Král s maniodepresí: Václav II. se střídavě kál a hýřil pozemskými radostmi

Snad právě v době braniborského zajetí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 13. století se u budoucího českého krále Václava II. (vládl 1278/1283 až 1305) začaly rozvíjet strachy a obavy, které by soudobá medicína nejspíše nazvala neurózami.

Obava z božího trestu

Václav se bál mnoha věcí, ale nade všemi kraloval strach z božího trestu. Zapomněl-li se a za účelem všelijakých radovánek (kterým se oddával s velikou chutí) pominul nějaké vladařské povinnosti, ihned mu do duše promlouval hlas, který panovník považoval bezmála za svatý. Ten jej káral a nabádal k nápravě. Václav si jeho mravokárné řeči bral natolik k srdci, že se zavíral ve své komnatě a pálil si hříšné tělo plameny svící, přičemž poranění mu měla připomínat, za jakým účelem jej Bůh usadil na panovnický trůn.

Aby odolal svodům svého těla, díky kterým ovšem zplodil jedenáct manželských a řadu nemanželských dětí, nosil po dva roky přímo na těle hrubou žíněnou košili. Často se postil a modlitbami odrážel úklady chtíče a rozmařilosti. Ne vždy to však zabíralo. Období únavy, rozmrzelosti a smutku střídaly u českého krále časy horečné aktivity, tvrdé práce a divokého hýření. I pro tento rozpor má moderní medicína název. Václav II. celkem jasně spadal do diagnózy bipolární afektivní poruchy neboli maniodeprese.

Dědičná predispozice

Kromě krušného králova dětství se na maniodepresi mohla podepsat také genetická predispozice – králův děd, Václav I. (vládl 1230–1253), trpěl monofobií, čili strachem z osamělosti, a úzkostí z vyzvánění zvonů. Přemysl Otakar  II. (vládl 1253–1278) zase očima dnešní medicíny, „… jakkoli významný a veliký král to byl, choval se někdy tak násilnicky, že bychom to mohli dnešní terminologií nazvat chováním agresivního psychopata…“, jak ve své knize o nemocích mocných uvádí neurolog profesor Ivan Lesný.

TIP: Královský dvůr Václava II.: Kulturní centrum střední Evropy

Pestrou plejádu Václavových poruch dotvářel například strach z koček (gatofobie), strach z bouřek a zasažení bleskem (keraunofobie a brontofobie) či třeba hrůza ze smrti (thanatofobie) a z otravy (toxikofobie). Navzdory všem těmto úzkostem a i přes dlouhý stín svého otce Václav dokázal, že nebyl takovým „trasořitkou“. Po jeho nástupu na trůn zavládl v Čechách konečně mír a hospodářská prosperita. Václav II. byl významným činitelem Svaté říše římské a mluvil do dosazení dvou římských králů. Díky jeho zásluhám se roku 1301 dostala přemyslovská dynastie na vrchol své moci – ovládala české země, Polsko, značnou část Uher a Míšeňsko.