Král mecenáš: Jan Lucemburský nebyl jen rytířem, ale také stavitelem

Patrně nejvýznamnějším a trvalým počinem prvního Lucemburka na českém trůnu v oblasti mecenátu bylo založení svatovítské katedrály, jejíž stavbu umožnil vyčleněním desátku z královských příjmů ze všech stávajících i budoucích stříbrných dolů. Stalo se tak ovšem až na samém sklonku jeho vlády. Jak reprezentoval svou osobu a své země během 36 let panování?

Panovnická sídla

Jako český král, lucemburský hrabě a významný aktér v říšské politice i na francouzském dvoře obýval Lucemburk řadu příbytků, z nichž málokterý měl charakter trvalého sídla, o nějž pečoval a kam se vracel. Ač se zdá, že vedl život jen v sedle, je podepsán pod několika hrady a stavbu jiných inicioval. Výzkum ukázal, že v Čechách strávil více času než v Lucembursku, a to především v prvním desetiletí, méně pak po konfliktu s Eliškou v roce 1322, kdy se intenzivně věnoval svému dědictví na západě Říše. Z korunních zemí pobýval nejčastěji ve Vratislavi. 

Protože palác na Pražském hradě se po požáru roku 1303 nalézal v neobyvatelném stavu, byla pro mladý královský pár upravena rezidence na Staroměstském náměstí, tehdy hlavním tržišti Většího Města pražského. Užívali ji při pražských pobytech zřejmě až do odchodu královny do Bavor roku 1322. Z rozsáhlého sídla se zachovala jen její obytná věž (donjon), dnešní dům U Kamenného zvonu.

Hradní palác našel ještě kralevic Karel po svém návratu do Čech v říjnu 1333 v ruinách. Někdy je počátek jeho výstavby spojován s pokusem o usazení druhé manželky Jana Lucemburského Beatrice Bourbonské v Praze, kam dorazila v lednu 1336.

Kronikář Petr Žitavský nicméně uvádí: „(…) v téže době nařídil král Jan, aby se více stavělo a pracovalo dle galského způsobu (čili ve stylu francouzské gotiky) jak na hradě pražském, tak i na Větším Městě v jeho domě. Vskutku však ty stavby, které se nyní provádějí na hradě, byly dříve začaty markrabím Karlem.“ Ostatně už v červnu 1334 přijela do Prahy Blanka z Valois s družinou. Beatrice v městě nad Vltavou ovšem dlouho nevydržela, dala mu vale už v červnu 1337.

Švagr francouzského krále

Když byl Jan Lucemburský dotazován, proč se více nezdržuje v Čechách, odvětil prý, že půda rodné vlasti je mu nejsladší. Tam patřil k jeho rezidencím především rodový hrad Lucemburk, z něhož dodnes zbyly jen nepatrné části základů (stavba byla v 19. století zlikvidována). Držel také další významná sídla v zemi, z nichž nejraději měl podle svědectví Guillauma de Machaut hrad Durbuy na ostrově na skále obtékané řekou Ourthe, jenž se na místě stále hrdě tyčí.

Od roku 1322, kdy král provdal svou sestru Marii za Karla IV. Sličného (na jejichž dvoře byl vychován Karel IV.), jeho podpora francouzských zájmů zesílila a byl častým hostem královského páru. Když se stal rádcem nového panovníka Filipa VI. (1328), dostal v Paříži darem palác Maison de Nesle. Stál u hradeb mezi městskými branami Saint Honoré a Montmartre a ještě na konci 15. století byl označován L’Hôtel de Bohême. Později přešel na Janovu dceru Jitku (Bonu) a pak na její děti. Luxusní stavba se zahradou se ale nedochovala a na jejím místě stojí Obchodní burza. 

Po roce 1332 získal Jan hrabství a rezidenci po Robertu III. z Artois, který byl obviněn ze zfalšování dokumentů a odsouzen k vyhnanství. Tento hrad, Mehun sur Yèvre, je vyobrazen na iluminaci skvostných Přebohatých hodinek vévody z Berry (Lucemburkova vnuka). Od roku 1340 tu žila Janova žena Beatrice a později ho jako svůj nejoblíbenější užíval právě Jan z Berry. Spojení s francouzskou dynastií se odráželi i v lucemburské dynastické reprezentaci, například použitím lilií ve výzdobě.  

Jan stavitel 

Ještě živá památka Janova otce císaře Jindřicha VII. v severní Itálii, jehož Dante Alighieri vítal jako „nového Caesara a Augusta“, napomohla tomu, že český král počátkem třicátých let přijal nabídku Bergama a dalších lombardských měst a stal se jejich pánem, byť ne na dlouho. V Bergamu dal postavit pevnost la Rocca, v Brescii Rocca sul colle Cidneo, v Lucce se spokojil zabráním pevnosti Augusta, jejíž donjon připomínal věžovitou stavbu domu U Kamenného zvonu. 

