Mazaný kníže Gediminas: Proč zůstávala Litva i ve 14. století pohanská?

Jsme ve 14. století. Křížové výpravy do Svaté země už jsou dávno minulostí, naopak náboženské bouře ťukají na dveře. Nic co bychom nevěděli. Jenže i v této křesťanské Evropě stále existuje několik knížectví, která se zuby nehty drží pohanských kultů. Jedním z nich je i středověká Litva. Před všudypřítomným křesťanstvím se ovšem schovat nemůže.

V roce 1316 zdědí říši po smrti svého staršího bratra Vytenise čtyřicetiletý kníže Gediminas. Největší problém? Livonský Řád německých rytířů, který s Litvou neustále bojuje. Gediminas chce postavení své země posílit, hlavně na poli mezinárodní politiky. Pohanskou Litvu totiž nikdo z okolních panovníků nepovažuje za rovnocenného partnera k diplomatickým dohodám. Ve 14. století už skutečně ne…

Křtít či nekřtít?

S Řádem německých rytířů neválčí jen Litevci. V roce 1319 se k nim připojí i vojska tatarských chánů. O několik let později vytvoří Gediminas koalici také s polským králem Vladislavem Lokýtkem, stvrzenou sňatkem své dcery s polským nástupcem trůnu Kazimírem. Jenže proti dobyvačnému Řádu to nestačí. Pak ale povstane Riga, tehdy pod nadvládou Řádu, a Gediminas vycítí šanci získat spojence. Začne s představitelem Rižanů, arcibiskupem Fridrichem z Pernštejna, jednat o spojenectví. Fridrich by velmi rád získal spolubojovníka, avšak dává si podmínku: litevští pohané se obrátí na křesťanství. Co na to Gediminas? Souhlasí! 

Prostřednictvím Fridricha jedná Gediminas s papežským stolcem. Prosí o vyslání misionářů, kteří by připravili jeho lid na novou víru. Žádá též ochranu před dobyvačnou politikou Řádu. Ten maskuje své výboje právě šířením křesťanství, ale ve skutečnosti mu jde jen o drancování, které nemá s náboženstvím nic společného. Poté, co papež na Gediminasovy žádosti odpoví kladně a dokonce v roce 1323 přiměje Řád německých rytířů uzavřít s Litvou mír, pozve velkokníže na Litvu obyvatele německých měst. Slíbí jim, že si mohou vybudovat vlastní a částečně nezávislé osady. Rovněž povolá církevní řády. Ale když už všichni čekají, že Gediminas oficiálně potvrdí papežským legátům pokřesťanštění Litvy, stane se něco, co všem vyrazí dech.

Gediminas se vymlouvá. Papežské legáty odmítá přijmout a vyžene před nedávnem pozvané františkány. Své jednání zdůvodní jednoduše: pro své pohanské poddané by se stal kacířem. A hlavně: jeho lidé mají křesťanství spojené s odvěkými nepřáteli z řad německých rytířů. Proto odmítá na poslední chvíli křest a nabízí velvyslancům alternativu: on sám se pokřtít nenechá, jelikož by šlo o „politickou sebevraždu“, ale křesťanství chce na svém území tolerovat. Tím nahraje Řádu, který prohlásí dojednaný mír za neplatný a během roku 1324 obnoví své útoky. Začíná tak vleklá válka, do které se zapojí Prusko a v roce 1329 se svými muži dokonce i český „král cizinec“ Jan Lucemburský. Zajímavé ale je, že spojení Litvy s Rižany přetrvá i Gediminasovy náboženské veletoče. 

Rozšiřování na východ

Rovněž na východě praktikuje velkokníže svou politiku spojující diplomacii, účelové sňatky a vojenské akce. Podaří se mu tak získat Vitebské knížectví, dobýt Kyjev a Minsk a v roce 1340 připojit k Litvě i Smolensk. Jelikož by však celou říši nedokázal spravovat sám, zanechává v dobytých místech coby panovníky své podřízené. V některých knížectvích potomky rodu Rurikovců, kteří prokázali oddanost novému velkoknížeti. Jinde staré panovníky nechává zlikvidovat a na jejich místo dosadí své četné příbuzné. Na nově získaných územích ponechává pravoslavné křesťanství. Gediminas se totiž řídí heslem: „Nové nezavedeme a staré nezrušíme.“ Díky tomuto přístupu přijímá obyvatelstvo novou nadvládu víceméně pozitivně a Gediminas tak nemusí řešit nepokoje na nově připojených ruských územích. 

Rozpínavost směrem na východ se však nelíbí tatarským chánům, kteří Gediminase zprvu ve válce proti Řádu německých rytířů podporovali. Poté, co velkokníže obrátí svou pozornost na východní území, pochopí chánové, že není žádoucí mít tak silného panovníka v sousedství. Proto se v letech 1338 až 1339 rozhodnou jednat. Podniknou dva pokusy o vpád na litevské území, avšak oba útoky Litevci odrazí.

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Během svého života vytvoří Gediminas z téměř bezvýznamného knížectví jednoho z velkých hráčů východní politiky. Podaří se mu navíc udržet stát, ve kterém žijí vedle sebe v poklidu katolíci, pravoslavní a pohané. Před svou smrtí říši rozdělí mezi své syny, kteří si už vyzkoušeli vládnout v některé z východních částí říše. A tak, když v roce 1341 umírá, ví, že má o říši postaráno.