Legenda o jihočeském Enšpíglovi: Kde byl Kozka, tam byl skandál

Matěj Kozka z Rynárce trávil sklonek své pozemské pouti v neutěšených poměrech jako nemocný muž, v němž by sotva kdo poznal někdejšího výstředního bouřliváka. Když mezi léty 1566 a 1567 zemřel jako duchovní správce chudé farnosti v Suchdole nad Lužnicí, nevzbudilo to u kronikářů žádnou pozornost. Teprve s odstupem se zrodila se legenda o jihočeském Enšpíglovi.

Neslavný začátek

Původ Matěje Kozky z Rynárce je zahalen rouškou tajemství, a tak zůstává sporný i jeho zvažovaný šlechtický původ. Narodil se někdy na přelomu 15. a 16. století. Kolem roku 1520 zakotvil jako světský kněz v kanonii premonstrátek v Dolních Kounicích, v jejímž čele tehdy stál s titulem probošta dr. Martin Göschl. Krátce po Matějově příchodu přestoupil Göschl k luteránství, rozvrátil společenství zbožných panen, s jednou z nich se oženil a později se pravděpodobně připojil k sektě novokřtěnců. Po rozpadu dolnokounického konventu opustil své působiště také Kozka. Zdá se, že zkušenosti, které si odtud odnášel, negativně ovlivnily i jeho vlastní církevní dráhu.

V následujících dvou desetiletích vystřídal Matěj jako duchovní pastýř několik farností v Čechách a na Moravě. Během svých přesunů po nábožensky rozštěpených českých zemích se neváhal pružně přizpůsobovat lokálním poměrům, a tak opakovaně přestupoval od katolicismu k utrakvismu a zpět. Roku 1530 kázal proti kališníkům s takovým zápalem, že tím popudil i samotného krále Ferdinanda I. Habsburského, obávajícího se vypuknutí náboženských nepokojů, ovšem o deset let později poníženě prosil o opětovné přijetí za utrakvistického kněze. Sliboval, že dokud bude živ, „nechce od strany pod obojí způsobou odstoupiti“.

Nejspíše s ohledem na nedostatek utrakvistických duchovních mu nakonec bylo v červnu 1540 vyhověno. Nicméně Kozkův přestup nyní vzbudil značnou nelibost části kališnických kněží. Když proti němu protestoval boleslavský duchovní Řehoř, poukazoval nejen na Matějovu nestálost ve víře, ale také na jeho údajně hříšný a nevázaný pohlavní život. Utrakvistické konzistoři o Kozkovi referoval, „kterak jest již třikráte pod jednou a třikráte pod obojí a že jest neřádný, sodomář hanebný, mládenců mnoho zkazil a že jest v něm satan.“ Zůstává však otázkou, zda se obvinění z opakovaných homosexuálních styků zakládalo na pravdě, či zda v Řehořově podání nešlo o účelové zveličení Matějových poklesků ve snaze zvrátit stanovisko konzistoře.

Muž s vlivnými kontakty

Na příslib definitivního a neochvějného příklonu k utrakvismu Kozka brzy zapomněl. Ještě ve čtyřicátých letech se stal katolickým farářem v Polné, kde postupně dospěl k rozhodnutí vyměnit kariéru světského duchovního za vstup do premonstrátského řádu. Ani tam však dlouho nevydržel, neboť mezi léty 1553–1555 v rozporu s řeholním slibem přestoupil k benediktinům. Díky podpoře spřáteleného člena katolické konzistoře byl dokonce jmenován opatem sázavského kláštera. 

V této situaci se Kozka roku 1559 seznámil s předním českým velmožem Vilémem z Rožmberka. Ten svéráznému duchovnímu nabídl místo probošta augustiniánské kanonie v jihočeských Borovanech, jejímž byl patronem. Správu borovanského konventu, nedlouho předtím zdecimovaného morem, prozatímně vykonával kněz Jan, který se měl podle všeobecného očekávání stát novým proboštem. Rožmberský vladař však prosazoval Kozku, a to navzdory odporu vyšších instancí církevní správy. Zásadní problém řeholní příslušnosti nakonec Vilém obešel tak, že přiměl opata broumovských benediktinů, aby z Matěje sňal řeholní sliby a ten pak vstoupil do řádu augustiniánů kanovníků.

Nástroj pana Viléma

V důsledku vymření většiny zdejších řeholníků nebyla těžištěm činnosti nového probošta péče o duchovní život konventu, nýbrž právě dohled nad jeho ekonomikou. V tomto ohledu Matěj Kozka naprosto selhal. Na počátku jeho éry fungovalo hospodaření v Borovanech pouze díky mladému Jakubu Krčínovi z Jelčan, který mu stál v letech 1559–1561 po boku jako výkonný úředník. 

Žalostných poměrů ve správě majetku kanonie si byl samozřejmě dobře vědom i Vilém z Rožmberka, který nicméně Kozku nadále podporoval. Matěje zbavil funkce teprve pod stupňujícím se tlakem církevních představitelů roku 1564. Zároveň se sám „ujal“ upadajících augustiniánských statků, k nimž vedle městečka Borovan patřilo 11 vesnic se 111 osedlými, dva dvory, mlýn, rybníky, lesy, louky a dvě vinice na území Rakous. Nemovitosti Vilém bezprostředně začlenil do rožmberského dominia, v jehož rámci se staly dobře prosperující enklávou třeboňského panství. 

Bílá vrána

Po krátkém pobytu v Českém Krumlově byl Kozka na podzim 1564 jmenován farářem v Prachaticích. Na novém působišti se sice uvedl dobře, ale když za blíže neznámých okolností vyvolal rozepři v manželství jedné místní měšťky, předvolal si ho do Prahy arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice. Matěj se měl zpovídat i ze zanedbávání duchovenské služby a dalších prohřešků. I tentokrát našel zastání u Viléma z Rožmberka. Velmož arcibiskupa požádal, aby byl Kozkův trest co nejmírnější, „však věděti ráčíte, že vrána bílá nebude, by ji každý den myli“. Počátkem roku 1566 však stárnoucí kněz, kterého začaly sužovat nejrůznější neduhy, musel Prachatice opustit. Zakotvil na nevýnosné suchdolské faře, kde se jeho pestrý život po nedlouhé době uzavřel.

Ke vzpomínkám na Kozkovu svéráznou církevní kariéru se koncem 16. a v první polovině 17. století přidružily fiktivní žertovné historky, v nichž se zemřelý kněz proměnil ve figurku nápadně podobnou legendárnímu lidovému šprýmaři Tillu Eulenspiegelovi neboli Enšpíglovi. Tento druhý Matějův život brzy našel i literární odezvu. Zachytíme ji už v Historii rožmberské z pera Václava Březana (1568–1618), ale především v Třeboňských pamětech schwarzenberského archiváře Vavřince Benedikta Mecera (1603–1683).

Z moderních autorů rozvinuli kozkovský mýtus zejména beletristé František Heřmánek a Vladimír Müller. V jejich dílech obraz moudrého šibala zcela převrstvil skutečnou historickou postavu kontroverzního duchovního, který spíše než cokoliv jiného ztělesňoval hluboký úpadek řádového kléru v předbělohorské době.