Mord podivínského barona: Vraždil sluha, nebo loupeživá banda?

Kdysi rozvětvený strom na Moravě usazeného rodu Přepyckých začal během 17. století usychat, až na něm zůstala jediná zelená ratolest. Po smrti bratra zůstal roku 1727 posledním nositelem rodové linie tehdy asi pětadvacetiletý Jan Václav. Prodal zděděné majetky až na Ivanovice na Hané, čímž se mu podařilo sanovat zadlužené hospodářství, a ještě zakoupil statek Vicemilice. Baron se usadil na ivanovickém zámku, čímž se dostáváme k jádru našeho příběhu...

Stárnoucí podivín

Poddanské městečko Ivanovice na Hané mělo tou dobou ne více než 1 600 obyvatel a ani dnes jejich počet nepřerostl mnoho přes dva tisíce. Ani tamější pozdně renesanční zámek do našich časů příliš nezměnil podobu. Jen příkop s valem, přes který kdysi vedl padací most, byl mezitím zasypán. Mladý Jan Václav se zprvu jevil jako schopný a podnikavý hospodář – muž s rozhledem a zdravým rozumem. Studoval na olomoucké univerzitě a hodně cestoval. Zdálo se, že ho všechno předurčuje pro kariéru ve státní službě. On však dal přednost soukromí a životu na venkově. Časem se začal měnit.

Z nadějného mládence se postupně stával stárnoucí podivín. Pořád víc se vyhýbal lidem a jeho skromný a nenáročný životní styl přerostl ve skrblictví. Stýkal se jen s některými kolegy ze studií, kteří občas přijížděli do Ivanovic. Nikdy je však v zámku nenechal přenocovat a později ustaly i tyto řídké styky. Padací most, který byl jediným vstupem do ivanovického zámku, zůstával skoro pořád vytažen. Baron ho spouštěl jen ve velmi naléhavých případech. Se správcem svého panství i s poddanými se stýkal pravidelně jen jednou týdně. 

Nelze říct, že by se k poddaným choval špatně. Dovedl k nim být velkorysý, ale držel si od nich odstup. Nakonec věci dospěly tak daleko, že veškeré služebnictvo omezil na osobního myslivce a děvečku. I kuchař směl do zámku jen zřídka a musel opatřovat zásoby vždy na osm dní. Všechny pokusy přivést ho k normálnímu způsobu života odbýval baron hořkým úsměvem.

Ve věku třiceti čtyř let se oženil s nemajetnou šlechtičnou Karlou z Moravce. Svatba se konala kupodivu s velkou pompou, ale hned příštího dne vyhnal Přepycký nevěstu ze zámku. Připsal jí roční rentu jednoho tisíce zlatých pod podmínkou, že zmizí z jeho blízkosti a nebude se už o něj víc starat.  

Třicet let v špinavé světnici

Poté se baron stáhl na zámku do jedné místnosti, odkud mohl dvěma zamřížovanými okny přehlédnout velkou část svého panství. V zamčených dveřích byla jen malá špehýrka, přes kterou se domlouval se služebníky i se správcem panství a kudy mu také podávali stravu. Jedl jen jednou denně a pil výhradně vodu.

V místnosti byla železná kamna, ve kterých si sám topil. Kromě toho tam byla kladka, kterou sám spouštěl padací most, a také provaz, jímž ovládal zvon na věži. Zvoněním přivolával svého myslivce. Správce se musel ke dveřím dostavit každé pondělí v deset hodin a skládat účty ze své činnosti, předávat mu peníze z výnosu panství a přijímat příkazy. Baronovy instrukce správci prý nebyly v žádném případě instrukcemi blázna a nepostrádaly logiku a důvtip. Co říkal i co napsal, neneslo ani náznak duševní choroby. Zato v něm nebylo ani špetky radostí, jen samá melancholie a odevzdanost osudu.

Jednou prý barona vyhledal na zámku jistý příbuzný a přemlouval ho, aby zanechal svého podivínského života. „Marně se mne snažíte léčit, já raději vyléčím vás.“ Předal mu pak měšec se 300 dukáty a dodal: „Vaše nemoc jsou dluhy a tato náplast vám pomůže. Ale recidivu už léčit nebudu.“

Místnost, ve které baron Přepycký pobýval a kde strávil celkem třicet let, se topila ve špíně, odpadky se vršily do výšky půl lokte a on si mezi nimi vyšlapával cestičky, jak tudy chodil sem a tam. 

Dne 12. září 1765 si lidé v Ivanovicích všimli, že je padací most spuštěn. Všichni se v předtuše něčeho zlého hrnuli do zámku. Správce vstoupil do pokoje svého pána. Dveře byly vyvrácené a starý baron zde ležel s roztříštěnou lebkou vedle železné truhly, do níž po léta pravidelně ukládal své peníze. Mělo jich tam být na 70 tisíc zlatých. Teď ale zela truhla prázdnotou. 

Nevinní podezřelí?

Dvě velké anglické dogy, které baronovi dělaly společnost, ležely mrtvé vedle jeho těla. Tento pohled musel zděsit všechny přítomné. Provaz ke zvonu byl uříznut. Později se našel venku žebřík, který stál opřen o zeď a vedl k rozbitému oknu. Nic víc než rozbité okno, jímž kdosi vnikl do zámku. Až při ohledání mrtvoly se našel v baronově sevřené dlani chuchvalec vlasů. Jak se později zjistilo, shodovaly se prý s vlasy baronova myslivce.

Myslivce okamžitě zatkli a podrobili útrpnému právu. Psal se rok 1765 a Marie Terezie teprve o jedenáct let později, rozhodnutím z roku 1776, zakáže užívání tortury. Myslivec však přestál všechny stupně mučení, aniž se k vraždě přiznal, což rozhodlo. Podle tehdejších právních zásad musel být propuštěn a zemřel o několik roků později na svobodě. 

Hůř pochodil starý polský žid, který se v den vraždy nacházel poblíž zámku. Několik okolností na něj vrhlo podezření, a tak ho vyšetřovatelé odeslali do Brna, kde byl také vystaven tortuře. Tu však jako zázrakem přetrpěl. Nepropustili ho však, ale naopak ho uvrhli do podzemní cely na brněnské radnici, kde po nějaké době zemřel. Těžko však uvěřit, že loupežná vražda na zámku v Ivanovicích byla dílem jednoho starého člověka. 

TIP: Když teče krev: Kdo stál za čtyřnásobnou vraždou na Karlštejně?

Nad vraždou dodnes visí otazník. Skutečného pachatele nikdy nevypátrali, třebaže Marie Terezie vypsala na jeho dopadení 100 dukátů. Všeobecně se věřilo, že se starý baron stal obětí lupičské bandy, která si lup odvezla na voze. Janem Václavem každopádně vymřel rod Přepyckých po meči a Ivanovice zdědili jejich příbuzní hrabata Pražmové z Bílkova.