Krvavý král Čaka: Zuřivý bojovník, který sjednotil africké kmeny

Čaka či Šaka, jak je jeho jméno u nás překládáno, se narodil kolem roku 1787 ženě jménem Nandi z kmene Langeni a zuluskému náčelníkovi známému jako Senzangakon. Jeho dětství krutě poznamenal nemanželský původ. Nandi vypudili z kmene a Čaku zesměšňovali a týrali kvůli tomu, že byl levoboček.

Možná právě ústrky ho zocelily. Už v devatenácti letech byl Čaka znám jako obávaný bojovník. Traduje se o něm, že úplně sám vzdoroval leopardovi. Bojovníci zvíře zahnali na strom, aby ho mohli snáz usmrtit. Čaka na něho vrhl oštěp jako první, ale zbraň ho pouze zranila, takže zvíře seskočilo ze stromu a hnalo se přímo proti němu. Ne­ustoupil, počkal, až se na něho šelma vrhne. Pak ji utloukl holí. 

Možná právě díky této ukázce síly a odvahy, anebo proto, že pořádně vyrostl, jej ve třiadvaceti letech povolali k vojenské službě u kmene Mtetwa. Dostal oválný štít vysoký jako vzrostlý muž a tři vrhací oštěpy. Nosil také obvyklou uniformu – bílé třásně z hovězích oháněk na kotnících a zápěstích, suknici z kožešinových pásků, kožešinovou čapku s pery a sandály z hovězí kůže.

Musel působit opravdu impozantně a následujících šest let si u své jednotky vedl příkladně. Sám prý vymyslel nový typ hrotu na oštěp a také zavedl těžší štíty. Své muže také naučil, jak lépe používat zbraně. Nová Čakova výzbroj i taktika zřejmě musely být skutečně účinné, protože při několika střetech s nepřátelskými kmeny získal pověst válečníka, jemuž není rovno. Zanedlouho vznikla řada pověstí o jeho chrabrosti. 

Náčelník Zuluů

Čaka si během let vybudoval u nevelkého oddílu svých bojovníků takovou reputaci, že když přišla řeč na to, kdo by jednou měl nastoupit po jeho otci Senzangakonovi na místo náčelníka Zuluů, velmi často se ozývalo právě Čakovo jméno. Mezitím Čaka zcela ovládl zuluskou armádu. Své vojáky podroboval tvrdému výcviku, za nejmenší prohřešky je tvrdě trestal a vtloukal jim do hlavy, že jsou podřízeni jako vrchnímu veliteli pouze jemu a nikomu jinému.

Počátkem roku 1816 Senzangakon zemřel a Čaku jmenovali jeho následníkem. Hned na začátku odvedl všechny muže do „své“ armády. Rozdělil je podle věku do tří pluků a pro každou jednotku nechal vybudovat nový kraal (africká obdoba vesnice) – fungovalo to podobně jako v kasárnách nebo ve vojenském táboře. Podobná vojenská organizace byla Zuluům zcela neznámá, ale plni obav a respektu ze svého vůdce se raději podrobili.

Sladká pomsta

První výboj, který Čaka Zulu coby náčelník podnikl, směřoval proti klanu Langeni, u kterého vyrůstal. Čaka nikdy neodpustil těm, kteří ho tolik let všemožně týrali, a rozhodl se pomstít. Byl to nebezpečný podnik, protože Čakovo vojsko čítalo pouhých 500 bojovníků a mnoho okolních kmenů ho početně převyšovalo. Jenže jeho muži měli dobrou přípravu a tvrdý výcvik. Po čtyřicetikilometrovém pochodu obklíčil kraal, v němž se zdržoval náčelník Langeniů.

Za rozednění Čaka přikázal, aby se vzdali, což Langeniové okamžitě udělali, aniž by se pokusili o sebemenší odpor. Čaka uspořádal soud se všemi lidmi, vůči nimž stále cítil zášť. Jednu skupinu omilostnil, druhou nechal nejprve nabodnout na kůl a potom upálit. Zbývající muže z kmene připojil ke svým bojovníkům a ze dne na den tak svou armádu zdvojnásobil. 

Čakův věhlas ještě vzrostl. Druhý velký útok podnikl proti kmeni Buteleziů. Hravě vyhrál a coby kořist domů přivlekl ženy, které během výboje pochytal. Ty z nich, které nebyly vdané, rozdělil do tří harémů a každý přidělil jednomu svému vojenskému kraalu. Území kmene Zuluů se zvětšilo téměř čtyřnásobně a podobně armáda vzrostla na bezmála 2 tisíce mužů.

