Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie (2.)

V bitvě u Hradce Králové, známé také jako bitva u Chlumu či u Sadové, se na obou stranách dohromady utkalo na 430 000 mužů. 3. července vše nasvědčovalo tomu, že nastala vhodná doba na rakouský útok. Prusové ale číhali skryti u Chlumu
10.01.2016 - Josef Veselý


Sotva se vojenská skupina přiblížila k prvním zahradám u vesnice Chlumu, zaburácela na ni palba z pruských pušek jehlovek. Po takovém přivítání museli všichni, kdo odmítali něčemu takovému uvěřit, vzít na vědomí trpkou skutečnost, že klíčové postavení rakouské armády je v rukou nepřítele. 

Předchozí část: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie (1.)

Slouží ke cti velitelům rakouských jednotek, rozmístěných v okolí Chlumu, že se pokusili Prusy z dobyté vsi vypudit, ale jejich zteče vedly jenom k velkým ztrátám. Boj do úplného sebeobětování vedlo rakouské dělostřelectvo. Pruské pěchotě se postavila odvážně do cesty baterie setníka Groebena. Pálila do Prusů na vzdálenost pouhých tří set kroků, ale ti se rychle vzpamatovali a v několika okamžicích postříleli velitele, dalšího důstojníka, 52 jejich mužů a 68 koní. Z této „baterie mrtvých“ zůstalo naživu jenom několik málo dělostřelců, kteří zachránili jediné dělo.

Marné útoky

Svíb – takové podivné jméno, kdoví, jak vůbec vzniklo. Jmenuje se tak les mezi obcemi Lípou, Čistěvsí, Chlumem, Benátkami a Hořiněvsí. Právě tady se rozhodlo. Rakušané měli na svém pravém křídle početní převahu. Mohli zaútočit dokonce z boku (i když za cenu velkých obětí) na zbývající jednotky pruské první armády. Neučinili to, ale zatím se jim aspoň podařilo vytlačit Prusy ze svíbského lesa. Zazněl jásot, vojenské kapely hrály císařskou hymnu a Radeckého marš. To však trvalo sotva pár minut.

V té době poslal Benedek ke svým jednotkám zvláštního kurýra s rozkazem, aby se nenechaly svést k vážnějším bojům, protože „čas protiútoku ještě nenastal“. Rakouské velení prostě nepředpokládalo, že by mohlo během bojů ve Svíbu získat úspěch, jinak by postupovalo se všemi silami, které byly právě po ruce. Vítězní rakouští vojáci se dozajista nemálo divili, když měli bez slávy odpochodovat z draze vydobytého lesa do původních stanovišť. 

„Několik vesnic, nalézajících se na bojišti, hořelo na všech stránkách – Sadová, Dohalice, Chlum, Mokrovousy, Benátky,“ napsal ve své reportáži z 3. července 1866 zpravodaj britského listu The Times:„Mezi plameny se hustě sypaly pruské granáty na hlavy obránců. Rakouská fronta byla zatlačena na obou křídlech. Rakušané podnikali opět a opět pokusy, aby znovu dobyli ztracené úseky, ale v boji proti jehlovkám a na bodáky zkušených pruských vojáků padali mladičtí rakouští střelci jako kuželky.“

Viditelným důkazem tvrdých bojů byl například i hluboký úvoz polní cesty mezi Chlumem a Rozběřicemi, který byl na konci onoho osudného dne zarovnán těly padlých. V sedm hodin večer (bylo ještě světlo) zastavilo jádro pruské armády svůj postup. Když se asi kolem deváté setmělo, dozněly poslední výstřely. Výsledek byl jasný. 


Další články v sekci