Krutý markýz Pombal: Politické odpůrce nechal lámat v kole

Díky nálezům drahých kovů v Brazílii zažilo portugalské království v první polovině 18. století období mimořádné prosperity, jež proslulo jako portugalský zlatý věk. Svého postavení však nedokázalo využít k zajištění trvalé prosperity a půlstoletí nebývalého rozkvětu uzavřela zničující přírodní katastrofa v roce 1755. Ministr Sebastião José de Carvalho, hrabě de Oeiras, se hrozící úpadek své země rozhodl odvrátit sérií reforem, jež měly Portugalsku zajistit ekonomickou soběstačnost a posílení obchodní moci. Stůj co stůj. 

Vzestup ambiciózního muže

Sebastião se narodil 13. května 1699 v Lisabonu jako syn bezvýznamného venkovského šlechtice, který vlastnil majetek v okolí města Leiria. Studoval na univerzitě v Coimbře a poté krátce sloužil v armádě. Oženil se s Teresou de Mendonça e Almada (1689–1737), neteří vévody z Arcos, která si jej však vzala přes ostrý nesouhlas své rodiny. Pro ni byl Sebastião mužem bez minulosti a život mladému páru v Lisabonu tak znepříjemnila, že se novomanželé raději usadili nedaleko města Pombal.  

V roce 1738 se Carvalho zvaný Pombal stal portugalským velvyslancem ve Spojeném království, od roku 1745 zastával tuto funkci v Rakousku. Protože jeho žena byla v té době již po smrti, pojal za manželku Marii Leonoru Daunovou, dceru rakouského generála Leopolda Dauna. Pobyty v zahraničí zařadily Pombala do okruhu portugalských učenců, diplomatů a politiků, kteří se v cizině seznámili s evropským osvícenstvím a po návratu domů vstoupili do řad služebné šlechty. Ta byla považována za odcizenou elitu v tradičně orientované společnosti a netěšila se popularitě. Neměli ji rádi ani angličtí obchodníci v Lisabonu a v Portu, neboť usilovala o vznik domácí buržoazie schopné kontrolovat obchod ve vlastní zemi.

Během zlaté éry Portugalska byl vliv této vrstvy omezený, když ale v létě roku 1750 zemřel král Jan V., situace se změnila a konkrétně Carvalho dostal šanci k vzestupu. Příbuzenství s rakouskou nobilitou jej přivedlo do okruhu ovdovělé královny Marie Anny Habsburské. A právě ona prosadila, aby se stal ministrem zahraničí.

Nový portugalský král Josef I. ho jmenoval v srpnu 1750. Král si jej oblíbil a obratné zvládnutí situace po zemětřesení mu přineslo jeho důvěru. V srpnu 1756 se Pombal zmocnil křesla státního sekretáře – premiéra. 

Proti šlechtě

Za svého pobytu v Londýně se Carvalho seznámil s mnoha díly soudobých ekonomů. Rozuměl proto mimo jiné přednostem a záporům portugalských vztahů s Británií, která využila spánku Portugalců na vavřínech a v tamním obchodě si na počátku 18. století zajistila dominanci. Věděl, že největším nepřítelem jeho reforem bude tradiční šlechta. Ta byla ochotna tolerovat enklávy anglických heretiků v Lisabonu a Portu, protože se mnohem více obávala vzniku domácí obchodní buržoazie. Ministr, který se naopak snažil vytvořit prostor pro její vzestup, musel proto omezit její moc. Podle hesla „rozděl a panuj“ část nobility získala podporu a privilegia, což z vyvolených učinilo loajální podporovatele krále a jeho vlády, zatímco ostatní byli vystaveni perzekuci a do té doby nevídanému útlaku.

V roce 1758 bylo ohlášeno, že král je indisponován a královna převzala regentství. V následujících měsících vládní mašinerie prezentovala panovníkovu indispozici jako důsledek spiknutí, které zorganizovali nespokojení aristokrati s úmyslem krále zabít. Ti se měli pokusit i o sesazení prvního ministra. Hrabě zaměřil svou pomstu nejprve na vévodu z Aveira z nejvyšší šlechty. Jeho palác dal pobořit a zahradu posypat solí, symbolem neplodnosti.

