Mocná božstva země Bójů: Kdo byli nejuctívanější bohové starých Keltů?

Prazvláštní a pestrá směsice božstev, mýtů, tradic a posvátných míst prapůvodních obyvatel Evropy a nově příchozích Indoevropanů. Tak bychom mohli charakterizovat náboženství Keltů, etnika, jež je neodmyslitelně spjato se střední Evropou, kolébkou keltské civilizace.

Historičtí Keltové pak postupně expandovali všemi směry, od Británie po Turecko. Česká kotlina nebyla výjimkou. Právě na našem území totiž sídlili keltští Bójové, příbuzní velkého kmene ze severní Itálie, kteří dali našemu území i jméno – Boiohaemum (Bohemia). Název poprvé použil v 1. století dějepisec Tacitus a jsou to rovněž antičtí autoři, například Caesar či Lucanus, kteří nám jako jediní zanechali alespoň základní informace o podobě keltského náboženství a jeho božstev. Z větší části jsme však odkázáni na archeologické prameny a případné analogie.

Nejistý panteon

Ve vztahu ke středoevropským Bójům a jejich panteonu nutno poznamenat, že se k našemu území nevztahují žádné písemné zprávy ani jiné prameny, které by přímo dokládaly podobu jejich náboženství. Přesto se můžeme na základě analogií a známých skutečností pokusit alespoň částečně rekonstruovat úlohu a podobu božstev, jimž Bójové vyjadřovali úctu a do nichž vkládali své naděje. Přímá rekonstrukce keltského panteonu je nemožná, a to nejen z hlediska nedostatku pramenů. Keltové totiž vynikli ve schopnosti přisvojit si a absorbovat mnohé z toho, s čím se na svých cestách Evropou setkali. To platí nejen o kulturních a ekonomických vlivech, ale nelze to vyloučit ani v případě některých božstev a mýtů, které dále rozvíjely už tak pestrý svět jejich božstev.

Případný keltský panteon nese také mnohá specifika. Na jedné straně se objevují téměř univerzální mužská božstva indoevropského původu, například hromovládný Taranis, a na straně druhé přetrvává v keltském náboženství dominantní úloha mateřských bohyň, které jsou neolitickým dědictvím z dob před příchodem Indoevropanů. Tyto Velké mateřské bohyně či Velké matky spojované s plodností země se objevují v podobě desítek dalších lokálních bohyň. Nepřehlednost umocňuje i to, že se mnoho keltských božstev objevuje v jednotlivých krajích pod různými jmény a někdy též s pozměněnými atributy či vlastnostmi. To záviselo na místních a zeměpisných i hospodářských odlišnostech. 

Abnoba, strážkyně lesa

Kult keltské bohyně Abnoby je znám z území Německa, z oblasti Schwarzwaldu, kde je doložen devíti nápisy z římské éry. Na dvou z nich byla Abnoba ztotožněna s římskou bohyní lovu Dianou. O Abnobě, či pohoří téhož jména, se zmiňuje i několik římských autorů, například Plinius starší či Tacitus.

Abnoba byla božskou strážkyní lesů a pramenů, ochránkyní zde žijících tvorů i rostlin, což byl jeden z rysů Velké mateřské bohyně. Jejím možným atributem byl zajíc.

Belenos, zářivý bůh

Sluneční bůh byl úzce spojovaný se svátkem beltine (30. dubna), kdy se na oslavu příchodu léta zapalovaly velké posvátné ohně. Uctívání Belena, jenž byl v římské době pro značnou podobnost ztotožněn s Apollonem, je prokázáno v Británii, Španělsku, Francii, Rakousku a také v severní Itálii, což byla oblast osídlená kmenem Bójů s centrem v Bononii (dnes Bologna). Dá se říci, že Belenos byl bohem pankeltským, v mnohém se podobal bohu Lugovi. Jeho božskou partnerkou byla bohyně Belisama. Jako božský pár pak mohli v keltské mytologii vládnout obloze a řídit cestu slunečního kotouče.

Cernunnos, rohatý pán podsvětí

Boha Cernunna, jehož dominantním rysem bylo jelení paroží, uctívali na celém keltském území, od Británie po Rumunsko. Jsou známy desítky jeho vyobrazení, kde je často doprovázen divokými zvířaty (jelen, býk, vlk či medvěd), v ruce drží keltský nákrčník torques a velmi často jsou jeho atributem také dva hadi, někdy též rohatí. Bůh je nejčastěji zobrazen v podobě „sedícího buddhy“. Cernunnos bývá považován za pána podsvětí, zároveň je však bohem přírody a plodnosti, který vládne všem živým bytostem. Velmi výmluvná je zejména jeho spojitost s jelenem, který byl Kelty považován za mytického předka. Stal se symbolem plodnosti i obnovy a průvodcem zemřelých. Je možné, že Cernunnos byl dokonce bohem předindoevropským a jako takový byl novými bohy zapuzen do role pána podsvětí.

Obdobou Cernunna by mohl být Vogesus, bůh lovu, jehož kult je znám z oblasti francouzských Vogéz. Existuje i zajímavá souvislost s českým prostředím. Že je Krakonoš ozvěnou pohanského boha, netřeba pochybovat. A německý Rübezahl, u nás známý právě jako Krakonoš, byl původně zobrazován s jelením parožím. 

