Mužici a carevna: Jak dopadl první pokus o zrušení nevolnictví v Rusku?

Největším problémem a společensko-ekonomickou brzdou v Rusku zůstávalo až do konce 19. století nevolnictví. Většinu obyvatelstva tvořili takzvaní „mužici“. Byli majetkem svých pánů, dědičně připoutáni k půdě a naprosto bezmocní, neboť si nesměli stěžovat, museli platit daně a konat vojenskou službu
22.05.2019 - František Stellner


Statkáři nevolníky běžně fyzicky trestali, natahovali na skřipec, dávali do klády a zavírali na libovolně dlouhou dobu do vězení. Před zvůlí vrchnosti je neochránila ani pravoslavná víra, neboť zůstávali „pokřtěným majetkem“.

„Smrad z nohou vyhání mouchy“

Nevolníky tyranizovala i příroda: „Půda držela rolníka ve svém sevření, občas ho obdarovávala, občas mu své dary upírala, zůstávala ale vždy záhadná a vrtošivá.“ Navíc se drželi neracionálních metod obdělávání, používali zastaralé nástroje a ke všem novinkám přistupovali odmítavě. Nelze se divit, že většina z nich nebyla schopna vyprodukovat nadbytek zemědělských produktů, žila ve velké nouzi, zadlužovala se a hladověla.

Tvrdé životní podmínky se odrazily i na necitlivosti v jejich rodinách. Bylo běžné, že se stejnou krutostí, s jakou páni zacházeli s nevolníky, se mužici chovali ke svým ženám. Jednali podle přísloví: „Udeř svou ženu topůrkem sekery, sraž ji na zem a podívej se, jestli dýchá. Pokud ano, pak to hraje a potřebuje přidat.“ Mnozí mužici raději utekli do řídce obydlených a odlehlých oblastí obrovské ruské říše, jiní se bouřili a pozvedali zbraně proti svým pánům.

Zatímco statkáři žili na zámcích či v městských palácích, poddaní se museli spokojit s nízkými dřevěnými domky. Přes zastřešenou verandu se vcházelo do jediné místnosti - velké sednice: „Čtyři stěny, stejně jako celý strop do půl zakoptěný sazemi. Podlaha rozprýskaná, nejméně na coul vysoko zanesená špínou; pec bez komína, ale nejlepší ochrana před mrazem, a kouř, kterého je každé ráno v zimě v létě plná chýše.“ „ (…) pán domu (...) měl z titulu své funkce nejlepší místo na spaní – což bylo nahoře na peci (...) Ostatní členové rodiny spali na hliněné podlaze. Svléknout se by je ve snu nenapadlo, ale když v pokoji nebyla moc velká zima, muži si před ulehnutím sundali válenky. Měli pořekadlo: ‚Smrad z nohou vyhání mouchy.‘“

Velké plány

Členové domácnosti jedli ze společné mísy, spali v jedné místnosti často vedle dobytka a potřebu vykonávali pod širým nebem. Hygienické podmínky byly děsivé. Rolníci si například plivali do očí, aby se zbavili ječného zrna, nebo krmili potomky z úst do úst. I z tohoto důvodu každé čtvrté vesnické dítě umíralo ještě před dovršením jednoho roku, a dospělí se v průměru dožívali pětatřiceti let.

Proti nevolnictví se nepostavil žádný car. Toho se hodlala odvážit až Kateřina II., která dosedla na trůn v roce 1762. Inspirovala se díly osvícených filozofů a ve svých dopisech Voltairovi, Diderotovi i dalším myslitelům horovala pro svobodu každého jedince. Zdálo se, že chce prosadit reformy, které by odstranily přežitky feudalismu.

Carevna proto svolala do Moskvy komisi volených delegátů, kteří měli rozhodnout o novém zákoníku. Sepsala pro ně velmi liberální takzvanou Velkou instrukci. Nešlo o původní dílo, ale o kompilát z Montesquieuova „Ducha zákonů“.

Komise se ale žádných závěrů nedopracovala, jelikož se šlechta zásadně postavila proti zrušení nevolnictví, nevolníků se nikdo na nic neptal a nepočetné měšťanstvo se nedokázalo zasadit o modernizaci země. A sama Kateřina II. si nemohla dovolit znepřátelit šlechtu, neboť se na trůn dostala státním převratem. Z pragmatického hlediska proto nakonec potvrdila všechny výsady statkářů, jejich vlastní samosprávu, neplacení daní a zrušení povinné služby státu. Šlechta měla jedinou povinnost - odpovědnost za placení daní nevolníky. Ze všech carevniných velkolepých osvícených plánů tak zbyl pouze zákaz používání kladívka při dražbách lidí, na nichž se nevolníci prodávali jako zboží.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Carské Rusko vstoupilo do 19. století jako země, kde devadesát procent obyvatelstva žilo na vesnici v neutěšených podmínkách a živořilo v pozici nesvobodných mužiků. Na svobodu a občanská práva si nevolníci museli počkat až do roku 1861.


Další články v sekci