Poté se obrátil proti rodině Tavora, jejíž nenávist vůči králi pramenila nikoli z politických důvodů, ale z raněné cti způsobené královou milostnou indiskrecí (byl údajně raněn, když se vracel z návštěvy své metresy, markýzy Terezy de Tavora). Po krátkém procesu nechal Carvalho markýze z Tavory lámat v kole. Manželka musela velkolepému představení přihlížet a poté sledovat popravu vlastních dětí. Erb Tavorů byl zrušen a zničen na všech budovách. Teror postupně zasahoval stále více takzvaných nepřátel krále. Řada ministrů skončila ve vězení, a ti kteří přežili, tam zůstali 20 let. Méně významní oponenti byli pro výstrahu posláni do kolonií. 

Proti jezuitům

Druhý útok Carvalha směřoval proti církvi, konzervativní opoře tradiční společnosti, disponující faktickým ideologickým monopolem a mimořádným vlivem ve státě. Začal vyhnáním jezuitů z pozice zpovědníků královské rodiny. Když protestoval papežský nuncius, Pombal neváhal pohrozit přerušením styků s kurií a vytvořením autonomní národní církve na protestantském základě. Perzekuce jezuitů zintenzivnila v roce 1759 uzavřením jejich škol a klášterů a konfiskací majetku. Nakonec byli vyhnáni z Portugalska. Pombalův postup se stal vzorem pro obdobné kroky ve Španělsku a Francii a v konečném důsledku vedl ke zrušení jezuitského řádu papežem v roce 1773. 

Příčinou Carvalhova konfliktu s jezuity byla mimo jiné snaha zintenzivnit exploataci Brazílie. Jezuité tam měli majetky od Amazonie po Rio de la Plata a mohli se pyšnit skvělým hospodářstvím. Pro zálesáky, kteří od 17. století využívali brazilské vnitrozemí, kde objevili zlato, představovali misionáři velkou konkurenci. Domorodým indiánům, které pokřtili, budovali na ochranu opevněné osady, takzvané redukce, protože se obávali jejich zotročení a vyhubení. Velké bohatství jezuitů vyvolávalo závist zbytku společnosti, včetně sekulárního kléru. Carvalhův útok na jezuity proto nebyl vnímán jako útok proti církvi jako celku a podíleli se na něm mnozí zneuznaní kněží. 

V roce 1750 jezuité vystoupili proti přesunu uruguayských misií ze španělských do portugalských rukou a ozbrojili své chráněnce k obraně. Carvalho je obvinil ze spiknutí. Po vítězství vládních sil v takzvané guaránské válce byl jejich majetek zkonfiskován a prodán novým vlastníkům. 

Státní inkvizice

Carvalho nahradil jezuitské školství, včetně univerzity v Évoře, státním vzdělávacím systémem. Vznikla síť škol, které vychovávaly úředníky respektující nový pořádek. Odpor církve v univerzitním městě Coimbra vedl k uvěznění biskupa a k reformě vyššího školství na bázi francouzské filozofie. Do vzdělání byly zavedeny přírodní vědy a matematika. Systém však nebyl dotažen do konce. Koncepce založená na představě příchodu zahraničních odborníků do portugalských škol selhala.

První ministr rovněž pochopil, že jednou z velkých chyb bylo vyhnání portugalských židů v roce 1497. Zrušil proto náboženskou diskriminaci a nařídil, aby noví křesťané (pokřtění židé) měli nadále stejná práva jako staří křesťané. Tento krok jej postavil do opozice proti inkvizici. Církevní instituci proto Pombal odebral její náboženskou funkci a změnil ji ve státem řízený tribunál. Jeho vedením pověřil svého bratra Paula Antónia de Carvalho e Mendonça. Metody inkvizice se nezměnily, ale byly postaveny do služeb státu. Obětmi vyšetřování se nově stali nepřátelé reforem obviňovaní ze zrady. 

TIP: Konec impéria: Zemětřesení ukončilo zlatý věk portugalského království

Další krok působí velmi osvícensky – Carvalho zbavil černochy usazené v Portugalsku otroctví. Neučinil tak ale kvůli ideálům, nýbrž aby zastavil dovoz otroků z kolonií do Portugalska. Cílem bylo udržet je na plantážích v Brazílii. Brazilské hospodářství hrálo i nadále klíčovou úlohu v portugalské ekonomice a bez otrocké práce se neobešlo.