Na cestu kolem světa musela Jeanne Barretová vyrazit v přestrojení za muže
Kdyby se narodila o tři století později, mohla by hovořit o splněném snu. Dívka z chudých venkovských poměrů totiž zažila něco, o čem dnes tajně sní tisíce mladých žen: svatbu na Mauriciu. Dost možná, že se Jeanne Barretová stala první Evropankou, jíž se podobná věc poštěstila. Otázkou zůstává, zda je v jejím případě zmíněný výraz namístě – kdyby si totiž tehdy 28letá rodačka z Burgundska mohla vybrat, patrně by se na ostrově v Indickém oceánu vůbec nevylodila. Neměla však jinou možnost.
Posádka lodi, na níž se plavila v převleku za komorníka ve službách přírodovědce Philiberta Commersona, totiž odhalila její pravou totožnost. Psal se rok 1768 a představa ženy ve společnosti ostřílených mořských vlků znamenala něco nevídaného, ba dokonce ilegálního. Kapitán výzkumné expedice Louise Antoine de Bougainville nestál o potíže, proto se s Jeanne dohodl, že ji vysadí na exotickém ostrově a loď se vrátí do vlasti bez ní.
Pravá ruka botanika
Jak se vůbec prostá služebná ocitla víc než devět tisíc kilometrů od domova? Jako jediný z posádky znal pravdu biolog Commerson, který ji na loď přivedl. Seznámili se šest let před cestou, když tehdy dvacetiletá dívka nastoupila do služby v jeho domě v Burgundsku coby děvečka. O třináct let starší přírodopisec měl tou dobou již solidní renomé jako lékař a botanik. Když pak o dva roky později jeho žena zemřela při porodu, mladá služebná postupně převzala její roli.
Vztah nikdy nevyústil ve sňatek. V roce 1764 však Jeanne přivedla na svět dítě, dala jej do péče pěstounů a odmítla uvést jméno otce. Historikové se dnes shodují, že jím byl s největší pravděpodobností právě Commerson. Krátce nato se dvojice přestěhovala do Paříže a z Barretové se rychle stala vědcova pravá ruka. K péči o domácnost tak přibyly další povinnosti: Kromě toho, že badatele ošetřovala, když byl nemocný (k čemuž údajně docházelo dost často), spravovala také jeho sbírky. V botanických znalostech se jí tudíž brzy málokdo vyrovnal.
Když pak roku 1766 obdržel Commerson pozvání k účasti na expedici kolem světa vedené Louisem de Bougainvillem, ihned navrhl, aby ho šikovná pomocnice doprovázela – navzdory faktu, že coby žena měla vstup na palubu zakázán. Dvojice si proto připravila pečlivý plán zahrnující přestrojení za muže, a aby předešli odhalení, rozhodli se před ostatními předstírat, že se neznají.
Kapitánova liána
Válečná plachetnice Boudeuse a trojstěžník Étoile vypluly v prosinci 1766 z Bretaně a Bougainville i Jeanne se k ní krátce nato připojili v západofrancouzském přístavu Rochefort, aniž kdokoliv pojal sebemenší podezření. První měsíce plavby napříč Atlantikem směrem k Montevideu v dnešní Uruguayi trpěl Commerson bolestivým vředem na noze, a sběr rostlinných vzorků tak zůstával převážně na Jeanne. Nutno podotknout, že nešlo o právě bezstarostnou kratochvíli: Prales představoval riziko sám o sobě, ovšem bezpečno nebylo ani v místech, jež se za uplynulá dvě a půl staletí stihla proměnit v „civilizovaná“ centra. Hned po vylodění v Rio de Janeiru například domorodci zavraždili námořního kaplana.
Navzdory všem nepříjemnostem si nicméně Jeanne alias Jean na pobyt na palubě Étoile poměrně dobře zvykla. Fyzická námaha při vědecké činnosti se stala její druhou přirozeností a spolu s Commersonem svědomitě popisovala dosud neznámé druhy. Novou položku v botanických atlasech představovala například dnes hojně pěstovaná okrasná liána bugenvilea původem z Brazílie, kterou nazvali na počest kapitána.
