Krutí dobyvatelé nebo špindíry? Mongoly poznal po čichu dokonce vlastní kůň

Cherches la femme! Ano, hlavní důvodem dobyvačných tažení Mongolů byly jejich ženy. Mít co nejvíce manželek bylo otázkou společenské reprezentace: další žena je příslibem pracovitých rukou, růstu rodu i majetku. Jenže taková kratochvíle něco stojí. Je třeba vyplatit věno a zařídit každé vlastní stan. Jejich „rovnoprávnost“ pak rostla z těchto kořenů: žena sice nemohla zasedat ve sněmu mužů, ale byla schopna zastat tu samou práci jako muž. A protože ten trávil dlouhé měsíce na dobyvačných výpravách, správa movitého i rohatého majetku byla čistě v její režii. Když se z válečníka stal opět pastevec, mohl jen doufat, že bude moci brzy vyrazit na další výpravu, aby své hospodařící manželky zajistil. 

Mongolská společnost také adoptovala striktní pravidla zakazující předmanželský sex a pošilhávání po ženě souseda vás mohlo stát krk nebo aspoň uřezané rty. Mladí muži si nemohli dovolit „pořízení“ manželky, a proto nejprve museli získat patřičný majetek na válečném tažení. Tam také mohli loupit cizí ženy, které byly zdarma! Manželky, respektive povinnost pečovat o ně, se také dědily. Pokud zemřela hlava rodu, jeho bohatství bylo rozděleno mezi mužské potomky.  Nejmladší, u kterého se předpokládalo, že bude žít nejdéle, sice dostal největší díl, ale také přejal povinnost zajistit většinu manželek svého otce. A těch mohlo být i třicet! Proto mu nezbývalo, než rychle osedlat koně a vyrazit do boje!

Strašliví, obávaní, a hlavně zapáchající

Pro bojovníky hordy nebývalo zvykem, aby se převlékali nebo umývali. Ve vodě, ostatně jako téměř ve všem okolo, totiž číhali duchové. A ty není dobré dráždit zbytečnou hygienou! Znečištěním vody byste na sebe totiž mohli přivolat jejich pomstu. Ta, například ve formě nenadálé smůly, mohla dopadnout i na kolegy. Proto v každé skupině vždy platila přísná Yasa čili válečnický kodex, který mytí plošně zakazoval. Na druhé straně, výrazný osobní zápach měl schopnost nejrůznější démony a zástupce zlých sil odpuzovat, takže nemýt se bylo vlastně výhodné. I proto si většina mongolských válečníků ponechávala stále tentýž oděv, dokud se na nich doslova nerozložil. Maximálně bylo přípustné občas vyprášit a protřepat svršky, aby se zbavily nenechavých vší.

Vydatný tělesný zápach, na který dnes pohlížíme jako na negativní jev, byl u Mongolů velkou předností. Po čichu je totiž poznal i vlastní kůň. A zdědit nebo být obdarován propocenou kazajkou nebo plesnivějícím pláštěm se považovalo za velkou čest, zvlášť když byl dárcem nějaký velmož nebo udatný válečník. Získali jste část jeho pachu, a tím i osobního kouzla! S otázkou osobní hygieny úzce souvisí i nepříliš estetická problematika vyměšování. Přeci jen, celý den v sedle… Mongolové opravdu nedělali přestávky. I mimo koňský hřbet si ale nemohli odskočit, kam se jim zachtělo: vynechat museli vodu, popel z ohniště, velké shluky kamenů a také vrcholky či úpatí velkých hor.

Strava? K obědu bude to co včera…

Jídelníček mongolských jezdců na válečném tažení byl pravým opakem vegetariánské diety. Postaven byl prakticky výhradně na živočišných bílkovinách z nejrůznějších zdrojů: ovčí lůj, zkvašené kozí nebo koňské mléko, kusy dušených vnitřností zabalených do dalších vnitřností, a hlavně spousta polosyrového masa. Nebyla to ale otázka dobrovolné volby. Nikde se totiž nezdrželi tak dlouho, aby si mohli vypěstovat nějakou zeleninu. Převážení zásob pak znamenalo nadbytečnou zátěž. V zimních táborech už byl jídelníček o něco pestřejší. 

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Při stravování ve stanovém táboře jste si ale mohli být jisti, že váš aktuální pokrm bude chutí silně připomínat ten včerejší. To proto, že Mongolové své kotle a hrnce nikdy neumývali. Zbytky zaschlého jídla se nechali buď opršet, shnít, ale mnohem častěji se jednoduše „spojily“ s novým jídlem. Možná proto dávali přednost přípravě jídla bez nádobí. Postačila jim jen podříznutá a vyvrhnutá ovce, jejíž tělní dutinu zaplnili nasekanými vnitřnostmi, krví a žhavými kameny. Zvířecí papiňák pak nechali dusit ve vlastní šťávě, a po hostině už nebylo co mýt.