Měšťanská domácnost: U Marie Terezie doma vládla neformální atmosféra

Manžel a děti stály v popředí císařovniných zájmů. Otěže vlastní rodiny stejně jako vládu držela vždy pevnou rukou. „Byla naveskrz osobností silné vůle, která však stále zůstávala ženou,“ jak napsal jeden z jejích životopisců. Dosti výstižně ji proto charakterizuje přívlastek Mater regnans – vládnoucí matka. Porodila totiž celkem šestnáct dětí z nichž však jen deset dosáhlo dospělosti.

Manželství, které mělo zachránit dynastii

Budoucí vládkyni bylo dopřáno provdat se z lásky. Jejím vyvoleným se stal vévoda František Štěpán Lotrinský, který žil od svých patnácti let na vídeňském dvoře. Tento mladý a urostlý kavalír byl o necelých devět let starší než Marie Terezie, která k němu od počátku pojala obdiv a náklonnost, jež pak u sedmnáctileté arcivévodkyně přerostla ve velkou lásku. Byla to jediná láska jejího života.

Císař Karel VI. pozoroval, jak mezi nimi vzniká citové pouto a zprvu nebyl jejich spojení nakloněn. František Štěpán nebyl tak docela rovnocennou partií a navíc v důsledku válek přišel o své lotrinské vévodství. Teprve později získal náhradou za Lotrinsko velkovévodství toskánské a stal se přijatelným ženichem. Císař měl tohoto sympatického mladého muže rád a tak dal nakonec souhlas ke sňatku. Svatba se konala ve Vídni 12. února 1736.

Od novomanželů se očekávalo, že brzy přivedou na svět mužského potomka. Jako první se však narodily tři dcery, z nichž dvě zemřely v raném dětském věku. Teprve jako čtvrté dítě se 13. března 1741 narodil dlouho očekávaný syn a byl pokřtěn jménem Josef. Byl to důvod k velkým oslavám, třebaže v té době byla Marie Terezie tísněna svými nepřáteli z několika stran. Jak postupně přicházely další děti, z nich čtyři synové, bylo jasné, že habsbursko-lotrinská dynastie je zachráněna.

Oba manželé žili od sňatku v leopoldinském traktu vídeňského Hofburgu, ale na léto se rádi uchylovali do vodního zámku Laxenburg, vzdáleného necelých 20 kilometrů od Vídně. Mladá královna uherská a česká si však přála vybudovat vlastní rezidenci. Tak byl v letech 1744–1749 vystavěn zámek Schönbrunn. Byla to stavba podle jejího vkusu a sem se také  přestěhovala s celou rodinou. Vládkyně si tento zámek obklopený zelení oblíbila natolik, že ho jen nerada opouštěla a ke konci života zde bydlela trvale.

Císařská domácnost

V novém prostředí se postupně uvolňovala tuhá španělská etiketa a u dvora nastoupila větší volnost. Zásluhou panovnice, její veselé povahy a bezprostřednosti zde zavládl nový duch. Uvnitř rodiny převládla téměř měšťanská atmosféra. To zaznamenal i pruský vyslanec u vídeňského dvora von Podewils, když napsal do Berlína, že zde vládne „ménage bourgeois“ – měšťanská domácnost. Pod vlivem osvícenství se ve Vídni změnilo i pojetí panovnické moci. Marie Terezie se už nepokládala za majestátního suveréna stojícího nade všemi, ale spíš za služebnici státu, která má pečovat o své poddané.

Habsbursko-lotrinské manželství bylo přes odlišnost zájmů obou partnerů harmonické. Panovnice si hleděla svých vladařských povinností a manželovi nedovolila, aby do nich zasahoval. Ten se stal pátým kolem u vozu a zůstával v jejím stínu, ale neprotestoval. Neměnilo to však nic na vřelém vztahu obou manželů. Marie Terezie sama o svém muži prohlásila: „S ním je všechno, bez něj nic.“

TIP: Když je matkou císařovna: Jaký byl osud dcer Marie Terezie?

O to víc se František Štěpán věnoval svým četným zálibám a o politiku ani nejevil mnoho zájmu. To se změnilo jen málo poté, co byl v září 1745 zvolen císařem Svaté říše římské a vládl v říši jako František I. Císařská hodnost už byla v té době titulem bez skutečné moci, císařská agenda byla zaběhnutá a nekladla na císaře velké nároky. Omezovala se většinou na vnější reprezentaci. Ostatně některé Františkovy pokusy vstupovat do veřejných záležitostí ztroskotaly na jeho nekompetentnosti a končily zpravidla fiaskem.