Jasnozřiví divoši
Z jara 1768, když minuli břehy Patagonie, se skrz Magalhãesův průliv přesunuli do Pacifiku. Obě plavidla úspěšně dorazila na Tahiti, největší z ostrovů dnešní Francouzské Polynésie, ležící přibližně na půli cesty mezi Austrálií a Jižní Amerikou. Ačkoliv se zmíněné přistání často označuje za „objevitelské“, už o rok dřív stanul na tamní pevnině anglický kapitán Samuel Wallis, Britové však o kolonizaci neprojevili zájem. Když se v místě vylodila Bougainvilleova posádka, přivítali ji pouze domorodci, a to prý značně přátelsky. Kapitán nicméně ostrov ve svém životopise později popsal jako „ráj na zemi“ a významně ho u Francouzů zpopularizoval. I díky tomu zřejmě udržovala francouzská vláda v regionu koloniální vliv a o sto let později prohlásila Tahiti za svou državu.
Zcela jiný zážitek si však odnesla Jeanne. Už šestnáct měsíců trávila ve společnosti desítek námořníků, a nikdo z nich přitom nepojal ani stín podezření, že by se něčím lišila (pouze chirurg François Vivès ve svých deníkových zápiscích spekuloval, že je Jeanne nejspíš eunuch). Pečlivě střežené tajemství o skutečné identitě houževnatého vědeckého asistenta nicméně vyšlo najevo právě na Tahiti. Ostrované se totiž rozhodně zmýlit nenechali a údajně začali pokřikovat, že vidí ženu, jen co ve svém mužském oděvu vystoupila na břeh. Byli prý natolik rozrušení, že námořníci – v tu chvíli sami nepochybně v šoku – museli Jeanne urychleně ukrýt zpátky na loď.
Africký azyl
Následující týdny, během nichž expedice pomalu postupovala napříč Pacifikem a posléze Indickým oceánem k mysu Dobré naděje, aby pomalu zamířila zpátky do Evropy, znamenaly pro Jeanne jednu z nejnáročnějších epizod celého dobrodružství. Odehrálo se přinejmenším několik incidentů, kdy se námořníci chtěli na vlastní oči přesvědčit, co se skutečně ukrývá pod jejím převlekem. Nijak nepomáhal ani fakt, že bezmála po dvou letech na moři se značně ztenčily zásoby potravin, posádku sužovaly neznámé nemoci a všichni si dobře uvědomovali, že je od domova a rodin dělí ještě několik měsíců jednotvárné plavby.
Ostrov Mauricius, ležící nedaleko Madagaskaru východně od Afriky, sloužil od roku 1715 jako francouzská obchodní stanice pod názvem Isle de France. V době, kdy u jeho břehů zakotvila Bougainvilleova flotila, tam shodou okolností působil jako správce Pierre Poivre, botanik a Commersonův známý. Padlo proto rozhodnutí, že on i Jeanne na ostrově raději nějakou dobu zůstanou, než aby po návratu čelili potížím se zákonem. Expedice tedy odplula bez nich.
Kavárna na Mauriciu
Jenže podmínky na Mauriciu, který dnes znamená synonymum tropického ráje, nesvědčily Commersonovu chatrnému zdraví. Zatímco Bougainville v polovině března 1769 s velkou slávou přistál zpátky v Bretani, přírodopisec – jenž teprve nedávno oslavil čtyřicetiny – rychle chřadl. Podařilo se mu sice nasbírat množství vzorků a popsat další nové druhy jak na Mauriciu, tak na přilehlých ostrovech, ale v únoru 1773 zemřel.
Jeanne se přesto dokázala postavit na vlastní nohy a opět potvrdila svou emancipovanost, která ji tolik odlišovala od naprosté většiny vrstevnic: V mauricijské metropoli Port Louis úspěšně provozovala vlastní kavárnu i další drobné podnikání, což jí vyneslo solidní finanční zajištění. Rok po Commersonově smrti ji požádal o ruku Jean Dubernat, někdejší úředník francouzské armády, který na ostrově sloužil. Spolu s ním se o rok později vrátila do rodné země, a symbolicky tak završila cestu kolem světa započatou o dlouhých devět let dřív.
TIP: První turistka Evropy: Celia Fiennesová zvládla na koni nepřekonatelnou vzdálenost
Přestože svou přítomností na palubě zjevně porušila zákony, francouzské úředníky její odvaha patrně ohromila natolik, že jí ministerstvo pro námořnictví udělilo doživotní roční rentu ve výši 200 liber. Neohrožená Jeanne Barretová už se však na další cesty nevydala: Usadila se v jihofrancouzském departementu Dordogne, kde také na počátku nového století v 67 letech zemřela.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií