Muselo se Rakousko rozpadnout? Proč snahy o záchranu monarchie neuspěly
Po anexi Bosny a Hercegoviny roku 1908 mělo Rakousko-Uhersko rozlohu 676 615 čtverečních kilometrů a žilo v něm přes 51 miliónů obyvatel. Po Rusku to tedy byl druhý největší evropský stát zabírající významnou část starého kontinentu. Od dob rakousko-uherského vyrovnání z roku 1867 se dělil na dvě části nazývané Předlitavsko a Zalitavsko, které spojovala osobnost panovníka a společná zahraniční politika, finance a armáda. Hlavním problémem podunajské monarchie však bylo její mnohonárodnostní složení, které již v dobách před první světovou válkou přinášelo narůstající počet problémů. Snahy je nějakým způsobem vyřešit narážely na různé politické, kulturní i jazykové střety, přesto ale říše zatím „držela pohromadě“. Atentát v Sarajevu a následné vypuknutí první světové války však všechno změnily.
Nečekaný vývoj
Když Rakousko-Uhersko vypovědělo 28. července 1914 válku Srbsku, generalita c. a k. armády očekávala, že půjde jen o krátký lokální konflikt, během něhož zničí nepříjemného souseda na Balkáně a bude zase klid. Jenže na základě spojeneckých dohod se spustil dominový efekt a v srpnu 1914 již stály ve válce všechny evropské mocnosti s výjimkou Itálie, která se nakonec přidala v květnu následujícího roku na stranu Dohody.
Podunajská říše to od počátku měla velmi složité. Mobilizace sice proběhla dobře, ale bojovat se muselo na dvou frontách v Srbsku a Rusku, k nimž potom na jaře 1915 přibylo třetí bojiště v Itálii. Válečné operace neprobíhaly podle plánů a ztráty brzy dosahovaly obrovských čísel. S pomocí Německa a Bulharska sice bylo nakonec Srbsko poraženo, ale v Rusku a Itálii se fronta ustálila a ani jedna z bojujících stran nebyla dlouho schopna zasadit rozhodující úder.
V zázemí se pak situace pozvolna zhoršovala. V listopadu 1916 zemřel po 68 letech panování starý císař František Josef I., jenž svou autoritou představoval do značné míry onen stmelující prvek držící říši pohromadě. Na trůn usedl jeho devětadvacetiletý prasynovec Karel I., osobně čestný a poctivý muž, který však po svém předchůdci zdědil množství nevyřešených problémů. Ty se dále prohlubovaly a hromadily. Karel omezil zasahování svých generálů do civilních záležitostí a poprvé od zahájení války svolal ve Vídni parlament. Amnestoval také politické vězně, mezi nimiž se nacházeli čeští politikové Karel Kramář, Alois Rašín či Václav Klofáč.
Hlad, vzpoury a odboj
Jak se stále víc ukazovalo, zachránit monarchii už nebylo možné. Důležitou roli hrála také ekonomická situace říše, která se vzhledem ke spojenecké blokádě stále zhoršovala a počátkem roku 1918 už dosáhla krizového bodu. Hladem trpící obyvatelstvo totiž začínalo otevřeně reptat a také v českých zemích to vřelo. Nebylo divu, vždyť denní příděl mouky tehdy dosahoval pouhých 165 gramů. Hladové demonstrace probíhaly už v roce 1915 a jejich počet pozvolna stoupal. Státní aparát je potlačoval pomocí vojenských a policejních jednotek, přičemž se často střílelo a byli i mrtví. V průběhu ledna 1918 se bouřili dělníci ve Vídni a město posléze paralyzovala generální stávka. Úřady sice ještě situaci zvládly, ale otázkou bylo, na jak dlouho.
Také mezi vojáky c. a k. armády rostla nespokojenost a vypuklo několik vzpour, vesměs tvrdě potlačených. Počátkem února se vzbouřili námořníci na základě v Boce Kotorské na Jadranu, ale ani tato revolta nebyla úspěšná. Přesto začínalo být zřejmé, že Rakousko-Uhersko je na pokraji vojenského i hospodářského zhroucení a jeho hmotné rezervy už byly zcela vyčerpány.
