Masakr u Akkonu: Proč nechal Richard Lví srdce pobít muslimské zajatce?

Svatá země dobytá první křížovou výpravou roku 1099 se po necelých sto letech otřásala v základech. Roku 1183 sjednotil Saláh ad-Dín Júsuf Ibn Ajjúba, krátce zvaný Saladin, Egypt i Sýrii a stal se velkým sultánem. S křesťany zatím vycházel vcelku přátelsky, jeruzalémský král Guy de Lusignan se ale nechal několika válkychtivými barony strhnout, vytáhl do pole a v sobotu 4. července 1187 u Hattínu ztratil vše, co mohl, včetně vlastní svobody.

O čtyři dny později se sultánovi vzdalo mohutně opevněné přístavní město Akkon (též Akra či Saint-Jean d’Acre) a 2. října následoval samotný Jeruzalém. Západní svět ztratil Boží hrob a jediným křesťanským přístavem v Palestině zůstal Tyr. Zdálo se, že s Jeruzalémským královstvím je konec. 

Nová výprava

Roku 1189 proto vyburcoval papež Řehoř VIII. křesťany k třetí křížové výpravě, jenže Bůh při Fridrichu Barbarossovi, který ji vedl, nestál. Císař Svaté říše římské totiž utonul 10. června 1190 v řece Salef (dnešní Göksu v Turecku) a s jeho smrtí se výprava rozpadla. Přesto nebylo vše ztraceno, neboť do Palestiny se chystali i francouzský král Filip II. August a anglický Richard I., řečený Lví srdce.

Do boje vyrazil též u Hattínu zajatý Guy de Lusignan, kterého sultán Saladin propustil výměnou za slib, že z Palestiny odpluje. Jeruzalémský král jej dodržel jen zčásti. Odplul na kyperský Limassol, volal o pomoc, a následně se s vojsky sicilského krále vrátil zpět a přístav Akkon oblehl. 

Z Tyru i odjinud proudily Guyovi posily. Nakonec 20. dubna 1191 připlul z Evropy s křižáckým vojskem také francouzský král Filip II. August, a aby toho nebylo málo, 8. června dorazil k Akkonu i vládce Anglie Richard Lví srdce s velmistrem templářského řádu Robertem de Sablé. Obléhatelé Richarda nadšeně vítali: „Toto je nejsmělejší ze všech králů z celého křesťanstva, k obléhání ten nejschopnější.“

Akkon v obležení

Zdálo by se, že vojsko dvou křesťanských panovníků město snadno dobude, tím spíše, že jejich loďstvo uzavřelo přístup z moře. Obránci už nemohli čekat žádné posily ani potraviny, jenže Akkon měl pevné hradby a muži na nich byli odhodlaní. Přestože křižáci postavili dva trébuchety (nejsilnější středověké vrhací stroje pojmenované Špatný soused a Katapult samotného Boha), které bušily do zdí, obráncům se podařilo výpadem jeden zničit. 

Problém byl i v tom, že Akkonu přitáhl na pomoc Saladin, z oblehatelů se tak stali obležení a křižáci museli mít oči upřené na obě strany. Před sebou měli město, které se snažili dobýt, za sebou sultánovu armádu, jejímž útokům museli čelit. Saladin se pokusil prorazit námořní blokádu mohutnou lodí s šesti stovkami bojovníků, anglické galéry ji ale napadli a posádka pak plavidlo raději sama potopila.  

Jsme v koncích!

Možná by šlo vše lépe, kdyby oba králové postupovali ruku v ruce, i v Evropě to ale byli rivalové a zde se jejich řevnivost projevovala v podpoře dvou pretendentů jeruzalémského trůnu. Francouz stál za Konrádem z Montferratu a Angličan za Guyem z Lusignanu. 

Muslimská posádka ve městě zatím přese všechno odhodlání slábla a její poselstva vyzývala sultána, aby se s křesťany smířil, když už je nemůže porazit. „Vzájemně jsme si přísahali, že zemřeme. Bojujeme na život a na smrt. Pokud ještě budeme dýchat, nevydáme město. Snažte se od nás odlákat nepřítele a přimět jej k zastavení boje! (…) My jsme v koncích!“ říkal vzkaz, s nímž připlul z města k sultánovi jeden odvážlivec.

