránit: podniknout nebezpečnou cestu přes hory, v zimě a vánici. Zdánlivě nemožné se podle legendy povedlo dvěma odvážným lyžařům, na jejichž počest se v Norsku od roku 1932 koná dálkový běh Birkebeiner měřící 55 kilometrů. 

Lyžovalo se ale třeba také v Rusku. Tato tradice rozhodně nepřišla vhod Napoleonovi během jeho tažení. Schopnost rychlého přesunu na sněhu pomáhala tehdy obráncům při „partyzánských“ akcích proti francouzskému nepříteli. Pozdější dějiny lyžování už zkrátka vypadají méně romanticky, protože souvisejí s vojenským výcvikem. Do našich oblastí lyže pronikají až v novověku a jde už o vášeň sportovní. Zajímavé je, že hned několik norských průkopníků lyžování později přesídlilo do Ameriky, kde pomáhali objevit dříve výlučně skandinávskou raritu pro zbytek světa.

V Norsku spolu začali lyžaři soutěžit na začátku 19. století. Už tehdy se objevují první skokané na lyžích, i když délku jejich výkonů bychom ještě spočítali pomocí prstů na rukou. Ale už v polovině 19. století se našli odvážlivci, kteří se toužili podobat bájnému Ikarovi, a proto se odvážili stavět tak velké můstky, že se na nich dalo doletět třeba 30 metrů. V roce 1861 založili v Norsku nejstarší lyžařský klub na světě. 

Lyžníci

Dříve než lyžaři se u nás jako sportovci uchytili bruslaři, kteří se organizovali už od roku 1875. Jako jeden z prvních Čechů propadl lyžování Josef Rössler-Ořovský, známý dnes především v souvislosti s veslováním. První české nesmělé „krůčky“ na lyžích však asi nejlépe dokresluje to, že se za nimi naši průkopníci nevydali do hor, ale podnikali je přímo po Praze a v elegantním úboru. Tehdy si ovšem říkali všelijak, jen ne lyžaři: například skijáci nebo lyžci.

Josef Rössler-Ořovský (uprostřed) s bratrem Karlem (druhý zleva). (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Takřka současně se do lyžování vrhali nadšenci v krkonošské Jilemnici. Pro zajímavost dodejme, že hned na počátcích českého lyžování shledáme genderovou vyváženost, neboť radovánek na sněhu se účastnily i pokrokové ženy. Vedle Krkonoš se nové hobby rozvíjelo především na Šumavě. Dá se říct, že česká sportovní lyžařská tradice je hned po Skandinávii druhá nejstarší. A o tom, že to v Českém Ski Klubu brali vážně, svědčí i to, že si zvali zahraniční instruktory. 

Tehdy konaná mistrovství Království českého se pojímala jako závod s mezinárodní účastí. Tím vznikla důstojná konkurence. Bohumil Hanč se stal domácím mistrem hned několikrát, a to na různých tratích včetně běhu na 50 km, a prosazoval se i na prvních mezinárodních závodech. Poprvé se o domácího krále bílé stopy soutěžilo v roce 1896 ve Stromovce. Trať tehdy měřila 1 050 metrů a vítězi zabrala téměř dvě minuty. O rok později se v Dolních Štěpanicích v Krkonoších už i skákalo. Prvním národním šampionem ve skoku se stal Nor Steffens, který mimochodem sám navrhl i u nás do té doby nevídaný můstek. Vždyť na něm letěl téměř dvacet metrů! Domácí šampionát žen proběhl poprvé v roce 1904 ve Vysokém nad Jizerou.

A co svět? Jaký měli před námi Norové náskok v době, kdy jsme se teprve rozkoukávali? Na závody už tehdy v Norsku proudily desetitisíce diváků! A nechyběl ani král! V „rodišti“ sportovního lyžování, v norském Holmenkollenu, se závodí od roku 1892. V roce 1924 se v Chamonix konal „týden zimních sportů“, který je dnes považován za první olympiádu na sněhu. Účast možná překvapí. Už tehdy dorazily stovky závodníků z osmnácti zemí. Pochopitelně, že prim hráli Norové. Teprve na olympijském kongresu konaném roku 1925 v Praze byly závody zpětně uznány za olympijskou soutěž. Lyžaři mohli jásat, ve sportovní rodině už od té chvíle nehráli druhé housle.

Olympijský sen

Ve francouzském Chamonix v roce 1924 se českoslovenští závodnící neztratili. Obstáli především v závodě sdruženém, tedy v kombinaci skoku a běhu na lyžích. Josef Adolf s šestým místem a Vincenz Buchberger se sedmým místem následovali hned za nejlepšími seveřany. A ve skoku? Elitní desítku uzavíral Franz Wende.

TIP: Po stopách lyžců a lyžek: Kdy se v Krkonoších objevili první lyžaři?

Ano, jména napovídají, že lyžování, kterému lidé holdovali zejména v sudetských oblastech pohraničí, propadli hojně i naši spoluobčané německé národnosti. Totéž platilo o Rudolfu Burkertovi, který z olympiády ve Sv. Mořici o čtyři roky později při­vezl domů do Československa senzační bronz. Na podobný úspěch čekali lyžaři s pomyslným lvíčkem na prsou až do Grenoblu roku 1968, kdy trium­foval Jiří Raška.