Otevřenou kritiku si v prvních měsících roku 1918 dovolili i mnozí čeští politikové, kteří předtím válečné úsilí Rakousko-Uherska buďto otevřeně podpořili, nebo hráli roli onoho příslovečného „mrtvého brouka“. V zahraničí mezitím aktivně působili příslušníci čs. odboje v čele s T. G. Masarykem a snažili se přesvědčit představitele dohodových mocností o tom, že rozbití „zpuchřelé monarchie“ je v jejich zájmu. Zničení podunajské říše totiž až do jara 1918 mezi válečné cíle Dohody nepatřilo.
Plány následníka trůnu
Ale existovaly nějaké plány na reformu monarchie přímo z řad jejích klíčových protagonistů? Ano, a to dokonce už z dob před válkou. Zabýval se jimi zejména následník trůnu František Ferdinand d’Este, který si byl vědom možnosti vypuknutí velkého válečného konfliktu v Evropě a prohlašoval: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií.“ Arcivévoda proto už koncem 19. století vypracoval koncept federalizace říše, který počítal s rozdělením jednotlivých korunních zemí po vzoru Spojených států amerických. Respektováno přitom mělo být jejich národnostní složení. Říši tak měla tvořit řada přibližně stejně velkých samosprávných celků, přičemž Čechy měla být rozděleny na dvě části – českou a německou. Takováto federace mohla být podle arcivévodova názoru stabilnější, než dosavadní uspořádání říše do dvou částí.
Federalizovaná monarchie měla pochopitelně nadále mít jednoho panovníka s ústřední vládou, společnou armádu a jednotnou státní řeč – němčinu. Později však František Ferdinand tuto vizi opustil a přišel s novým nápadem: Jestliže se dualismus příliš neosvědčil, mohli bychom to zkusit s trialismem. Vedle Rakouska a Uher to měli být Jihoslované pod vedením Chorvatů tvořící třetí těžiště říše. Zde se jasně projevoval následníkův dobře známý odpor k Maďarům, jejichž silné mocenské postavení bylo podle arcivévodova názoru ke škodě celé monarchii. Vytvoření trialistického uspořádání by pozici Maďarů oslabilo.
Pod vlivem teorie sedmihradského Rumuna Aurela Popoviciho z roku 1906 přišel František Ferdinand nakonec s třetím plánem. Mnohonárodnostní říše by se federalizovala rozdělením na 15 útvarů ignorujících historické hranice. Žádný z těchto celků neměl být sám o sobě příliš silný ani ekonomicky soběstačný, takže jejich vzájemná kooperace by vyplývala z nutnosti jaksi sama od sebe. Pozice Vídně jakožto hlavního města by samozřejmě zůstala beze změn.
Císař Karel chtěl mír
Synovec Františka Ferdinanda a nový císař Karel I. se pak prakticky ihned od svého nástupu na trůn musel vyrovnávat s množstvím problémů, které by nezvládl ani mnohem tvrdší a energičtější panovník. Emancipační snahy národů uvnitř říše narůstaly a císaři dělaly starosti i zmíněné zhoršující se ekonomické a sociální podmínky. Zřídil proto například ministerstvo pro sociální zabezpečení a snažil se obyvatelům zajistit dostatek potravin, což ale bylo tváří v tvář spojenecké blokádě prakticky nemožné. Pokoušel se také o uzavření míru a už v prvním manifestu obyvatelům své říše ohlásil: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“
Karel skutečně toužil po ukončení války a prostřednictvím bratrů své ženy Zity se roku 1917 pokoušel dosáhnout míru tajnými jednáními s dohodovými mocnostmi. Po jejich skandalizovaném neúspěchu se Rakousko-Uhersko dostalo do ještě silnějšího vleku Německa. Tam byly Karlovy pokusy o dosažení míru hlasitě kritizovány a němečtí nacionalisté otevřeně nazvali císaře „pantoflovým hrdinou podřízeným taliánské přistěhovalkyni,“ čímž mysleli císařovnu Zitu pocházející z parmské větve rodu Bourbonů.
