Lámání kolem, čtvrcení a řezání jazyka: Jak se měnily tresty v monarchii

S nástupem Marie Terezie na český a uherský trůn začala v našich dějinách éra osvícenských reforem, které zasáhly i soudnictví a trestní právo. Doby, kdy o vině či nevině rozhodovaly boží soudy, nenávratně skončily.

Krutá tvář nového zákoníku

Mezi počiny Marie Terezie patřil také nový tereziánský trestní zákoník, Constitutio Criminalis Theresiana, zvaný též hrdelní řád. Ten se bohužel až příliš inspiroval předchozími středověkými zvyklostmi, takže byl značně zastaralý již v okamžiku, kdy vstoupil v platnost. Podařilo se prosadit pouze zavedení formální důkazní teorie, kdy hlavním důkazním prostředkem sice zůstávala tortura, ale v procesu se již uplatňovala zásada presumpce neviny.

Primárním cílem písemného a tajného trestního řízení zůstávalo „pomstění“ způsobené škody. Mezi mírou provinění a výší trestu neexistovala proporcionalita, nicméně potrestání mělo svou krutostí odstrašovat od páchání dalších špatností. Mezi takzvané tvrdé druhy trestu smrti patřilo například čtvrcení, kdy „odsouzenci bude celé tělo rozřezáno a rozsekáno na čtyři kusy a ty pak budou pověšeny každý zvlášť na hlavní ulici jako odstrašující příklad“, dále upalování, zahrabání zaživa a lámání kolem. Mezi levnější (čili mírnější) druhy trestu smrti náleželo oběšení a stětí.

V systému trestů tereziánského trestního zákoníku patřilo mezi nejtěžší zločiny protivení se Bohu, svatým, náboženství, monarchovi a společenskému řádu, panovníkově moci, právům a privilegiím a správě zemí. Poté byly uvedeny činy ohrožující dobré mravy a počestnost, ublížení bližnímu na těle nebo na hrdle, újma na dobrém jménu či právech, cti a dobré pověsti. 

Neurážejte Boha ani vládce

Marie Terezie, jež zůstávala věrnou dcerou katolické církve, ponechala v trestním zákoníku úděsné a nehumánní tresty za urážku Boha slovem či skutkem. Konkrétně se jednalo o vytržení či uřezání jazyka, useknutí ruky nebo upálení, přičemž trest mohl být rozšířen o štípání rozžhavenými kleštěmi nebo trhání kůže ze zad odsouzeného. Trest smrti se ukládal i za urážku panovníka, Panny Marie a dalších svatých, dále za vraždu, čarodějnictví, sektářství, krádeže, loupeže a pytláctví. 

Přísnými tresty se postihovaly též sexuální delikty, a to především styk se zvířetem (sodomie), s mrtvým tělem nebo mezi osobami stejného pohlaví. Za něco méně závažného se pokládalo „krve zprznění“ (styk mezi příbuznými) a znásilnění. Cizoložství se stíhalo z  moci úřední, stejně jako případy, kdy „buďto předně neženaté, a nevdané osoby obojího pohlaví jednou, anebo podruhý tělesně se smísejí, aneb za druhé: dvě nezmanželené osoby v ustavičném nepoctivém souložnictví živi jsou, aneb za třetí: když nevdaná ženská osoba chlípného života se přidrží, a jednomu každému po vůli jest”.

Velmi přísně byly trestány taktéž nemanželské styky mezi křesťany a židy, Turky, jinými nevěrci, dále styky učitele s žákyní, kmotra s kmotřenkou a vznešené šlechtičny s „chatrným“ člověkem. Marie Terezie ale odmítala stíhání či trestání za čarodějnictví, proto rozhodla, že každou obžalobu z tohoto činu musí osobně schválit. Díky tomu se poslední čarodějnický proces konal v roce 1756, neboť další nepovolila. 

Pomalý ústup od tortury

V případě podezření z těžkých zločinů sloužilo ještě na počátku tereziánské doby mučení jako hlavní důkaz, tedy jako koruna důkazů. Jakmile byl podezřelý obviněn z hrdelního zločinu, předal ho soud k útrpnému právu. Tomu se nevyhnul, ani když se k činu doznal. Předpokládalo se totiž, že až při mučení vyjeví celou pravdu a udá své spoluviníky.