Lovci kouzelníků

Po několika měsících relativního klidu Čaka pojal podezření, že si jeho jednotky tajně vydržují čaroděje. A tak si pozval pět „lovců kouzelníků“. Jak píše E. A. Ritter ve své knize o Čakovi: „Vůdkyní skupiny byla Nobela. Její tvář připomínala ďábelskou masku, jak byla pomalovaná bílým jílem.“

Všichni byli vyděšení, a to nejen vzhledem pátračů. Pokud by totiž někoho obvinili z čarodějnictví, znamenalo to jistou smrt dotyčného i všech, kdo s ním žili. Celý kraal by pak čekalo vypálení. Nakonec Nobela vybrala jedenáct mužů. Navíc tvrdila, že dva z nejbližších Čakových přátel posedl zlý duch.

Čaka se však zachoval tak, jak to do té doby ještě nikdo neudělal – vyzval Nobelu, aby prokázala, že jsou její obvinění pravdivá a ona nejednala ze žárlivosti nebo zášti. Po mnohých vytáčkách lovkyně přiznala, že se ona ani její pomocníci nezachovali zcela čestně. Čaka jim prominul, ale potom oznámil, že nebude schvalovat žádné „ledabylé úsudky hadačů“ a vydal nařízení, že nikdo, kdo slouží v zuluské armádě, už nikdy nebude vystaven „čenichání lovců kouzelníků“.

Čakova prestiž vzrostla a do kraje Zuluů se stahovaly velké skupiny lidí z okolních krajů, aby i oni požívali ochrany zákonů moudrého krále a velkého bojovníka.

Neustálé války

Zakrátko vypukla válka mezi Zuluy a nepřátelským kmenem Ndwandweů, které vedl mocný a ctižádostivý náčelník Zwide. Čaka Zulu vyrazil s 3 600 těžce vyzbrojenými a výtečně vycvičenými bojovníky. Dbal přitom i na to, aby bylo vojsko řádně živeno masem dobytka, jehož stádo si hnalo s sebou.

Ndwandeové byli sice obávaní, neměli však ani železnou kázeň, ani tvrdý výcvik jako Zuluové. Legenda praví se, že během deseti minut jich padlo přes tisíc. Byla to první velká bitva, v níž Zuluové zvítězili proto, že Čaka neustoupil ani o píď. Zwideovi se však podařilo uprchnout.

Území Čakova kmene nyní zaujímalo rozlohu přes 18 tisíc čtverečních kilometrů. Dokázal sjednotit přes třicet dříve rozdělených kmenů, ze kterých vytvořil jednu velkou vojenskou jednotku. Snažil se také reorganizovat zemědělství tak, aby jeho vojákům nikdy nechyběly potraviny. 

Poté znovu upřel pozornost k náčelníkovi Zwideovi. A tak se strhla další bitva. Ani ona netrvala dlouho a skončila porážkou nwandwejských bojovníků. Boj tím ale neskončil. Čaka si umínil pobít všechny nepřátelské válečníky, kteří z bitevního pole uprchli, a také ženy, muže i děti, kteří zůstali ve Zwideově kraalu. A přesně tak i učinil. K jeho velkému zklamání se ale Zwideovi opět podařilo uprchnout a Zuluové chytili pouze jeho matku Ntombazi, kterou Čaka po několika dnech soudil místo jejího syna. Nechal ji usmrtit tak, že ji zavřel do chaty s divokou hyenou, zvířetem pověstným svou zuřivostí.

Země Zuluů

Čaka se po velkém vítězství nad Nwandweji stal nezpochybnitelným a neotřesitelným vládcem celé země Zuluů. Přesto dny bojů ještě neskončily. V zimě roku 1820 si usmyslel podrobit si kmen Tembuů. Jenže Tembuové byli vyzbrojeni stejně dobře jako Zuluové a měli zhruba stejný počet bojovníků. 

První fázi bitvy s vypětím všech sil vyhrával tembujský náčelník Nguni. Posla, který přiběhl tu nepříjemnou novinu oznámit, dal Čaka na místě popravit. Poručil svým mužům bojovat s dvojnásobným úsilím, takže na sklonku dne se štěstěna obrátila a Zuluové zvítězili. Čaka jim však hodlal dát lekci. Přikázal, aby na znamení toho, že bojovali ze všech sil, donesl každý z nich oštěp válečníka, kterého zabil. Kdo se neprokázal žádnou kořistí, byl popraven. Celkem tak Čaka nechal zabít kolem padesáti vlastních vojáků.

