Kritika od velkého bratra: Kontrolovali průběh února 1948 poradci z Moskvy?

Dopoledne 26. února 1948 zatkla tajná policie generálního tajemníka národně socialistické strany Vladimíra Krajinu. Odvedli jej do Petschkova paláce, kde sídlila vyšetřovna Státní bezpečnosti a tam mu oznámili, že byl zadržen „pro vážné podezření, že připravoval útěk“. Avšak ještě téhož dne odpoledne byl propuštěn na svobodu, údajně na základě intervence prezidenta Beneše. Krajina později vzpomínal, že ti, kdož jej zatýkali (alespoň někteří z nich) byli Rusové. On sám se prý domníval, že se jednalo o sovětskou NKVD. Jeden z nich mu prý řekl: „Eto mirovaja revoljucija, vy znajetě?“

Jde ovšem o jedinou indicii, že se na únorovém státním převratu podíleli také Sověti. I když možná existuje ještě jeden náznak, který by mohl sovětskou stopu podporovat. 

Ruský spisovatel Sudoplatov v knize Rozvědka a Kreml, která vyšla roku 1996 v Moskvě, tvrdí, že již koncem roku 1947 v Praze působila sovětská brigáda zvláštního určení o 400 mužích. Uvádí rovněž, že už v lednu 1948 předal rezident v Praze Zubov prezidentu Benešovi sovětský návrh „důstojně opustit svůj úřad a předat vládu Klementu Gottwaldovi“. Sudoplatovova tvrzení však působí tak nevěrohodně, že snad ani nemá cenu se jimi zabývat. Ostatně neexistují žádné dostupné prameny, které by jejich pravdivost alespoň naznačovaly. Totéž platí i o svědectví Krajinově; kromě jeho tvrzení nemáme k dispozici žádný jiný důkaz o přítomnosti nějakých agentů Kremlu v Československu. 

Nedostatek rudých úředníků

Je samozřejmě nesporné, že sovětská politická místa vývoj bedlivě sledovala nejen v průběhu samotné vládní krize, ale už i dlouho předtím, a že měla zájem na tom, aby se komunisté dostali k moci. Už v průběhu roku 1947 přestali Sověti tolerovat politiku KSČ, hlásící se ke „specifické československé cestě k socialismu“, kterou po válce prosazoval Gottwald.

V červnu 1947 vyslali do Prahy pracovníka Oddělení zahraniční politiky ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) Guljajeva, jehož následná hlášení vypadala velmi znepokojivě. Zdůrazňoval v nich, že komunisté nedokázali dostatečně infiltrovat státní aparát. To, co se stalo bezprostředním spouštěčem vládní krize v únoru 1948, se Guljajevovi zdálo být nedostatečným: „Ve státním aparátu je velmi málo komunistů, dokonce i na ministerstvech, která řídí komunisté,“ hlásil do Kremlu. „Tak například na ministerstvu vnitra, které řídí Nosek, je ze 48 vedoucích odborů a oddělení jenom 14 komunistů…“

Hlášení pro Kreml

Ve sbírání zpráv o situaci v Československu sovětské orgány pokračovaly i v roce 1948. Už 19. února odešly do Moskvy důležité informace o československých ozbrojených silách. Obsahovaly Seznam velitelského sboru československé armády k 1. únoru 1948, informaci o stavu pražské vojenské posádky a zprávu o ozbrojených silách Sboru národní bezpečnosti. Seznam velitelského sboru čs. armády sice nebyl zcela kompletní, ale poskytoval důležité informace o většině velících důstojníků od ministra národní obrany po velitele 13. pěší brigády. Kromě jejich funkce, hodnosti a příjmení uváděl i údaje o politické orientaci každého z nich, se zdůrazněním, zda dotyčný je „komunista“, příslušník jiné politické strany Národní fronty, či „reakcionář“. Podobné údaje obsahovala i zpráva o pražské vojenské posádce.

Informace o československé policii se zaměřovala spíše na počty jejích členů a jejich rozmístění; konkrétních příslušníků velitelského sboru si všímala pouze tehdy, pokud se jednalo o členy komunistické strany.

Aleksandrova zpráva

Vládní krizi sovětská místa samozřejmě věnovala zvýšenou pozornost. Podrobnou zprávu o jejím průběhu sovětské velvyslanectví v Praze poslalo do Moskvy 27. února 1948. Z jejího textu je zřejmé, že vznikala v těsné spolupráci s vedením KSČ. Nelze pochybovat o tom, že sovětské ministerstvo zahraničních věcí získávalo velmi dobré informace také z jiných zdrojů. Jen tak si lze vysvětlit, že pracovník IV. evropského oddělení sovětského ministerstva zahraničních věcí Aleksandrov poslal už 2. března 1948 náměstkovi ministra Valerianu Zorinovi podrobný rozbor situace v zemi s vytýčenou strategií dalšího postupu.

