Mýty kolem banderovců: Kdo byl ve skutečnosti Stepan Andrijovyč Bandera?

Konec 2. světové války nepřinesl pouze kýžený mír a obnovu zpustošených zemí, ale také další bojové akce na území jednotlivých států. A především počínající rozdělení světa na Západ a Východ, které se posléze stalo základem studené války. Propaganda a dezinformace jely na plné obrátky. I po letech je obtížné některé události věcně, bez emocí a nánosů mýtů rozklíčovat. 

Syn teologa

Stejně tak je obtížné historicky zpracovat téma Stepana Bandery a jeho příznivců. Zasáhli také do dění v poválečném Československu a stali se také prostředkem tehdejších politických bojů o charakter státu, který jednoznačně směřoval do komunistického bloku. A tím to nekončí.

Charismatická osobnost, která dokázala oslovovat lidi – a jak už to bývá, ne vždy k dobrým činům. Stepan Bandera šel po celý svůj život tvrdě za ideou samostatného státu. A v této cestě  se neváhal dopouštět různých krutostí. Narodil se v Haliči v roce 1909, tedy do Rakousko-uherské monarchie. V tomto pomyslném kotli národů žili Němci, Rusíni, Rumuni, Maďaři, Češi, Slováci, Arméni i Romové. Stepan pocházel z rodiny vzdělaného teologa a milovníka knih. Právě díky jeho vlivu se mladík stal patriotem, který snil o samostatné Ukrajině. Připomeňme si, že právě v tomto období se princip národních států – většinou na etnickém půdorysu – stává hlavním hybatelem nejen jejich vzniku, ale také jejich další existence. Důsledky těchto ideologií vedly ve 20. století k mnohým krveprolitím a útrapám.

Ukrajina Ukrajinců?!

Po rozpadu monarchie vznikla řada nástupnických států a právě území Ukrajiny se stalo průnikem pro nejrůznějších zájmové skupiny a sousední státy. Snaha Ukrajinců osamostatnit se vedla v roce 1917 k vyhlášení autonomní Ukrajinské lidové republiky. Ta ovšem neměla dlouhého trvání. Převálcovala ji sovětská Rudá armáda, která vyhlásila Ukrajinskou sovětskou republiku, pak přišel německý protektorát a nakonec Kyjev znovu ovládla Rudá armáda. Jisté východisko přinesl až v roce 1921 Rižský mír, který území rozdělil mezi Polsko a Rusko. Někteří Ukrajinci se také staly občany Polska či Československa. Právě území Podkarpatské Rusi ovlivnilo historii prvorepublikového Československa – minimálně díky umělcům, kteří tam získávali svou inspiraci. 

Totální meziválečný kolaps – právě tak lze pojmenovat dění na tomto území. Bídu a utrpení způsobila nejen 1. světové válka a léta poválečná, ale také hladomor ve 30. letech a násilná rusifikace. Touha po samostatném státě zůstala nevyslyšena. Právě toho využili – či zneužili – nacio­nalisté, včetně krajních extremistických skupin. V roce 1929 ve Vídni založili Ukrajinskou vojenskou organizaci (UNO). Proklamace o právu na sebeurčení doplňovaly metody jako sabotáže, teorizování obyvatelstva a atentáty – to vše mělo posloužit kýženému cíli.

Trest smrti

Stepan Bandera se rozdělením území ocitl v polské části. A tehdejší vztahy mezi Poláky a Ukrajinci vyvolávaly jedno střetnutí za druhým. Možná by se hodilo i sousloví, že napětí by se tehdy dalo „krájet“. Právě v té době Bandera prosazoval militarizaci nacionalistických skupin. Navrhl také řadu násilných akcí. Zodpovídal například za atentát na polského ministra vnitra Piereckého. Kvůli němu stanul dokonce před soudem a dostal trest smrti. Ovšem podařilo se mu vyklouznout – rozsudek mu zmírnili na doživotí a po zahájení 2. světové války dokonce z pevnosti v Brestu unikl. Tak se 13. září 1939 ocitl na svobodě. 

Dilemata

Nacisti, nebo komunisti? Právě tak lze zjednodušeně postavit situaci na polské části ukrajinského území v období 2. světové války. Nehledal se dobrý spojenec, ale ono pomyslné menší zlo. Právě tak se dokonce i nacisté dívali na samotného Banderu. Mohl se k jejich protisovětským akcím hodit, to se domníval šéf zpravodajské služby Canaris. Jenže Hitler považoval obyvatele těchto území za méněcenné. Nacistický útok na Sovětský svaz zamíchal onoho 22. června 1941 kartami. 

Následovala vlna vyvražďování židovských obyvatel a dlužno dodat, že banderovské skupiny měly na těchto zločinech rovněž svůj podíl. Když si však Bandera spočítal, že nacisté chtějí Ukrajinu dobýt, jeho namlouvání s Třetí říší skončilo. On sám byl uvězněn v Zellenbau, který byl součástí koncentračního tábora Sachsenhausen pro politické vězně, odkud ho propustili až na podzim 1944. Tehdy nacistické Německo o ukrajinské území přišlo. A když byly dvě „banderovské“ jednotky, které nacisté využívali, rozpuštěny, jejich zbytky se uchýlily k partyzánskému boji pod názvem Ukrajinská povstalecká armáda. Bojovali proti Rudé armádě a sovětským partyzánům, a aby to nebylo tak jednoduché, usilovali i o to, aby vysídlili Poláky z Ukrajiny. Ve svých aktivách pokračovali až k vytvoření stínové války či vlastní tajné služby na podzim 1944. 