Zoufalí obránci zemřít nechtěli, vzali svůj osud proto do vlastních rukou a s Konrádem z Montferratu, který dík francouzskému králi zápas o jeruzalémský trůn vyhrával, uzavřeli dohodu. Město mělo být vydáno se všemi válečnými stroji, vybavením i loděmi (většina muslimského loďstva) a s výkupným 200 000 dinárů. Avšak aby mohli zůstat všichni obyvatelé naživu a svobodní, musel Saladin ještě propustit 100 konkrétních a 1 500 (Grousset uvádí celkem dokonce 2 500) náhodných křesťanských zajatců a vydat trofej z křesťanského pohledu nejcennější, v Jeruzalémě ukořistěný Svatý kříž.

Když se 12. července sultán o podmínkách dozvěděl, byl doslova zděšen, neboť jejich splnění by zle podkopalo jeho autoritu v muslimském světě. Kronikář Baha ad Dín, tvrdil, že Saladin „(…) odsoudil ostře celou záležitost a byl velmi rozladěn. Svolal svoje rádce, podal jim zprávu o situaci a ptal se jich, co má podle jejich názoru dělat. Mínění byla rozdílná, a tak zůstal nejistý a zmatený.“ 

Triumf křižáků

Na to, aby Saladin poslal zpět rozkaz, že obránci musí vytrvat a vzdát se nesmí, bylo ovšem už pozdě a týž kronikář napsal: „Náhle uviděli muslimové praporce, kříže a polní znamení Franků, bylo to v poledne 12. července. (…) Celé naše ležení se ozývalo pláčem a vzlyky, nářky a žalostí. Markýz (z Montferratu) vstoupil s královskými standartami do města a jednu z nich vztyčil nad pevností, jinou na minaretu velké páteční mešity, další na věži templářů, všude na místě praporců islámu. Všichni muslimové byli zatlačeni do jedné městské čtvrti.“ Vojensky bylo dokonáno a nic nešlo vrátit. Zbývalo už jen dodržet dohodu. Nebo taky ne…

Saladinovi nebylo co závidět. Přišel o opevněné město, jeden z nejvýznamnějších přístavů v této oblasti, většinu svého loďstva, které v Akkonu kotvilo, a ke všemu byl doslova svázán podmínkami dohody, na niž neměl sebemenší vliv a kterou vůbec nedojednal. Křižáci vstupovali zatím radostně s provoláváním slávy Kristu a Bohu na výsostech do městských bran a přihlíželi, jak obránci Akkon opouštějí, ačkoliv podle všeho nevycházeli ven z hradeb, ale stahovali se do vyhrazené čtvrti a do citadely. Vítěze mátlo a nejspíš i hněvalo, že muslimové (byť ve městě nepochybně nežili jen oni) jdou s hlavou vztyčenou jako po dobrém boji, nepokořeni a beze smutku. 

Porušené slovo

Nedlouho nato oznámil Filip II. August, že jeho úkol skončil a Svatou zem opustí. Zejména anglický kronikář mu to vyčítal, přičemž pominul fakt, že jeho podíl na vojenském i diplomatické získání Akkonu byl větší než Richardův. Filip II. August odplul 1. srpna, neboť měl dost věčných sporů se Lvím srdcem, a byl odhodlán využít nepřítomnosti anglického krále, aby jej zbavil francouzských lén v Akvitánii, Poitou a Normandii. Přísahal sice, že na země krále Richarda nezaútočí, byl ale odhodlán najít kličku, aby přísahu nemusel dodržet. A čtyři dny po jeho odjezdu se dospělo ke kompromisu v otázce jeruzalémského trůnu: Konrád z Montferratu jej měl zdědit po smrti Guye z Lusignanu.

Pro Akkon a jeho obyvatele znamenalo odplutí Filipa II. Augusta ztrátu nepřátelského vůdce, jenž byl schopen krotit divokost a nepochybnou krutost Richarda Lví srdce. Francouzští rytíři, kteří pod velením Huguese de Bourgogne zůstali, na to nestačili…

Richard dohlížel na opravy akkonských hradeb a čekal na naplnění dohody, jenže Saladin z pochopitelných důvodů otálel. Se shromážděním zajatců, které měl propustit, nespěchal, Svatý kříž přivézt nenechal, a jak týdny plynuly, dospíval Lví srdce k závěru, že sultán hraje jen o čas, aby shromáždil vojsko a zaútočil. Kolem 19. srpna proto svolal válečnou radu, aby se na ní otázal, co s tím, a rada rozhodla, že všichni muslimští zajatci budou pobiti.

