Krutý konec objevitele Tróje: Heinrich Schliemann byl archeologií posedlý

Jak to? Autoři životopisů totiž jen opakují to, co napsal téměř šedesátiletý Heinrich Schliemann ve své autobiografii z roku 1881. Jen poslední okamžiky svého života pod kontrolou zdaleka neměl…

Na Boží hod vánoční, 25. prosince 1890, se na Piazza della Santa Carità v Neapoli zhroutil starší, prostě oblečený muž. I když byl při vědomí, nedokázal ze sebe vypravit ani slovo. V nemocnici, kam ho dopravili, ho odmítli ošetřit. Neměl u sebe průkaz totožnosti ani peníze a podle vzhledu usoudili, že by nejspíš neměl na zaplacení. A byly Vánoce! Převezli ho tedy na nejbližší policejní stanici a teprve tam našli v jeho plášti vizitku známého neapolského lékaře. Doktor Cozzolini se dostavil bleskově a okamžitě zavolal drožku. Když se vozka zeptal, kdo to zaplatí, lékař mu odpověděl, že veze jednoho z nejbohatších lidí na světě.

Osud

Heinrich Schliemann pocházel ze zapadlé meklenburské vesnice Neubuckow, kde přišel na svět roku 1822 jako syn chudého luteránského pastora. Už v útlém dětství si oblíbil Homérovu Illiadu, o níž mu nadšeně vyprávěl jeho otec, chudý luteránský pastor. Snil o tom, že nalezne místo, kde se odehrávala trojská válka. Když objevil pod vánočním stromečkem ilustrovanou historii světa pro děti, zajásal! Ač toužil po vzdělání a nastoupil na gymnázium, musel studií z mnoha, mimo jiné i finančních důvodů zanechat. Zlí jazykové ovšem tvrdili, že otec po smrti Heinrichovy matky peníze propíjel v kořalce s pochybnými ženštinami.

Heinrichovi nezbývalo než jít do učení k hokynáři ve Fürstenbergu, kde pět a půl roku prodával slanečky, mléko, máslo, sůl a kávu. Byl v jednom kole od pěti ráno do jedenácti večer a o nějakém vzdělávání nemohla být ani řeč. Nevydržel tu. Rozhodl se hledat štěstí v Americe. Vydal se tedy pěšky do Hamburku a nalodil se. Jeho loď ale ztroskotala u holandských břehů, a tak zůstal v Amsterodamu a uchytil se u velké obchodní firmy. 

Konečně začal myslet na své vzdělání – studoval účetnictví a za pouhé dva roky se naučil holandsky, anglicky, francouzsky, španělsky, portugalsky a italsky. Pak si přidal ještě ruštinu. Když majitel firmy zakládal filiálku v Petrohradě, poslal tam Schliemanna, který jako jediný rusky mluvil. Filiálka vzkvétala a Schliemann bohatl. Brzy z firmy odešel a začal podnikat samostatně nejen v Rusku, kde obchodoval zejména s indigem, ale také v Americe. 

Světoběžník

Do Ameriky poprvé odjel v roce 1850. Ve svém životopise sice tvrdil, že jel hledat ztraceného bratra, ve skutečnosti se tam ale vypravil, až když se doslechl o jeho úmrtí. Jel tedy zachránit jeho majetek. A nebyl by to ani Schliemann, kdyby nezačal podnikat i tam. Dařilo se mu! Do Ameriky zajížděl častěji, a získal tam dokonce americké občanství. To ale bylo až v roce 1869, i když on sám tvrdil, že ho získal už při své první cestě. 

Obchodně se mu dařilo skvěle. V Rusku zbohatl díky spekulacím během krymské války. V Americe za války Severu proti Jihu zdvojnásobil své jmění. Stal se z něj multimilionář a jeden z nejbohatších mužů v Petrohradu. Dokonce se stal čestným občanem Ruska. 

V osobním životě se mu zatím štěstí vyhýbalo. V Petrohradě se oženil s dvacetiletou neteří svého obchodního partnera Kateřinou Lyžinovou, s níž měl syna a dvě dcery. Bohužel i přes Schliemannovu snahu manželství spělo k rozvodu, a tak se rozhodl konečně si splnit svůj dětský sen – najít Tróju. Ještě dříve, než k tomu došlo, jeho žena usoudila, že promrhat peníze za jakési vykopávky je čirý nesmysl. Chtěla ho zbavit svéprávnosti a hlavně majetku. To se naštěstí nestalo. Schliemann jí zaplatil tučné odstupné a manželé byli rozvedeni.

Pravá žena

Díky svému bohatství mohl nyní uskutečňovat svůj sen. Fanaticky se pustil do práce. Nikdo a nic ho neomezovalo! Ale i přes nezměrné bohatství či archeologické úspěchy si Heinrich uvědomoval, že mu něco schází. Žena a rodina! Tentokrát neponechal nic náhodě či osudu. Po svých zkušenostech přesně věděl, jakou ženu si po své boku představuje. Měla pocházet z Řecka, být dostatečně mladá, aby mohla mít děti, samozřejmě krásná, vzdělaná, se zájmem o antické dějiny, zejména o Homérovo dílo. Měla mít pochopení pro jeho výzkumy a pomáhat mu v nich. Takto si představoval svoji ideální manželku. 

Úkolem pověřil svého učitele řečtiny, biskupa Theokleta Vimpose. Ze tří předložených fotografií si vybral shodou okolností biskupovu neteř, teprve sedmnáctiletou Sophii Engastrominos. Zalíbila se mu na první pohled, a tak začal pátrat, jestli skutečně splňuje jeho přísné požadavky. Dokonale si Sophii i její celou rodinu prolustroval a naznal, že bude pro něj ta pravá. Sophia pocházela z bohaté athénské rodiny. Byla nejen krásná jako Homérova Helena, ale na svůj věk i mimořádně vzdělaná. A jako Řekyně uměla Homéra zpaměti! 

