Ludvík Dítě: Uhři i Češi se předháněli, kdo nasadí králi korunu jako první

Roku 1503 se na budínském hradě sedmačtyřicetiletému uherskému a českému králi Vladislavovi Jagellonskému narodilo první dítě – holčička. Její matkou byla třiadvacetiletá uherská královna Anna, která kacířské Čechy neměla nikdy moc ráda a českou královnou se oficiálně nikdy nestala, neboť neprošla korunovací. Dcera dostala jméno právě po ní. Byla to zatím „pouhá“ holka a čekalo se na narození následníka trůnu. K tomu došlo 1. srpna 1506, kdy se královskému páru narodil syn, jenž při křtu dostal jméno Ludvík.  

Smutný starý král

K Ludvíkově kolébce se chystaly výpravy šlechtičen a představitelů stavovské obce, a nikdo z nich netušil, že vlastně jede na pohřeb nebohé královny-matky. „V životě Ludvíkově bylo mnoho předčasného,“ napsal později kronikář Jan Dubravius. „S předčasným příchodem na svět jest spjata i zpráva, že tělo nemluvňátka lékaři obkládali teplými vnitřnostmi z čerstvě zabitých vepřů, aby je zahřáli a prince tak udrželi při životě. Ludvík zůstal naživu, všechny novorozenecké svízele přežil, matka však skonala.“

Pro Vladislava bylo úmrtí milované manželky, jež pravděpodobně zemřela na následky infekce a horečky omladnic, krutou ranou. Benátští vyslanci pozorovali, jak král hlasitě štkal a oči měl neustále zality slzami. Odmítal vystupovat na veřejnosti, trpěl těžkou depresí a stáhl se do samoty na dunajský ostrov. Na svého vladaře se obrátil jeho sekretář Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic s útěšnou básní a zapřísahal jej, aby ustal v pláči nad smrtí své choti a myslel na své děti a poddané. 

Čtyři léta, prožitá po boku francouzské princezny musela jeho život hluboce poznamenat. Zbylých deset roků prožil tak trochu v permanentním smutku, případně dojetí. Rozplakal se, když mu sekretáři četli gratulace k narození syna Ludvíka; veřejně propadl dojetí při korunovaci dvouletého Ludvíka na uherského krále. Rozbrečel se i o šest let nato, když se v rozhovoru dostal do rozporu s českým kancléřem Ladislavem ze Šternberka. Dojetí se neubránil ani při návštěvě Prahy roku 1509, kdy nechal malého tříletého Ludvíčka korunovat za českého krále.

Jagellonci v Praze

Dne 17. února 1509 dorazil český král po řadě let do hlavního města jednoho ze svých dvou království. „Páni konšelé a starší přivítali krále takto: ,Nejjasnější králi a pane, pane náš nejmilostivější! Purkmistři a starší vítají Vaši Královskou Milost a radují se z toho, že Bůh ráčil Vaši Milost přivést do tohoto města v dobrém zdraví. Prosím Vaši Milost, aby ráčila potrestat bezpráví, kterých se na nás dopustili naši nepřátelé. Neboť král nese meč v ruce proto, aby chránil dobré a trestal zlé.‘“ Slavnostní projev zdůraznil patřičnou radost nad příchodem panovníka i nad jeho zdravím, o němž se stále pochybovalo, zároveň však jejich hlas zazněl sebevědomým tónem. Měšťanstvo nejenže prosilo o pomoc, ale zdůrazňovalo i královu povinnost vůči všem vrstvám poddaných.

Do Prahy se sjela řada významných hostí, především vratislavský a olomoucký biskup, hlavním bodem pražského pobytu byla přece Ludvíkova korunovace. Dorazil i markrabě braniborský a saská knížata, která s sebou přivezla míšeňského biskupa, ale nejvíc pozornosti vzbudily kroje uherských magnátů. Mezi hosty bylo vidět i dva vnuky Jiřího z Poděbrad. Po dlouhé době se Praha probudila z provinciální ospalosti a stala se opět jevištěm událostí sledovaných i v zahraničí.  

Kdo bude první?

Uhři a Češi se předháněli, kdo korunuje Ludvíčka dřív. Čeští stavové sice přislíbili souhlas s korunovací dřív, jenomže Uhři získali časový náskok a korunovační obřad uskutečnili před konkurenty. Když ne dřív, tak alespoň lépe! Korunovační obřad se stal pro Prahu otázkou prestiže. „Toho roku v neděli před svatým Řehořem [11. března] byl král Ludvík, korunovaný král uherský, korunován a přijat za českého krále na Pražském hradě v chrámu svatého Víta. Korunovali ho tři biskupové: olomoucký, vratislavský a míšeňský. Bylo mu teprve dva a půl roku, a když mu biskupové kladli na hlavu korunu, plakal – sotva si asi něco z toho uvědomoval,“ reportoval nám onu událost starý letopisec český.

Tentýž kronikář si však všiml ještě něčeho: „Ta korunovace byla nějaká divná, nesvobodná: na Hrad ani do kostela nikoho nevpouštěli, jen příbuzné […]. A také nebyla taková hojnost všeho, jaká bývala dříve za jiných králů při takové slavnosti, kdy bývalo v paláci při hostině mnoho stolů […]. Dříve stávalo na nádvoří mnoho sudů vína a piva a každý dostal, kolik chtěl: a teď ani peníze nesypali.“

Prostě nebyly finance. Panstvo se obávalo, že by se snad Pražané mohli v době královských oslav Hradu zmocnit, a tak po přísné kontrole vpustili jen některé z nich. Král s knížaty a pány hodoval uvnitř paláce a o hody pro diváky se nikdo nestaral. Z pivnic měli komorníci vyvalit sudy vína a piva a nabídnout je zdarma, jak tomu bylo za korunovace králů Vladislava, Jiřího či Ladislava Pohrobka, ale ze sklepů se nic nekutálelo. Chyběly i davy čumilů. Královská pokladna neměla na pohoštění zástupů dost prostředků, a tak ani královští komorníci nerozhazovali do skupinek diváků drobné peníze.