„Když anglický král postřehl, že sultán váhá s dodržováním výše uvedených podmínek, porušil svoje slovo dané zajatým muslimům, s nimiž uzavřel smlouvu o vydání města, že jim zachová život a propustí je s majetkem, dětmi a ženami, jestliže mu sultán vyhoví; jestliže se sultán bude zdráhat, může ale anglický král muslimy prodat do otroctví jako své zajatce. Místo toho král porušil své slovo, které choval již dříve, a provedl svůj záměr poté, co dostal peníze a franské zajatce,“ psal Bahá ad-Dín. Saladin tedy část dohody dodržel, něco z výkupného a zajatců přece jen poslal, nicméně jeho otálení a to, že nevydal Svatý kříž, vedly Richarda ke krvavému rozhodnutí.

Oběti fanatismu, či pomsty?

V dobových zprávách není ani stopy po tom, že by šlo o masakr, způsobený náboženským fanatismem křesťanů. Sám Bahá ad-Dín byl názoru, že „pro vyjasnění tohoto krveprolití byly uváděny rozličné důvody; jedním z nich je, že Frankové je zabili, aby se pomstili za smrt svých zajatců, jiným okolnost, že se anglický král rozhodl táhnout proti Askalonu, aby jej dobyl, a proto si nechtěl všechny tyto lidi ponechat v zádech ve městě. Bůh to ví nejlépe!“

Pomsta, odplata, nejspíš i hněv a zcela jistě drsná strategická úvaha o nutnosti zajistit, aby dobytý přístav křižáci opět neztratili. Neobvyklá věc? Ne tak zcela. Paralelu k ní najdeme nedaleko od místa masakru, u Jaffy, kde nechá z vojenských důvodů generál Bonaparte povraždit v březnu 1799 zajaté muslimské vojáky právě při svém tažení k Akkonu!

Saladin v odpověď na barbarský skutek přerušil všechna jednání a zbylé křesťanské zajatce nechal odvést do Damašku, kde byli prodáni do otroctví. Zvláštní přesto je, že Richard Lví srdce zůstal i v arabském světě protivníkem téměř bez poskvrny, snad proto, že se mezi ním a Saladinem, byť se nikdy nesetkali (jejich souboj patří do říše legend) vyvinul zvláštní, na dálku takřka přátelský vztah. Jeden respektoval druhého jako velkého válečníka a důstojného soupeře, byť nedlouho po masakru se obě jejich vojska střetla v bitvě u Arsufu.

Tam se opakovalo cosi podobného bitvě v údolí Doryleum v první křížové výpravě, neboť Saladinovy útoky ztroskotaly onoho 7. září 1191 na chladnokrevné obraně a Richard se nedal strhnout žádnou nerozvážností. Byl to nadmíru schopný válečník, do protiútoku přešel spolu s velmistrem templářů až poté, co muslimský nápor zeslábl, a rytířské jezdectvo opět triumfovalo.

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: Kdo byl první křižácký panovník v Levantě?

Královo vítězství otevřelo křižákům cestu na Jaffu a Askalon, Saladin si ale uchoval dost sil, aby jim zabránil v pochodu na Jeruzalém. Richard nakonec pochopil, že Boží hrob neosvobodí, a podle Bahy ad-Dína po jednom ze sultánových mužů nakonec vzkázal: „Ve jménu Božím, poskytni mi mír; je na čase, aby tato válka přestala. Moje státy se staly obětí vnitřních bojů. Tato válka nemůže prospět ani vám, ani mně.“ Tušil, že doma usiluje bratr Jan o jeho korunu a francouzský král že se jej snaží připravit o Normandii i Akvitánii.

K míru došlo a Gesta regis Ricardi zaznamenala krom jiných i ten nejdůležitější článek smlouvy: „Saladin souhlasil, aby byl stvrzen nenásilný mír mezi Saracény a křesťany, žádajícími svobodný průchod a návštěvu Svatého hrobu, aniž by museli platit nějaký poplatek.“ Dne 9. října 1192 opustil král, na jehož pověsti zůstal masakr v Akkonu jako nejčernější hřích, Svatou zemi a odplul za svým osudem. Třetí křížová výprava tím skončila.