Cissonius, ochránce obchodníků

Galský bůh, jehož kult máme doložen v oblasti severní Francie a jižního Německa, je považován za ochránce obchodu. V tom utvrzuje nejen výklad jeho jména, ale též fakt, že byl Římany ztotožňován s Merkurem. Byl zobrazován jako vousatý muž s přilbou jedoucí s pohárem v ruce na beranu a doprovázený kohoutem a kozou. Později přebral podobu mladého Merkura s okřídlenou přilbou. Známa je rovněž jeho ženská obdoba, bohyně Cissonia.

Epona, vládkyně koní

Velká mateřská bohyně uctívaná od Británie, přes Portugalsko a jih Itálie až po Balkán. Její kult dokládá na 300 nápisů a zobrazení. Typickým atributem je kůň, v jehož přítomnosti je zobrazována, někdy má rovněž vůz, koš s ovocem či klasy obilí. Ty jsou symbolem plodnosti a úrody. Velmi často byla uctívána u pramenů, což dokládají četné nálezy obětin v podobě koňských figurek. Epona, jejímž manželem byl nebeský bůh Taranis, je jediným keltským božstvem přejatým Římany. Byla lidovou bohyní, ctěnou hlavně na venkově.

Epona je symbiotickým božstvem neolitické mateřské bohyně a koně, jenž je symbolem indoevropským. Fakticky je zosobněním země. Na Eponin význam v mytologii českých Bójů patrně odkazuje i prastará pověst ze středních Čech, podle které se v Českém krasu, v blízkosti stradonického oppida, objevuje bohyně na bílém koni. Navíc, jméno zdejší řeky Litavky je keltského původu a je zároveň jménem Kelty uctívané bohyně Matky Země, Litavis.

Esus, dobrý bůh

Esus byl jedním z trojice nejvýznamnějších galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „dobrý“ či „pán“ a byl patrně bohem válečníků, v dobách míru pak ochráncem lidí. Své místo měl i v kultu plodnosti. Zobrazován je s plnovousem a sekyrou v ruce. Na některých vyobrazeních má kolem hlavy lístky jmelí. Esovi se obětovalo oběšením, kdy byla oběť pověšena na strom a podříznuta. Strom je rovněž jedním z jeho atributů. Římané jej srovnávali s Martem, bohem války, někdy též s Merkurem. 

Genius Cucullatus

Záhadné pankeltské božstvo, které se hojně objevuje na Kelty ovládaném území včetně Německa a Rakouska. Jedná se o postavu zahalenou v plášti s kapucí, nejčastěji vystupující v trojici a jako doprovod mateřských bohyní. Většinou je zobrazován bez atributů. Úloha božstva byla patrně ochranitelská, šlo o jakéhosi strážného ducha.

Lugos, bůh devatera řemesel

Sluneční bůh Lugos, též Lugh, byl jedním z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších keltských bohů. Na jeho oblibu dodnes upomínají názvy měst jako Lugo, Lyon, Leiden či Legnica. Byl bohem nebeským, zosobněním slunce, vystupuje též jako zručný řemeslník, harfeník a pěvec. Jeho jméno nese i jeden ze čtyř velkých keltských svátků, oslava sklizně Lughnasad. Jeho atributem je kopí a zasvěcen mu je havran či vrána.

Sucellos, bůh mnoha tváří

Patrně velmi staré božstvo, které původně mohlo být bohem-stvořitelem. Velmi ho uctíval kmen Arvernů a také Bójů. Z Galie je znám z více než dvou set vyobrazení. Zatímco jeho atributy jsou charakteristické (kladivo či palice na dlouhé násadě a pohár či soudek), jeho podoba je velmi proměnlivá region od regionu. Na jihu se blíží vzhledu římského Silvana, zahaleného ve vlčí kůži, na severu připomíná germánského boha Thóra. Proto ani jeho božské kompetence nejsou zcela jasné. Nejčastěji mu je připisován patronát nad zemědělstvím, lesem a alkoholickými nápoji. Sucellovou manželkou byla Nantosvelta, „otvíračka potoků“, bohyně plodnosti a ochránkyně lidských obydlí. Několikrát jsou zobrazeni společně, tehdy jsou symboly prosperity a rodinného života.

Taranis, nebeský hromovládce

Další z trojice hlavních galských bohů, o nichž referují antičtí autoři. Je původním keltským nebeským vládcem a bohem hromu, podobným germánskému Thórovi, slovanskému Perunovi či římskému Jovovi. Jeho atributem je šesti- či osmiloukoťové kolo, blesk, spirála či triskelion a velký mlat. Jeho široce rozšířený kult dokládají i v Čechách nacházené amulety, takzvaná Taranidova kolečka. Taranidovi se obětovalo žehem a zasvěcen mu byl dub. Dochovalo se na dvě stě oltářů s jeho jménem či podobou.

Teutates, bůh válečníků

Poslední z nejvyšší božské trojice galských bohů. Jeho jméno je vykládáno jako „otec kmene“, což z něj může činit jakéhosi mytického kmenového prapředka, neboli „boha lidu“ všech Keltů. Římané jej nejčastěji ztotožňovali s válečnickým Martem, někdy ale také s Merkurem, bohem obchodníků. Teutates je považován za ochránce a průvodce válečníků, má však vztah i k zásvětí.

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Teutatovým symbolem je často ozdobný prvek tvaru S a V, též v podobě beraních rohů, beraní hlava či samotný beran. Od 3. století př. n. l. je Teutates často zobrazován jako kanec, například na mincích, či v jeho přítomnosti. Teutatovi se obětovalo utopením. Jeho kult je znám z Británie, Španělska, Francie a Rakouska.