Krize středověku: Tři rány, které ve 14. století proměnily tvář Evropy

Evropa ve 14. století narazila na meze růstu. Zemědělská kolonizace postupně slábla a kolem roku 1350 už v podstatě nebylo kde brát novou půdu. Ti, kteří zkoušeli zúrodnit méně výhodná, například výše položená místa, často neuspěli, byli limitováni tehdejšími technickými možnostmi. Evropa tak byla posetá zpustlými osadami na místech, kde osídlení nevyšlo. Ale hlavně: zemědělství přestávalo být schopné nasytit dál vzrůstající populaci. 

Kromě jídla se nedostávalo také zlata a stříbra. Snadno dostupná stará naleziště se vyčerpala a drahé kovy se musely dolovat z mnohem větších hloubek. Evropská šlechta současně bažila po orientálním zboží (hedvábné látky či koření), ale Arabové, Turci nebo Indové vůbec nestáli o evropské výrobky. Jedinou adekvátní protihodnotou pro ně bylo evropské zlato a stříbro. Drahé kovy tak rychle mizely za moře a evropští vládcové to řešili inflací, když nechávali postupně snižovat obsah zlata a stříbra v mincích.

Jenže všechny možné dávky jako desátky nebo poplatky za užívání půdy byly stanoveny „jednou pro vždy“, a tak vrchnost ve skutečnosti chudla, protože dostávala stejný počet mincí, ve kterých však bylo stále méně stříbra. Mnozí šlechtici si z tísnivé situace pomáhali lapkovstvím, což zase poškozovalo místní i dálkový obchod. Do této nejisté doby zasáhly Evropu tři rány, které zásadním způsobem pozměnily její tvář.

Stoletá válka

• Anglie proti Francii 1337–1453

Roku 1337 propukla válka mezi Anglií a Francií, dvěma nejmocnějšími státy západní Evropy. Anglický král Eduard III. (vládl 1327–1377) a francouzský panovník Filip VI. z dynastie Valois (vládl 1328–1350), jenž nastoupil po vymření královské dynastie Kapetovců, se nikdy neměli rádi. A když Filip zabral roku 1337 Akvitánii, kterou držel Eduard jako francouzské léno, Eduard prohlásil, že je po matce Kapetovec a má tedy vlastně mnohem větší nárok na francouzský trůn než Filip. 

Eduardovým cílem však nebylo dobýt Francii, to by se mu asi sotva povedlo. Šlo o bohaté Flandry, kam angličtí obchodníci vyváželi vlnu, z níž se zde tkala mimořádně kvalitní vlněná sukna.

TIP: Obléhaní Calais za Stoleté války: Jak padlo nedobytné město?

Roku 1346 vpadli Angličané do Francie a v bitvě u Kresčaku, které se na francouzské straně účastnil i český král Jan Lucemburský se synem Karlem, na hlavu porazili Francouze.

O deset let později byl dokonce francouzský král Jan II. (vládl 1350–1364) zajat a internován v Anglii, kde nakonec zemřel. Ve Francii řádily žoldnéřské bandy všech národností a propukala lidová povstání, která se nevyhnula ani Anglii. Pustošivý konflikt nakonec s přestávkami trval celých 114 let, během nichž trpěl obchod i obyvatelstvo zatížené nesmírnými daněmi.

Avignonské zajetí

• Papež pod vlivem krále

Na počátku 14. století se francouzský král Filip IV. Sličný (vládl 1285–1314) ocitl v tvrdém sporu s posledním mocným středověkým papežem, Bonifácem VIII. (papežem 1294–1303). Po Bonifácově smrti přinutil Filip roku 1309 nového papeže přesídlit z Říma do francouzského Avignonu, aby ho tak držel pod kontrolou. Od té doby byli papežové závislí na francouzské politice. Tato situace trvala až do roku 1378, kdy se objevil ještě závažnější problém – papežské schisma. Jeden papež byl totiž zvolen v Římě a druhý v Avignonu a oba se navzájem proklínali a prohlašovali toho druhého za ďábla a antikrista. 

Avignonská kurie byla zkorumpovaná, preláti protežovali příbuzné, žili v přepychu, vydržovali si milenky a kurtizány. Před nástupem Karla IV. navíc papežové setrvávali trvale v konfliktu s římským panovníkem, jímž byl Wittelsbach Ludvík Bavor. Toho nakonec prokleli a zbavili formálně trůnu, což středověkou společnost, pro niž měli být právě papež a císař nejvyššími vzory, ještě více zneklidňovalo.

Černá smrt

• Mor kosící lidstvo 1347–1352

„Upadali do nemoci denně po tisících…ve dne v noci hynulo mnoho lidí na veřejné ulici a mnozí z těch, kteří zemřeli doma, dávali zvěst o své smrti zápachem rozkládajícího se těla… Na hřbitovech už bylo všude plno, a tak se kopaly obrovské jámy, kam byli přinášeni nebožtíci po stovkách.“ Takto popsal propuknutí morové epidemie ve Florencii roku 1348 její očitý svědek, italský spisovatel Giovanni Boccaccio v Dekameronu.

Pandemie dýmějového moru, která stihla Evropu v letech 1347–1352, znamenala skutečnou katastrofu, která dosáhla na několika místech až apokalyptických rozměrů. Do Evropy se mor dostal z Krymu, odkud janovské lodě dovezly do Itálie kromě obilí také infikované krysy. 

TIP: Katastrofy, které změnily svět: Záhuba poloviny evropské populace

Středověká medicína zůstávala vůči této hrozné nemoci bezmocná, a tak v poměrně krátkém čase zahynula až čtvrtina všeho evropského obyvatelstva, tedy několik milionů lidí. Mnohde z celého města zbylo jen pár živých, kteří nebyli schopni ani pohřbít všechny mrtvé. Není divu, že se rozmohl náboženský fanatismus a lidé očekávali konec světa. Někteří si tehdy neznámý původ utrpení vyložili po svém – za epidemii prý mohli Židé, kteří otrávili křesťanské studny. Pogromy na sebe nenechaly dlouho čekat, ale přispěly jen k dalšímu hospodářskému i společenskému rozvratu.