Po tomto posledním vítězství započal Čaka s budováním nového hlavního města Zuluů. Vybral pro ně příhodné místo a pojmenoval je Bulawayo. Vytvořil i zuluský soud, který se původně scházel ve stínu obřího fíkovníku rostoucího na nádvoří před chatou, v níž sídlila Čakova velká rada. Soudu předsedal Čaka osobně a asistovalo mu několik důvěryhodných rádců. Ti ovšem neměli velký vliv na to, jaký rozsudek bude vynesen. A Čaka odsuzoval své poddané k smrti i za sebemenší prohřešky. Slovo absolutního panovníka bylo zákonem. Každý příslušník kmene mu přísahal věrnost a všichni navíc na vlastní oči viděli, jak silný národ Čaka buduje. Bez ohledu na strach a častá krveprolití proto lidé stáli za svým vůdcem.

Setkání s Evropany

Roku 1824 se do země Zulů vydal britský koloniální dobrodruh Henry Francis Fynn. Hodlal s králem Čakou uzavřít obchodní dohodu. Britové pátrali po slonovině, kožešinách a dalších exotických artiklech, avšak Čaka zpočátku odmítal jakékoli setkání s bílými vetřelci. Nakonec je ale ze zvědavosti pozval k sobě do Bulawaya.

Čistota, pořádek a kázeň v kraalech Fynna ohromila. Čaka je přivítal velmi přátelsky. Zajímal se například o krále Jiřího IV. a chtěl vědět, jak vládne, kolik má žen a dobytka, jak rozlehlé je jeho království a jak je velké jeho hlavní město. „Hovořili jsme i o kvalitách výzbroje Zuluů, která byla v několika směrech výhodnější než naše,“ zaznamenal si Fynn, „Když se štít před bojem namočil do vody, dokázal na větší vzdálenost odolat i kulce z muškety, a než střelec stačil znovu nabít, už byli Zuluové u něho.“ Fynnova mise po mnoha stránkách skončila úspěchem. A nebyla poslední.

Smrt matky

Fynn byl u jeho dvora přítomen i tehdy, kdy onemocněla a zemřela Čakova matka Nandi. Psal se rok 1827 a Fynn si zaznamenal, že po jejím skonu nebylo možné Čaku ukonejšit. Ze žalu prý začal přikazovat popravy příslušníků kmene. „Odpoledne už jsem napočítal, že v tom strašlivém masakru bylo zabito nejméně 7 tisíc lidí bez jakéhokoli rozlišování.“ 

Potok protékající kraalem byl brzy zatarasen množstvím mrtvol a zem byla zbrocena lidskou krví. Ke konci dne Nandi pohřbili za přítomnosti zhruba 12 tisíc bojovníků. Těm poté Čaka přikázal, aby se rozešli do kraje a popravili všechny, kdo nad Nandinou smrtí netruchlí dostatečně okázale. Před nevyzpytatelným tyranem si nikdo nebyl jist životem. Ženy z celého jednoho harému byly ubity holemi a několik mladých chlapců došlo stejného konce jen proto, že svého krále neuspokojili. A následovaly další ukrutnosti. Fynn později napsal, že se Čakovi pokoušel vraždění rozmluvit, ale k ničemu to nevedlo. Čaka se ve svých čtyřiceti letech stal z uctívaného krále divokým despotou, který nedokázal ovládat temnou stránku své osobnosti.

Konec válečníka 

Masakry pokračovaly a Zuluové žili pod vládou šíleného Čaky ještě téměř rok. Nakonec dva královi nevlastní bratři Dingaan a Mhlangana s pomocí králova rádce zosnovali spiknutí a 22. září 1828 přistoupili k akci. Počkali v úkrytu, až skončí rokování, a poté oba postupně probodli krále oštěpy. Před smrtí prý Čaka potupně škemral o milost. 

TIP: Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Po celý život Čaka Zulu usiloval o dosažení takové moci, o jaké se mu jako chlapci ani nesnilo. Za krátkých dvanáct let se mu podařilo vytvořit z původně nevelkého společenství velkou zemi. Na začátku ovládal pouhých 259 km² území, ale na konci svého panování vládl lidem na rozloze přes půl milionu km². Z ubohých pěti set bojovníků se jeho vojsko rozrostlo v obávanou a výborně vycvičenou armádu o síle 50 tisíc mužů. Byl to obrovský počin, který si ale vyžádal cenu tisíců zabitých mužů, žen i dětí. Čaka Zulu přesto dodnes v Africe platí za největšího válečníka a krále.