Mariášek, mariáš: Nejslavnější karetní hra má své kořeny v Německu

Kořeny mariáše vyrůstají ze hry „66“, někdy také označované jako Schnapsen či Geigel. Patří do velké skupiny „bodových“ her, kde o vítězství rozhoduje počet dosažených bodů, představovaných jednotlivými karetními listy (na rozdíl od her „zdvihových“). Od roku 1652 se taková hra údajně hrála v hospodě ve vestfálském Padebornu, postavené na parcele č. 66. Název však spíše pochází od herních pravidel, podle kterých vítězí hráč, jenž jako první dosáhne 66 bodů. Ve formě mariáše, jak ho známe dnes, se objevuje v 19. století. 

Když se král se žení

Podle jedné z tradic název mariáš vznikl z francouzského termínu pro svatbu mariage, protože nejsilnější bodovou hodnotu představuje spojení krále a dámy, v případě mariášových karet zastoupené filkem. „Mariášky“ byly ale spíš karty lidové, ve vyšších společenských patrech a mezi duchovními (ano i tam, přestože to bylo zakazováno) se hrálo s francouzskými kartami, které mají v každé barvě (srdce, kříže, píky a káry) 13 listů.

Obrazy mariášových karet patří do velké rodiny karet s německými kameny (červené, zelené, žaludy a kule) o 32 listech celkem, z nichž mnohé jsou mezinárodně klasifikované jako karetní vzory. Patří mezi ně i vzor pražský – naše klasické „mariášky“ s „kočičákem“ (medvídkem) na žaludském esu, králi na trůnech s atributy moci a figurami vojska, mnohdy inspirovanými  vyobrazeními z příruček pro šermíře. Pražský karetní vzor však nebyl výsadou českých výrobců hracích karet, ale hry tohoto typu vznikaly napříč celou habsburskou monarchií (například ve Vídni je tiskl Josef Glanz či F. Nejedly, v Terstu S. D. Modiano a další). 

Konzervativní hra

Nejstarší známá hra pražského typu pochází od neznámého autora zhruba z roku 1800. Již tenkrát vypadaly karty prakticky stejně jako dnes, byly pouze zhotoveny jinou tiskařkou technologií – dřevorytem a následně se ručně kolorovaly, takže jejich obraz se jeví jako hrubší, se silnou okrajovou linií kresby. Ale i ustálený obraz mariášových karet je starý. Vytvořil ho v druhé polovině 19. století výtvarník Josef Neumayer pro vídeňskou firmu Ferdinanda Piatnika spolu s dalšími karetními aversy (je také autorem dvouhlavých karet či taroků, a také tyto jeho předlohy jsou dodnes živé a stále se tisknou). 

TIP: Záludný poker: Štěstí, nebo schopnosti?

Proč vlastně se obrazy karet v zásadě nemění? Odpověď je jednoduchá – karetní hráči jsou velmi konzervativní, chtějí si rychle uspořádat karty v ruce a nechtějí přemýšlet nad novou karetní grafikou. O oblibě zavedených karet svědčí i skutečnost, že mnohým kartám lidová tvořivost udělila vlastní jména. Kromě zmíněného „kočičáka“ najdeme v běžné mariášové hře například „lázně“ (červená osmička),  „stan“ (červená devítka), „cirkus“  nebo „medvědáře“ (kulová desítka), kartu s názvem „sedí na prdeli a troubí“ (žaludská osma), „slona“ (zelená desítka) nebo „dráty“ (žaludská desítka).