Morbidní Británie královny Viktorie: Večírky s mumií a pózování s mrtvolami

V roce 1799, čtyři desítky let před nástupem královny Viktorie na trůn, vpadl francouzský císař Napoleon do Egypta. V důsledku jeho triumfální výpravy se mimo jiné miliony Evropanů doslechly o existenci do té doby neznámé starověké civilizace. V Evropě, a ve Velké Británii obzvlášť, pak záhy vypukla hotová egyptománie. Suvenýry ze země na Nilu představovaly ceněné zboží, přičemž někteří cestovatelé si neváhali domů přivézt dokonce mumie, nalezené v čerstvě odkrytých pyramidách. 

Dýchánek s mumií

Vítanou kratochvílí britské smetánky se následně stalo jejich veřejné odhalování během tzv. rozbalovacích dýchánků, kdy majitel vzácného artefaktu před zraky svých přátel slavnostně odmotával vrstvy balzamovacího materiálu, aby odhalil, co se skrývá pod ním. Prášek z mumií navíc našel další využití jako údajná univerzální medicína a tzv. mumiová hněď se s oblibou používala coby přísada do malířských barev. 

Fascinace Egyptem zašla tak daleko, že se někteří Britové rozhodli pro posmrtnou mumifikaci a nechali se pohřbít po vzoru starověkých obyvatel severní Afriky. Například desátý vévoda z Hamiltonu si s třicetiletým předstihem koupil sarkofág a dal jej vytvarovat podle vlastní siluety.  

Povinné truchlení

Ocitnout se v bezprostřední blízkosti mrtvého těla tehdy evidentně nikomu nevadilo, avšak při uvážení dobového kontextu to nakonec nijak nepřekvapí. Smrt totiž tvořila běžnou součást každodenního života: Když Viktorie zahajovala svou rekordně dlouhou vládu, téměř 60 % dětí neoslavilo ani páté narozeniny. Odečteme-li děsivá čísla dětské úmrtnosti, mohl se průměrný člověk dožít zhruba sedmdesáti let. Jenže v době, kdy neexistovala účinná zbraň proti infekcím, kosily populaci ve vlnách epidemie tyfu, cholery či úplavice. Na vině byla mizerná hygienická situace v celém království: Temže sloužila Londýňanům místo neexistující kanalizace a skýtala živnou půdu choroboplodným zárodkům. 

Truchlení se kromě toho dávalo veřejně najevo. Od vdov se například očekávalo, že po smrti manžela budou dodržovat předepsaný smutek přinejmenším 28 měsíců, přičemž první rok a den se musely odívat do černých šatů zahalujících celé tělo. Sama královna Viktorie ostatně strávila dlouhé čtyři dekády truchlením po svém předčasně zesnulém choti Albertovi, který skonal roku 1861. 

Pózování s mrtvolou

Po smrti milovaného příbuzného bývalo navíc zvykem ustřihnout mu pramen vlasů a uschovat jej na památku ve šperku, aby ho pozůstalý nosil neustále při sobě. Do jisté míry to dává smysl, neboť jinou hmatatelnou vzpomínku dotyčný neměl – což se však změnilo s nástupem fotografie. První černobílé snímky vznikaly právě ve viktoriánských dobách a nikoliv náhodou na nich některé zachycené osoby kvůli sinalé pleti a neurčitému výrazu vypadají jako mrtvé: Je totiž dost pravděpodobné, že v době pořízení fotografie byly již skutečně po smrti. 

Pro danou slavnostní příležitost pozůstalí nebožtíka oblékli do nejlepších šatů a za použití důmyslných stojanů, které jej držely ve vzpřímené pozici, ho fotograf zvěčnil v kruhu rodiny. Zesnulé děti se pak zpravidla posadily do postele a podepřely polštářem. Nešlo však o nějakou lacinou fascinaci smrtí. Daguerrotypie představovala drahou techniku a nebylo běžné, aby si lidé pořizovali rodinné fotografie. Své děti ovšem milovali stejně jako my dnes a nechat ratolest zvěčnit alespoň po smrti znamenalo dobrý způsob, jak si ji připomínat a překonat zármutek.

Mrtvá těla, ačkoliv zvířecí, nebyla v běžném životě ničím výjimečným. Právě v té době se rozvíjela technika preparování zvaná taxidermie a zastřelení či ulovení živočichové se situovali na čestná místa domácností. Mnohé ženy si zdobily klobouky či kabelky vycpanými ptáky a oblíbeným artefaktem se staly modely preparovaných zvířat vykonávajících nějakou typicky lidskou činnost. Zřejmě nejznámější z těchto plastických obrazů tvoří Králičí škola Waltera Pottera. 

Místo činu: hřbitov

S tím, jak důležitou roli hrála smrt v každodenní existenci, se lidé začali až paranoidně strachovat o osud svých tělesných pozůstatků. Mezi nejrozšířenější obavy patřila hrůza z pohřbení zaživa. Aby předešli nechtěnému probuzení pod hromadou zeminy, neváhali mnozí investovat do tzv. bezpečných rakví s výstražným zařízením, jímž mohl případný nešťastník ihned přivolat hrobníka. 

Nebožtíkům však hrozilo ještě jiné, o poznání reálnější nebezpečí, a sice že jejich tělo někdo ukradne. Tehdy totiž panovala obrovská poptávka ze strany lékařských fakult, přičemž ostatky popravených zločinců, které mohly jako jediné sloužit k výuce medicíny, ani zdaleka nepostačovaly. A tak se z vykrádání hrobů brzy stal poměrně výnosný byznys: Za jediného nebožtíka si mohl zloděj přijít až na několikanásobek průměrné měsíční mzdy dělníka. 

TIP: Jack Rozparovač: Deset týdnů, které otřásly Londýnem

Ti nejotrlejší se přitom vykrádáním ani nezdržovali. Jelikož platilo, že čím čerstvější mrtvola, tím lépe, představovala nejrychlejší a nejsnazší cestu, jak se k ní dostat, jednoduše vražda. Jiní na to šli ještě rafinovaněji: Aby maximalizovali svůj výdělek, zaměřovali se na hroby movitých rodů a následně vyžadovali od příbuzných za navrácení těla výkupné.

Dokončení: Británie královny Viktorie: Bizarní móda a manželky na prodej (vychází v neděli 23. ledna)