Banderovci u nás

Po skončení 2. světové války ustaly boje banderovců pouze částečně. Stepan Bandera žil v bavorském Mnichově a zhruba tři stovky jeho příznivců se snažily za ním dostat. A jinou variantu, než projít přes Československo, neměli. Historik Tomáš Řepa vysvětluje: „Jejich cílem byl Západ a tam chtěli pokračovat v odporu.“ Provázela je pověst  zločinců, kteří se neštítí ničeho, a jejich průchod přes československé území také řada kriminálních činů provázela. 

Byli si toho vědomi, proto adresovali prezidentu Benešovi tento dopis: „Uvědomujeme Vás, pane presidente, že my ukrajinští povstalci jsme přišli na Vaše území. Přišli jsme ne jako nepřátelé, ale jako hosté. Přinášíme Vašemu národu a obyvatelstvu Vašeho státu slova pravdy o útisku národů a lidstva moskevsko-bolševickými imperialisty.“ Zřejmě těžko si představit hosty, kteří přicházejí bez pozvání. Zcela logicky se proti nim musel stát postavit a chránit tak své občany. A tady se dostáváme ke kontroverznímu tématu, do jaké míry se právě banderovci stali prostředkem tehdejších politických bojů a zda právě jejich existenci už tehdy nedokázali bravurně využít, či zneužít  dominující komunisté.

Zveličený strach

Období mezi léty 1945 a únorem 1948 bývá někdy nazýváno „okleštěná demokracie“. Vládla Národní fronta, kde měli hlavní slovo komunisté a další tři politické strany. Neustále spolu soupeřili a komunisté se velmi zřejmě snažili zcela převzít otěže. Hodili se k tomu i banderovci a jejich pověst. Jak uvádí historik Luboš Veselý, „zobrazení Ukrajinské povstalecké armády i samotných Ukrajinců a mechanismy fungování propagandy využívající této tematiky byly téměř identické v Sovětském svazu, Československu i v Polsku. V SSSR byla obzvláště zdůrazňovaným motivem spolupráce Ukrajinské povstalecké armády s Němci a rozvědkami západních zemí a propagandistickým záměrem legitimizace sovětské vlády na Ukrajině.“

Politicky to tedy fungovalo velmi příhodně, o tom svědčí text ze Svobodného zítřka, tiskovině tehdejších národních socialistů. V září 1947 zde byl uveřejněn text Karla Niesnera, v němž se autor ptá, „proč právě komunistický a jemu příbuzný tisk toto ohrožení zveličuje“.

Téma rezonovalo i v nejvyšších politických kruzích, o čemž svědčí zápis z jednání vlády 16. září 1947: „Slovenský demokrat Ján Ursíny a český národní socialista Hubert Ripka kromě jiného namítali, proč je potřebných na likvidaci 250 banderovců v Československu tolik nových sil. Další národní socialista Jaroslav Stránský zase kritizoval, že k velení jednotek nasazovaných na boj proti banderovcům byli odmítnuti důstojníci, kteří nebyli členy KSČ.“

Složitý vztah k banderovcům měli sami obyvatelé Československa. I když se jich částečně báli, do jisté míry k nich pociťovali i sympatie, a to především na Slovensku. A shrneme-li to, tak proti roztříštěným skupinkám banderovců v celkovém počtu asi 300 lidí bylo nasazeno až 13 500 vojáků a členů ozbrojených sil – dokonce i váleční partyzáni. 

Mýty

Propaganda je vskutku mohutný nástroj, ostatně dezinformační války s jistou nadsázkou probíhaly od nepaměti. Zorientovat se v historii, která je tak klíčová pro současnost a budoucnost, je složité nejen v tomto příběhu. Historik Tomáš Řepa vysvětluje: „Skutečné povědomí o banderovcích bylo velmi slabé. V archivních dokumentech nacházíme řadu chyb, zaměněni byli například s vlasovci. A už samo pojmenování ‚banderovci‘ je problematické a je převzato od protivníků. Sami si tak nikdy neříkali, maximálně jen Banderova frakce ukrajinských nacionalistů či přímo Ukrajinská povstalecká armáda.“

TIP: Historie rusko-ukrajinských vztahů: Rozhovor s historikem a etnologem Janem Rychlíkem

Tomáš Řepa pokračuje: „Při přesunu přes Československo se dopustili řady trestných činů, ale zároveň se stali předmětem politických bojů a také tématem skutečné informační války. A stále jsou opředeni mýty, například v souvislostmi s událostmi okolo Majdanu na Ukrajině v roce 2013, kdy se zejména v ruských médiích objevoval narativ ‚fašisté a banderovci‘ z Kyjeva, což je stejné, jako kdybychom současný český národ označovali jako protinacistický odboj. Nesedí to ani v čase, ani v místě. Zřejmě stále někdo chce vytřískat politické body.“ Pomyslnou tečkou pak může být právě to, co se v současnosti na Ukrajině děje.