Nová rodina

Když Schliemann pochopil, jak pozoruhodnou ženu může získat, neváhal. Svatba se konala v Aténách 24. září 1869 a v tomto městě se Schliemannovi také usadili. Měli spolu dvě děti, které dostaly jména podle hrdinů řeckých bájí: dceru Andromaché a syna Agamemnóna. Heinrich nadále pokračoval ve svých výzkumech a Sophia mu pomáhala. Nebylo to prý pro ni snadné. Byla zvyklá na komfort. Na vykopávkách se naopak potýkala s nepohodlím, nedostatkem pitné vody, nebezpečnými komáry způsobujícími horečku i vzpurnými dělníky, s nimiž musela komunikovat.

Skutečnost ale podle historiků vypadala malinko jinak. Sophia se výzkumů účastnila jen málokdy. Schliemann její roli ve svém životopise zveličoval a také prý vymyslel příběh, jak pašoval Priamův poklad z místa činu v jejím šálu. 

I když podle Schliemannova životopisu tvořili Sophia s Heinrichem dokonalý pár, tak úplně ideální to asi mezi nimi nebylo. Sophia trpěla na časté zdravotní komplikace a také mírné psychické problémy. Svou roli sehrál asi i velký věkový rozdíl. Mimořádně ctižádostivý, pracovitý a neskutečně úspěšný obchodník Schliemann měl na svou ženu i rodinu nejspíš přehnané nároky. Ve svých dopisech dost věcí manželce vytýkal – a pak toho vzápětí litoval. Uvědomoval si, že by určitě mohla být šťastnější s daleko mladším mužem. Přes všechno bohatství se snažil o šťastný život. Rodinné štěstí považoval za největší pozemské požehnání. A lepší ženu, než byla Sophia, si nemohl přát. 

Nešťastný rok 

Heinrich Schliemann byl aktivní muž, který neuměl odpočívat. O svých zdravotních problémech se nešířil, případně je bagatelizoval. Ačkoli se ví, že prodělal například malárii, v jeho denících o tom zmínku nenajdeme. Marodění shledával něčím nepatřičným. Vypadalo to, že se i po šedesátce nacházel v dobré kondici a těšil se relativně dobrému zdraví. 

Přesto se u něj už ve středním věku začaly projevovat problémy s ušima a nedoslýchavost. Trvalo ovšem dlouho, než si toho všimli i jeho spolupracovníci. V roce 1890 už ale situace dospěla do krize. Sužovaly ho velké bolesti a na levé ucho už téměř neslyšel. Přesto se neúnavně účastnil vykopávek v Tróji. Na radu mezinárodně uznávaného vědce, archeo­loga a lékaře Rudolfa Virchowa však práce zastavil. Vypravil se na univerzitní kliniku do Halle, aby tam podstoupil ušní operaci. 

Komplikovaný zákrok provedl 13. listopadu 1890 profesor Schwartze. Po důkladném vyšetření se rozhodl operovat obě uši zároveň. Několikadenní nařízený pobyt na klinice však Schliemann přes varování lékaře i navzdory dalším bolestem ukončil. Měl tolik cestovatelských plánů, které musel splnit! Na Vánoce už chtěl být doma v Aténách se ženou a dětmi. Všechno to byly neodkladné cesty! 

A tak odjel přes Lipsko do Berlína a 15. prosince se na pár dní zastavil i v Paříži, kde zrovna panoval třeskutý mráz dosahující minus 18 stupňů. To jeho zdraví rozhodně neprospělo! Pak už podle plánu odjel do Neapole prohlédnout si přírůstky v tamním muzeu. Prudké bolesti mu nedovolily nastoupit na loď do Atén, a tak telegrafoval domů, aby kvůli němu oslavu Vánoc odložili. Svůj stav konzultoval s doktorem Cozzolinim a po několika injekcích se mu zjevně ulevilo, poněvadž spolu navštívili vykopávky v Pompejích.

Poslední hodiny

Štědrý den strávil Schliemann sám v hotelové jídelně a na Boží hod si pravděpodobně šel pro další injekci. Do ordinace už nedorazil. Když ho doktor Cozzolini vyzvedl na policejní stanici, zavezl jej nejdřív do hotelu. Tam nemocný dokázal pozřít jen trochu masového vývaru a kávu. Nemluvil, pouze gestikuloval, pravou polovinu těla už měl téměř ochrnutou. Cozzolini tedy zavolal německého chirurga von Schroena žijícího v Neapoli. Ten levé střední ucho otevřel a vyčistil. Zjistil však, že mezitím už došlo k zápalu mozkových blan a hnisavé meningitidě. 

Druhý den zhoršila Schliemannův už tak kritický stav ještě akutní bronchitida. Konzilium osmi lékařů rozhodlo, že bude třeba provést trepanaci – operativně otevřít lebku. Zatímco se radili, přišla ošetřovatelka a oznámila, že Heinrich Schliemann před chviličkou zemřel…

TIP: Všeuměl v hlubinách: Jindřich Wankel učinil na Macoše průlomová zjištění

Svéhlavý Schliemann se řídil pouze svým názorem a nepočítal s nezdary. Jeho smrt však způsobil jinak nezhoubný tukový nádor cholesteatom, který se obvykle vyskytuje v oblasti středního ucha a utlačuje a ničí okolní tkáně. Byl workoholik, pro práci zanedbával své zdraví. Kdyby odjel hned po operaci domů do Atén, aby se zotavil v mírnějším klimatu, nemuselo to tak dopadnout…