Křižák ve středověku: Loupežník, nebo zbožný poutník?

A jak jejich současníci popisovali samotné osobnosti kruciát? Téměř bez výjimky jako vzory ctnosti, muže bohabojné a čisté, kteří konají jen proto, aby osvobodili svatá místa a plnili boží vůli. Tito orli a lvi křesťanstva prokazují účastí na výpravě osobní zbožnost. Přinášejí na oltář oběť nejvyšší a stávají se tak mučedníky na cestě za vyrváním božího hrobu z rukou nevěřících, s cílem s Kristem zvítězit, nebo s Kristem zemřít.

Radulf z Caen ve svém díle o činech Normana Tankreda shrnuje, jak si tento hrdina poradil s rozporem mezi cestou evangelia a životem rytíře-vojáka, který prý jeho citlivé duši nedal pokoje. Čtenáře, který zná Tankredovi činy, prosím o shovívavost k jeho kronikáři, protože Radulf z Caen obecně opěvoval normanské křižáky, ke kterým patřil a rozhodně v tomto přístupu nebyl jediný. Tankred s ulehčením odpověděl na výzvu papeže Urbana, neboť pro něj byla rozhřešením v této dichotomii. Mohl se bít za Krista a naplnit tak rytířský ideál zbožnou službou.

Do kontrastu s popsanými ctnostmi můžeme díky podrobnému líčení kronikářů dosadit konkrétní skutky, kterých se účastníci kruciát dopouštěli. Jak už bylo zmiňováno, kronikář nepovažoval za zvláštní, když současně psal o rytířově zbožnosti i ukrutnosti, s jakou se choval k civilnímu obyvatelstvu, přivlastňuje si majetek i životy porobených a prolévaje krev proudem. Doba zkrátka byla taková.