Krupka z cínu zrozená: Jak se dolovalo ve středověkém Krušnohoří?

Kdy přesně a za jakých okolností zjistili zdejší lidé, že doslova sedí na mocných žílách cínovce, lze stěží dopátrat. Je ovšem pravděpodobné, že z masivu Krušných hor se dobýval cín již od pravěku. Primitivním rýžováním a následným zbavením nečistot tavením se získávala ruda, kterou staří hutníci odlévali do několika forem. Jednou z nich byl prut a právě o takovém cínovém prutu, který se objevil v 10. století na pražském trhu, hovořily i zápisky cestovatele Ibráhima ibn Jakúba.

Nejstarší krupské pověsti si pohrávají s myšlenkou, že zdejší dolování existovalo v souvislosti se založením teplického kláštera královnou Juditou ve 12. století. První dochovaná písemná zpráva však pochází teprve z roku 1305.

Němečtí prospektoři 

Původně se ve zdejší lokalitě zřejmě nacházely osady dvě. Kostel sv. Prokopa byl pravděpodobně středem později zaniklé vsi Kirchlice a od kostela strmě do svahu vedla uzavřeným údolíčkem cesta, podél níž vznikla výstavba staré horní Krupky. Okolní svahy nedovolovaly zdejším obyvatelům přílišný urbanizační růst, na druhou stranu se staly přirozenou obranou proti nepřátelům. Ze stejného důvodu ve středověku postavili také stejnojmenný hrad. 

V jakém poměru se mísilo české obyvatelstvo s německým, nevíme. Bývalo zvykem, že jakmile se někde objevily rudné či stříbronosné žíly, povolali se do Čech zahraniční specialisté. Totéž zřejmě platilo pro Krupku, která navíc udržovala čilé obchodní styky s blízkým Saskem. Vzhledem k pojmenování kostela po sv. Prokopovi se však uvažuje i nad českými osadníky, kteří snad přibyli odněkud ze samého srdce Čech.

Během několika dekád zde vznikla uzavřená obec, která ovšem v rámci zvýšeného zájmu o těžbu cínu rozhodně nezůstala jediná. Nově přicházející horníci spěchali do nitra Krušných hor hledat další naleziště a většinou měli úspěch. Přes Přední Cínovec a Loupežník se dostali až do prostoru Zadního Cínovce, o jehož charakteru vypovídá sám název. 

Dolování mění krajinu

Obraz prvotního osídlení závisel na dvou faktorech. Vedle terénu sehrála svou roli právě těžba. Zatímco horský terén vtiskl Krupce charakter úzké silnicové vsi, dolování ovlivňovalo především typy městské zástavby. Bylo kupříkladu nemyslitelné, aby se těžce dobývaný cínovec vozil za účelem zpracování někam daleko. Stoupy a tavírny se proto z počátku nacházely přímo uvnitř sídliště a jednotlivé domy často střídaly malé hutě. 

Surovina, totiž kasiterit neboli cínovec, se nejprve roztloukala ručně, později ve stoupách. Tyto drtiče byly vyrobeny z dřevěných tyčí opatřených na konci těžkým železným závažím, které střídavě dopadaly na hroudy rudy umístěné pod nimi. Cínovec tak oddělily od nepotřebných zbytků skály, aby se mohl dál upravovat. Následně musel být polotovar vyplaven, čímž se zase trochu pročistil. Při dalším kroku se cín tavil v pecích, jimiž disponovaly hutě neboli šmelcovny. Tamní hutníci postup několikrát opakovali. Chtěli dosáhnout co nejlepší jakosti výsledného produktu, čehož dosahovali mimo jiné tím, že lili roztavený cín na žhavé uhlí. Teprve po všech těchto úkonech mohli středověcí hutníci nalít cín do připravených forem a nechat je vystydnout.

Kvůli velké spotřebě dřevěného uhlí se všude v okolních lesích nacházely desítky milířů a zdejší uhlíři rozhodně neměli o zakázky nouzi. Jejich činnost bohužel zanechala nenapravitelné stopy na hřebenech Krušných hor, kdysi zarostlých hvozdy. 

Sen o cínové hroudě

Nalezení žíly jakékoliv povahy lákalo na místo řadu lidí toužících po rychlém zbohatnutí. A dlužno říct, že mnohým se jejich touhy skutečně splnily. Trochu to připomíná zlatou horečku na americkém západě v 19. století. Zprvu chaotické kutání dostalo zanedlouho řád, a okolo Krupky se začalo s těžbou ve velkém. Dolování a zpracování cínu se samozřejmě muselo řídit zákony a předpisy, na různé oblasti dohlíželi k tomu pověření pracovníci. Doly mohla vlastnit jak vrchnost (šlechta, církev, městská obec), tak jednotliví měšťané. V Krupce navíc žily i schopné ženy, protože také ony se stávaly majitelkami v dobách, které něžnému pohlaví příliš nepřály. 

TIP: Jaké bylo nejvznešenější řemeslo v historii? Odpověď vás možná překvapí

Tak jako se v určitém zažitém rytmu odvíjel den každého rolníka, tak i horníci měli pravidelné směny. Zprvu se těžilo od úsvitu do soumraku. Vykonávat tak fyzicky vysilující práci den po dni, odcházet z domova za šera, ve tmě pracovat a do přítmí se opět vracet, muselo mít devastující účinky nejen na tělo, ale i na psychiku. Záhy se proto přistoupilo k osmihodinovým směnám. 

Někteří majitelé nebo podílníci na důlních dílech časem velmi zbohatli a tento jev se brzy odrazil i na vzhledu města. Postupně, jak se žíly pomalu vytěžovaly, se však stávalo zbohatnutí čím dál těžší. Krupku nakonec čekal stejný osud jako řadu podobných měst. Její sláva den za dnem pohasínala, a začátkem novověku zbyl z někdejšího lesku jen stín. Přesto si městečko na úpatí Krušných hor uchovalo svůj svérázný vzhled a atmosféru v podstatě až dodnes.