Úkol sovětské politiky spatřoval zcela pragmaticky v „upevnění a prohlubování“ sovětského vlivu v Československu. KSČ a její ideologie měly v jeho podání sloužit jen jako prostředek k dosažení tohoto cíle. Aleksandrov upozorňoval, že v ČSR jsou silné vazby na Západ a že mnozí veřejní činitelé ve svých projevech zpochybňují „ideologické základy marxisticko-leninského učení“; jako příklad uvádí předsedu sociálně demokratické strany Laušmana, historika Slavíka a také „Beneša“, čímž měl nepochybně na mysli úřadujícího prezidenta Československé republiky. Mimochodem, z jeho zprávy se dozvídáme, že v této době v Československu trvale žilo „více než dva tisíce sovětských občanů“.

Přátelské politické rady

Prostředky k dosažení sovětského cíle – tedy upevnění vlivu SSSR v Československu – spatřoval Aleksandrov v oblasti kulturní a politické. Za základ úspěchu pak označoval pomoc Komunistické straně Československa ve snaze upevnit čerstvě nabytou moc. Za nezbytné pokládal přimět československé „přátele“ (tedy komunisty), aby ještě před plánovanými volbami přijali zákony o zemědělské reformě (čímž Sověti rozuměli „konfiskaci vlastnictví půdy nad 50 ha“) a znárodnění všech průmyslových podniků s více než 50 zaměstnanci.

Za stejně důležitou pokládal Aleksandrov likvidaci „reakčních elementů“ především v „pravých stranách“, přičemž výslovně jmenoval Demokratickou stranu na Slovensku, Stranu slobody, Československou stranu národně socialistickou a Československou stranu lidovou, ale také v armádě a státním aparátu. Aleksandrov zdůraznil, že zvláštní pozornost je třeba věnovat „čistce v aparátu československého ministerstva zahraničních věcí, mimořádně zaneřáděném reakčními elementy, v jeho čele jako dříve stojí Jan Masaryk“ (o pouhý týden později již byl Jan Masaryk mrtev).

V této souvislosti měli českoslovenští „přátelé“ využít jak skutečnosti, že v důsledku značného „tlaku širokých lidových mas levé elementy v pravých stranách, armádě a státním aparátu projevují v současné době velkou aktivitu v boji proti reakčním elementům“, tak i faktu, že Státní bezpečnosti padlo do rukou „velké množství kompromitujících materiálů“ o podryvné činnosti představitelů „pravicových“ stran, státního aparátu a armády.

Dále se komunisté podle Aleksandrova měli zaměřit na zajištění svého vlivu v takových organizacích, jako byl Sokol, Svaz zemědělců (čímž nepochybně myslel Jednotný svaz českých zemědělců), ale také v mládežnických organizacích, především vysokoškolské provenience, které jsou „opěrnými body reakční mládeže v Československu“. 

Docenili sílu lidu

Vedle výše zmíněné zprávy sovětského velvyslanectví o průběhu státního převratu v Praze, která je laděna velmi přátelsky vůči vedení KSČ, máme k dispozici ještě jedno hodnocení, které vzniklo a do Moskvy dorazilo po stranické linii. Jeho autorem je tajemník Všeslovanského výboru Medveděv a zpráva je datována 29. března 1948.

Její autor, který dramatické dny od 20. února do 11. března 1948 v Praze osobně prožil, hned v úvodu konstatuje, že „vůdcové Komunistické strany Československa nedostatečně znali síly lidu Československa a do značné míry je podceňovali. Až v průběhu únorových událostí 1948 se přesvědčili o výjimečné roli politických akcí, podporovaných širokými masami pracujících“.

Teprve vítězství v tomto střetnutí podle něj dokázalo vedení KSČ, že pouze důsledná a nekompromisní politika boje proti vnitřní reakci, k níž podle tajemníka Všeslovanského výboru ostatní strany Národní fronty jednoznačně patřily, a pouze skutečná rozhodnost v prosazování dalších „demokratických“ změn v životě země mohou upevnit pozice lidové demokracie v zemi a její rozvoj.

TIP: Školení a prověrky: Jak probíhala disciplinace KSČ po únoru 1948?

Tajemník Medveděv současně do Moskvy sdělil, že z rozhovorů s některými funkcionáři KSČ (například Kopeckým a Geminderem) nabyl dojmu, že propadli pocitu sebeuspokojení a že zjevně přeceňují výsledky politických změn v Československu a vyjadřují názor, že nyní KSČ (což znamená i Československo) jakoby nejen „dohnala“, ale i „předehnala“ kde koho. Mnoho sovětských interních materiálů obsahuje překvapivé množství kritických zmínek a ostrých hodnocení postupu a činnosti vedení Komunistické strany Československa v době, kdy ono samo bylo přesvědčeno o své úspěšnosti.