V březnu 1918 byl Karel donucen podepsat s německým císařem Vilémem II. dokument, kterým vlastně uznal podřízenost své rozkládající se říše Německu. Kromě co nejužší vojenské spolupráce si Němci hodlali podmanit středoevropský prostor i ekonomicky.
Krach Říjnového manifestu
Velení c. a k. armády se v červnu 1918 naposledy pokusilo spustit ofenzívu na italské frontě podél toku řeky Piavy, avšak bezúspěšně. Pozice Rakousko-Uherska na mezinárodní scéně už tehdy dramaticky klesala a rozbouřená domácí politická scéna také nevěstila nic dobrého. K tomu přistupovaly rostoucí politické úspěchy exilových zástupců některých z národností monarchie. O bojích čs. legionářů s bolševiky a sérii legionářských vítězství psaly noviny celého světa a dohodové mocnosti postupně přijaly za svou myšlenku rozpadu středoevropské říše.
Zoufalý císař Karel se dál snažil říši zachránit. Často například navštěvoval a povzbuzoval vojáky na italské frontě, zakázal používání otravných plynů v bojových operacích a zrušil nepřiměřeně přísné kázeňské tresty. Pokoušel se také usmířit jednotlivé národy monarchie a jeho cílem nyní bylo konsolidovat vnitřní poměry aspoň natolik, aby říše mohla vykročit k mírovým jednáním ve stabilizovaném stavu. Karlovy snahy v tomto směru vyvrcholily 16. října 1918 podpisem manifestu, kterým vyhlašoval přeměnu monarchie ve spolkový stát. Předlitavskou část říše měly nyní tvořit čtyři národní státy, a to český, německý, jihoslovanský a polský. Maďaři požadovali, aby se tato reforma nedotkla celistvosti Uherského království, což císař přislíbil.
Manifest byl oficiálně zveřejněn 18. října, ale čeští a jihoslovanští politikové jej odmítli. Masaryk mezitím koncipoval text Washingtonské deklarace zveřejněné také 18. října, a v něm vyhlásil úplnou nezávislost Československa. Dohodové státy to akceptovaly a z mezinárodního hlediska tedy Československo vlastně vzniklo o deset dní dřív než oficiálně. O svůj stát se hlásili i Jihoslované a říše se definitivně ocitla v rozkladu. Ani v této situaci ovšem Karel neuvažoval o silovém řešení a kategoricky prohlásil: „Jenom žádnou občanskou válku! To bych si nemohl zodpovědět před Bohem a svým křesťanským svědomím.“
Nevyhnutelný konec
V té době již došlo k celkovému vojenskému zhroucení monarchie a jejímu vnitřnímu rozkladu, takže Karel se 11. listopadu 1918 zřekl účasti na státních záležitostech v rakouské části monarchie a o dva dny později byl na základě nátlaku maďarských politiků nucen rezignovat na svá panovnická práva v Uhrách. Nově vzniklý stát Německé Rakousko byl prohlášen republikou a v dubnu 1919 přijal zákon o vypovězení Karla ze země a zrušení vladařských práv Habsbursko-Lotrinského rodu. Karel sice označil tyto kroky za neplatné, ale to už nikoho nezajímalo.
TIP: Kolíkování nového státu: Jak se kreslily hranice mladého Československa
Jak tedy vývoj situace jasně ukázal, v mírových poměrech do roku 1914 se ještě dařilo držet monarchii pohromadě, ale po vypuknutí první světové války se Rakousko-Uhersko postupně dostalo do vleku císařského Německa a odstředivé tendence nejen Čechů, ale i Poláků a Jihoslovanů už byly v rámci stávajících poměrů neřešitelné. Vše tedy nevyhnutelně skončilo rozpadem rakousko-uherského soustátí po téměř 400 letech jeho existence.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií