Kříž pod vládou půlměsíce (2): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Do osudné bitvy u Moháče roku 1526 bylo Uherské království relativně jednotné pod jagellonskou nadvládou, ale po debaklu v tomto zásadním střetu a smrti bezdětného krále Ludvíka Jagellonského se při následných vleklých bojích rozpadlo na tři části.

Předchozí část: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Severozápadní Uhry ovládli rakouští Habsburkové, na východě vzniklo Sedmihradské knížectví s vlastními vládci, jež však fakticky fungovalo jako vazalský stát Osmanské říše, zatímco území uprostřed přešlo pod přímou tureckou nadvládu. Jeho správní centrum se nacházelo v Budíně, takže se hovoří o Budínském pašalíku (respektive Budínském ejáletu). Později přibyly další pašalíky. Právě toto území Uher nás bude přednostně zajímat, protože bylo po 150 let vystaveno bezprostřednímu vlivu muslimských dobyvatelů. Co to pro místní obyvatelstvo prakticky znamenalo?

Vleklé války a přítomnost Turků přinesly Uhrám hospodářskou i demografickou katastrofu. Vzápětí po bitvě u Moháče turečtí dobyvatelé obsadili a vypálili hlavní město Budín stejně jako rozsáhlé venkovské oblasti. V následujících letech podnikli několik dalších tažení na uherská území, v důsledku čehož dřívější obdělaná půda zpustla, udeřily epidemie a hladomory, takže se vylidnily rozsáhlé oblasti. I zde se odhaduje, že podobně jako na Balkáně klesl za tureckého panství počet obyvatel na pouhou třetinu původního stavu. Ani později se situace příliš nezlepšila, proto se o 17. století v maďarských dějinách hovoří jako o období úpadku. 

Hlavní jsou daně

Na druhou stranu i tady je třeba zdůraznit, že o náboženském útlaku ze strany dobyvatelů nemohla být řeč. Hlavním zájmem osmanských porobitelů bylo získat poslušné obyvatelstvo platící daně. Důležité také je uvědomit si, že dobytím Uher dosáhla sláva a moc Osmanské říše svého zenitu a začala ztrácet dech. Osmané si již nemohli dovolit stejnou radikalitu jako v časech největších úspěchů. Pro kontrolu dobytých území a udržení pořádku zřídili v Uhrách síť pevností s vojenskými posádkami. Stejně jako tomu bylo na Balkáně, rozdělili i Budínský pašalík do menších administrativních jednotek – sandžaků, aby nad ním měli kontrolu a zajistili si hlavně tolik potřebné odvody daní.

V Uhrách přitom byla náboženská paleta dost pestrá (viz Všichni křesťané v jednom tureckém pytli). Turečtí správci mezi jednotlivými křesťanskými konfesemi nerozlišovali, takže šíření reformace na podrobených územích ponechávali volný průběh. Oproti tomu ke konverzím k islámu v Uhrách, na rozdíl od jihoslovanských území, prakticky nedocházelo. Většina těch, kteří si chtěli uchovat určité postavení, odsud zkrátka uprchla a ani ti, co zůstali, spolupráci s Turky v drtivé většině nevyhledávali. Osmanští dobyvatelé se v Uhrách setkávali s velice nepřátelskou atmosférou a styky mezi nimi a domácí populací zůstaly minimální. Velikou část muslimských vojáků sloužících v tureckých pevnostech v Uhrách přitom tvořili islamizovaní jihovýchodní Slované.

Křesťanští spojenci Turků

Zvláštní baštou náboženské tolerance se stalo Sedmihradsko, v němž pod osmanským protektorátem zasedli na knížecím stolci jak protestanti, tak katolíci. Vedle běžných konfesí zde našly útočiště i některé radikální skupiny vyháněné z jiných zemí, jako novokřtěnci. Žili tu rovněž ortodoxní křesťané. Také v Sedmihradsku platilo, že se osmanští sultáni spokojili s vybíráním tributu a do náboženských otázek knížectví se nevměšovali. Sedmihradské stavy se tak do konce roku 1568 dohodly na svobodném praktikování čtyř křesťanských vyznání: katolictví, luteránství, kalvínství a unitářství. To bylo uzákoněno v takzvaném Tordském ediktu, do nějž sice nebyly zahrnuty všechny konfese (například pravoslavných křesťanů se netýkal), přesto šlo v této době lítých náboženských válek o mimořádný počin. 

Za zmínku stojí, že o poznání radikálněji než Osmani přistupovali k náboženským otázkám Habsburkové, kteří do Sedmihradska posílali žoldnéřská vojska ve snaze prosadit zde znovu katolictví. O to víc samozřejmě zasahovali proti nekatolíkům v té části Uher, kterou ovládali (v takzvaných královských Uhrách). Tam patřilo nejen dnešní Slovensko, ale i oblast Slovinska a částečně Chorvatska. To vedlo ke skutečnému paradoxu: křesťanští sedmihradští vládci se v průběhu 16. a 17. století proti invazivním Habsburkům ostře vymezovali a za tím účelem se neváhali spolčovat dokonce s Turky, přestože to pro ně byli pohané. Přímou tureckou podporu měla protihabsburská povstání sedmihradských knížat Štěpána Bočkaje či Gabriela Bethlena. Takové rebelie samozřejmě nezůstaly bez odezvy – papežové neváhali křesťanské sedmihradské vládce paktující se s nevěřícími vyobcovat z církve. 

Katoličtí páni místo islámu

Sedmihradsko a Budínský pašalík zůstaly i nadále nábožensky rozmanité, zatímco v královských Uhrách se systematickým úsilím habsburských vládců nakonec vítězně prosadila protireformace. Udává se, že zhruba v polovině 17. století byly již prakticky výhradně katolické. 

TIP: Turci před branami: Obléhání Vídně roku 1683

Za dalších padesát let se pak do rukou Habsburků po skvělých vojenských vítězstvích vojevůdce Evžena Savojského dostaly celé Uhry. Karlovickým mírem z roku 1699 z nich byli Turci zcela vytlačeni. Vlažnost dřívějších pánů vůči náboženským poměrům mezi obyvatelstvem vystřídalo habsburské upřednostňování katolického vyznání. Skončilo „období úpadku“ a začala nová etapa.