Královna se zlou pověstí: Barboru Celjskou obviňovali z nevěry i z černé magie

První díla, která šířila negativní obraz královny Barbory Celjské, vznikla již za jejího života a k jeho dalšímu šíření pak docházelo i po její smrti. Díky tomu se stala nejen „německou Messalinou“ podle třetí manželky římského císaře Claudia, která proslula svou nemravností a nezřízeným sexuálním životem, ale i čarodějnicí věnující se okultním vědám, královnou lehkých žen či nevěřící heretičkou. Jaká ale byla Barbora Celjská ve skutečnosti?

Blízký přítel Zikmunda  

Kdy přesně se Barbora narodila, není známo, pravděpodobně to bylo někdy mezi lety 1390 až 1395. Pocházela z rodu celjských hrabat, která vlastnila rozsáhlé území mezi řekami Dráva a Sáva (dnešní Slovinsko), a měla úzké vazby s tehdejšími aristokratickými špičkami Evropy. 

Barbořin otec Hermann II. Celjský byl blízkým přítelem krále Zikmunda; bojoval s ním v bitvě u Nikopole (25. září 1396), kde mladému králi zachránil život. Zikmund si jeho služeb velice cenil a obdaroval Hermanna významnými lény. Když pak roku 1401 vypuklo v Uhrách povstání a Zikmund skončil v zajetí, byl to právě Hermann, kdo vyjednal jeho propuštění. Vděčný král se svému zachránci chtěl odměnit a nabídl mu, že si vezme za ženu jeho nejmladší cenu Barboru. Hermann váhal, ale panovník na své nabídce trval. Zásnuby ani ne patnáctileté Barbory a jejího o více jak dvacet let staršího chotě se konaly koncem roku 1405 a ke svatbě došlo počátkem roku 1408.

Manželská krize

Již roku 1409 Barbora porodila Zikmundovi první dítě, dceru Alžbětu. Tehdy ještě nikdo netušil, že manželství u jednoho dítěte zůstane. Mladá královna po většinu doby zůstávala na uherském dvoře, zatímco jejího manžela nutily politické události k častým cestám po střední Evropě. Není tedy divu, že mezi Barborou a Zikmundem došlo po čase k určitému odcizení. 

Roku 1419 utrpělo jejich manželství první vážnou krizi. Zikmund pozastavil Barboře její příjmy i věnné majetky a na několik let přestal úplně fungovat královnin dvůr. Opětovné držení dvora Zikmund manželce povolil až v roce 1423. Všeobecně se za příčinu považuje Barbořina nevěra, které se měla dopustit během manželovi nepřítomnosti. Celý příběh o ní je však postaven na velmi chatrných základech. 

Podle kronikáře Eberharda Windeckeho (1380–1441), který byl asi nejlépe informován o dění na královském dvoře, se královna stala obětí pomluv a intrik, jimž panovník uvěřil a svou choť už nechtěl ani vidět. Barbora musela opustit Budín a odejít na jih do Varadína, kde žila nebo spíše živořila půl roku. Spolu s dcerou a dvorními dámami tu prý čelila velké bídě a často se stávalo, že neměly ani co jíst a jejich šaty byly špinavé a potrhané.

Na základě této zmínky sepsal Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II., ve funkci 1458–1464) svoje pikantní historky o neukojitelné a nevěrné královně. Později k historkám přibyla ještě zpráva německého kronikáře Enocha Widmanna (1551–1617) a příběh o nevěře byl na světě.

Co přesně bylo příčinou sporu, ale není jisté. Windeckeho kronika se o žádné nevěře nezmiňuje. Podle některých historiků mohla být příčinou Zikmundova hněvu neschopnost Barbory zastávat post regentky v době nepřítomnosti panovníka.   

Podnikavá žena

Krize ale netrvala dlouho a o Vánocích roku 1419 se oba manželé ve Skalici opět usmířili. Barbora prý vkleče žádala Zikmunda o odpuštění, ale ten byl neústupný. Teprve když za ním přišla jeho tehdy desetiletá dcera Alžběta, kterou Zikmund podle Windeckeho velmi miloval, vzal Barboru na milost. Roku 1421 pak Zikmund obnovil královně její příjmy a vrátil ji věnná města. 

Navrácení majetků dokázala Barbora skvěle využít. Byla velice podnikavá a brzy se jí podařilo získat pod svou kontrolu bohatá města a hrady v Horních Uhrách (dnešní Slovensko), kde se těžilo zlato, stříbro a měď. Byla dobrou hospodářkou, majetky jí přinášely vysoké příjmy, které investovala do získávání dalších panství. Díky svému bohatství, rozmnožovanému promyšlenou finanční politikou a výběrem schopných lidí, měla k dispozici peníze, které její manžel neustále potřeboval. Pro svoje vytížení v politice neměl čas věnovat se správě svých majetků. Výměnou za finanční podporu získávala Barbora od císaře stále další a další majetky. 