Mučení se mohli vyhnout pouze šlechtici, pokud se nedopustili urážky Boha, panovníka či zrady země. Dále nesměli být mučeni poddaní mladší 14 let, osoby duševně choré, muži nad 60 let, těžce nemocní, těhotné ženy a ženy v šestinedělí. Jednotlivé stupně mučení nesměly trvat déle než čtvrt hodiny a celé mučení nesmělo překročit jednu hodinu. Za vlády Marie Terezie se však začalo od mučení ustupovat a v šedesátých letech 18. století se jeho použití odhadovalo pouze na 30 případů v celé rakouské monarchii. Nakonec ho panovnice v roce 1776 zakázala.

Po smrti své matky v roce 1780 se císař Josef II. vrhl do reformní činnosti s velkou vervou. Nejprve zrušil nevolnictví a vyhlásil náboženskou toleranci. Reformou civilního soudnictví pověřil právníka Johanna Bernharda Hortena (1735–1786), který začal připravovat zákoník vycházejícího z tereziánského kodexu. Nejprve vydal nařízení o předmětech občanského práva, především patenty o manželství a o dědičné posloupnosti. Zákoník, který dostal název Josefínský občanský zákoník, vstoupil v platnost v roce 1787 a platil až do konce roku 1811. 

Josefská modernizace

V roce 1787 vstoupil v platnost také velmi propracovaný a ucelený trestní zákoník – Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně. Byl rozdělen na dva díly, z nichž první pojednával o zločinech kriminálních a druhý o zločinech politických. Do kompetence soudů spadaly pouze zločiny, zatímco přestupky a poklesky řešily politické úřady.

V tomto zákoníku se již projevil zásadní vliv osvícenských zásad – byly zrušeny kruté tresty, ani o mučení a čarodějnických procesech v něm již nenajdeme ani slovo. Urážky náboženství se klasifikovaly jako pouhý přestupek, cizoložství se také již nestíhalo z moci úřední, ale pouze na základě soukromé žaloby. Ze zákoníku zmizely také tresty za nemanželské těhotenství, již před vydáním trestního zákoníku byly nemanželské děti zrovnoprávněny s manželskými. Rovněž vyšlo nařízení, jež zakazovalo klást překážky mužům, kteří se chtěli oženit se svobodnou matkou. Za nejtěžší zločiny se považovala urážka panovníkova majestátu, zrada vlasti, zneužívání vrchnostenského úřadu, falšování zemských úředních dokumentů, falšování mincí, dopomáhání k útěku zločincům a jejich ukrývání a tajení.

Od dosavadních předpisů se Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně zásadně lišil především v náhledu na trest. Rakousko se stalo první a na dlouhou dobu jedinou monarchií v Evropě, která de iure zrušila trest smrti. Císaři se totiž zalíbila argumentace, že trestanci nemají být popravováni, ale donuceni pracovat, aby byli užiteční státu. Trest již neměl mít charakter msty, společnost se naopak měla soustředit na prevenci, převýchovu a napravení pachatele. Navíc člověk nemohl být odsouzen za zločin, který nebyl v zákoníku výslovně jmenován. 

Osvícenství s rezervou

Přestože se za Josefa II. ustoupilo od nejkrutějších trestů, zachovány zůstaly fyzické tresty jako vypalování cejchů, trest bití holí, mrskání karabáčem, švihání metlou či přivazování na pranýř. Jejich účelem nicméně již nebylo zastrašení obyvatel, nýbrž snaha o účinnou převýchovu pachatele.

Také trest odnětí svobody ve formě žaláře byl velmi tvrdý, neboť odsouzence přikovali ke stěně řetězy na rukou a nohou. S vězni se zacházelo špatně, museli žít ve velmi nepohodlných a neútulných prostorách a byli vystaveni neustálému ponižování. Taktéž veřejné práce nepatřily z dnešního pohledu k lehkým trestům. Šlo o vysilující dřinu, neboť tahat nákladní lodě po Dunaji patřilo k nejtěžším činnostem v monarchii. K trestu za Josefa II. patřila i zásada, že se o něm mělo dozvědět co nejvíce lidí. 

TIP: Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Ačkoliv prošlo trestní právo v podunajské monarchii v době osvícenské éry zásadní proměnou, museli si obyvatelé na jeho úplnou humanizaci ještě několik desítek let počkat. Josef II. navíc zavedl mnoho opatření příliš unáhleně a bez patřičné empatie vůči elitě. Po jeho smrti byla některá opatření zrušena či zmírněna, ale základní obsah centralizace, modernizace a laicizace (v obecném významu zesvětštění) státu přetrval a pozitivně se odrazil na společenském i ekonomickém vývoji v 19. století.