Když pak Zikmund roku 1430 odjel na jednání v říši, ustanovil Barboru regentkou království. Ta se tentokrát ukázala jako mimořádně schopná panovnice, když musela během panovníkovy nepřítomnosti odolávat nájezdům husitských vojsk. 

Českou královnou

V roce 1436 se Zikmundovi konečně podařilo ujmout se vlády v Čechách. Manželka ho doprovázela a během svého zhruba dvouletého pobytu v Čechách se sblížila nejen s katolíky, ale i s utrakvisty, především s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna. Blízký vztah měla také s Oldřichem z Rožmberka. 

Často se objevují tvrzení, že Barbora se v Praze stala šedou eminencí Zikmundovy české politiky a za jeho zády si připravovala půdu na odstavení Zikmundova zetě Albrechta II. Habsburského (vládl 1438–1439) z nástupnictví na českém trůně, či se dokonce plánovala stát sama regentkou Českého království. Důkazem její zákulisní politiky má být například korespondence s Oldřichem z Rožmberka. Podle historičky Daniely Dvořákové ale nic nenasvědčuje tomu, že by Barbora takové mocenské ambice měla. Na druhou stranu královna rozhodně nezůstávala mimo politické dění a na Zikmunda měla značný vliv.

Dne 11. února 1437 byla Barbora Celjská korunována v chrámu sv. Víta českou královnou a její hlavu tak ozdobila v pořadí třetí královská koruna, neboť již předtím byla korunována uherskou a německou královnou. Zároveň také obdržela věnné majetky českých královen.

Po popravě Jana Roháče z Dubé (9. září 1437) ale začala v Čechách opět vznikat ohniska odporu proti Zikmundovi a králův zdravotní stav se navíc prudce zhoršil. Zikmund se proto rozhodl opustit Prahu a odjet do Uher. Spolu s ním odešla také Barbora. 

Zajetí a exil

Zikmund ale do Uher nikdy nedojel a 9. prosince 1437 zemřel ve Znojmě. Avšak ještě předtím než vydechl naposled, byla královna a její dvorní dámy uvězněny (5. prosince 1437). Podle některých pramenů nechal královnu zajmout sám Zikmund, který odhalil její údajné „spiknutí“ a snahu stát se regentkou Českého království. 

Jako reálnější se ale jeví varianta, že Barboru nechal uvěznit její zeť Albrecht Habsburský. Rakouský vévoda a manžel Barbořiny dcery Alžběty, který se po smrti Zikmunda stal českým, uherským a římským králem, si moc dobře uvědomoval, že vláda s bohatou a mocnou tchyní za zády bude velmi problematická a potřeboval se jí zbavit. Jedinou cestou, jak zlikvidovat nepohodlnou královnu, bylo zbavit ji majetku, čímž by se stala bezprávnou osobou. Barbora tedy byla donucena vzdát se veškerého svého majetku v Uhrách a v obavě o svůj život raději uprchla do Polska.

Albrechtova vláda ale neměla dlouhého trvání, během výpravy proti Turkům onemocněl úplavicí, jíž 27. října 1439 nedaleko Komárna podlehl. Není divu, že se okamžitě objevily „zaručené zprávy“ o tom, že byl otráven, přičemž podezření padlo v první řadě právě na Barboru. Ta však rezignovala na navrácení svého majetku v Uhrách a odebrala se do Čech, kde měla stále svoji skupinku přívrženců, především Hynce Ptáčka z Pirkštejna, který po celou dobu bojoval za její práva.

Poklidné dožití v Čechách

Zbytek svého života Barbora dožila v Mělníku, věnném městě českých královen. Piccolomini tvrdí, že se zde oddávala bouřlivému sexuálnímu životu a vydržovala si tu ohromný harém plný mladých milenců. Podobné zprávy ale můžeme zavrhnout jako pouhý výplod autorovy fantazie.

TIP: Ztracený císařský rod: Vymřeli Lucemburkové také po přeslici?

Za zmínku stojí snad jen to, že Barbora se zde věnovala alchymii a měla v této oblasti poměrně značné znalosti. Dokonce si zřídila alchymistickou laboratoř, kde dokázala vyrobit dokonalou napodobeninu zlata a stříbra a oklamala tak mnoho kupců.

Královna Barbora Celjská zemřela 11. července roku 1451 na jakousi morovou nákazu. Její ostatky byly pak uloženy v Martinické kapli v chrámu sv. Víta. Bohužel, její hrob se do dnešních dnů nedochoval.