V Čechách se Jan Lucemburský opíral o hradní soustavu posledních Přemyslovců. Podle kastelologa Tomáše Durdíka založil údajně Adršpach a Preitenstein u Nečtin, přičemž ani v jednom případě není Lucemburkův podíl písemně doložen. Preitenstein postavený na stolové hoře představoval u nás neobvyklý typ hradu vojenského charakteru s řadou staveb pro ubytování vojska a volnou plochou pro stany i vojenské vybavení, a postrádal proto palác.

Dalšími stavbami král pověřil ambiciózní šlechtice, jimž je udělil v léno. Mezi tyto hrady přizpůsobené i pro pobyt panovníka náležel Střekov, Kamýk, Prácheň, Kyšperk a Hus. Kromě Kamýku šlo o velké hrady napodobující podle Durdíka architekturu posledních Přemyslovců s obvodovou zástavbou. Nákladná zahraniční politika pak krále donutila postupně je zastavit. Nejdůležitější objekty Karel po svém návratu do vlasti vykoupil. 

Pražské arcibiskupství

Jak už bylo zmíněno v úvodu, pamětihodný skutek učinil Jan Lucemburský 23. října 1341. Tehdy přišel na zasedání svatovítské kapituly a věnoval jí desátek horního regálu. Z něj se měla financovat nejen stavba nového kostela, ale také zřízení nových náhrobků českých patronů sv. Václava a Vojtěcha a jejich výzdoba stříbrnými deskami, pozlacenými sochami a drahými kameny (výzdobu náhrobků pořízenou markrabětem Karlem totiž roku 1336 použil k jinému účelu). 

K založení svatovítské katedrály došlo současně se zřízením pražského arcibiskupství. O ně usilovali už Přemyslovci, avšak uspěli až první Lucemburkové. Vhodná příležitost se hledala od roku 1342, kdy na papežský stolec v Avignonu usedl Kliment VI., vlastním jménem Pierre de Rosières, přítel kralevice Karla z časů jeho pobytu na francouzském dvoře. Počátkem roku 1344 pak vrcholil spor papeže s císařem Ludvíkem Bavorem a s Karlem se počítalo jako jeho protikandidátem. Tehdy Lucemburkové dosáhli vydání papežské buly (30. dubna 1344), jež povyšovala pražské biskupství, dosud závislé na mohučském arcibiskupovi, na samostatné arcibiskupství, jehož hlavou papež jmenoval Arnošta z Pardubic. 

Nádherné dílo

V Avignonu byl také vybrán první stavitel chrámu Matyáš z Arrasu, jenž měl bohaté zkušenosti z jihofrancouzských hutí. Podle latinského nápisu nad jeho bustou v triforiu katedrály byl vedením pražské huti pověřen roku 1342. Tehdy však v Avignonu nepobýval Karel, ale Jan Lucemburský a Arnošt z Pardubic, který patrně od konce třicátých let působil v králových diplomatických službách na papežském dvoře. Traduje se, že mistra Matyáše do Prahy přivedl Karel, jenž dlel v Avignonu v roce 1344. 

Právě u příležitosti vysvěcení Arnošta z Pardubic na pražského arcibiskupa byla 21. listopadu 1344 založena i katedrála. Kanovník Beneš Krabice z Weitmile, sám jeden z ředitelů chrámové stavby, o tom v kronice píše: „Potom přijel i český král Jan a jeho syn Karel do Čech a konali slavnostní sněm v městě Praze k poctě boží a patronů Pražského kostela. (...) Na této slavnosti položili český král Jan, moravský markrabě Karel, první pražský arcibiskup Arnošt a Jan, syn krále Jana, před časem vyhnaný z Tyrol, základy a první kámen Pražského kostela, který byl s pomocí boží postupem času vybudován jako neobyčejně nádherné dílo.“

Listopadovým slavným událostem byl přítomen klérus, šlechta i mnozí hosté. Přestože však jako zakladatel a hlavní donátor figuruje v listinách král Jan, má se za to, že za ideou osamostatnění české církve a vybudování metropolitního chrámu stál především Karel. 

Zahrada Panny Marie

Jan Lucemburský byl však zcela jednoznačně zakladatelem prvního kartuziánského kláštera v Čechách s názvem Zahrada Panny Marie (1342). K stavbě, která se nacházela za hradbami Malé Strany na úpatí Petřína, poblíž Újezda, krále snad inspiroval jeho strýc Balduin, který založil kartouzu v Trevíru. Podle soudobých pramenů šlo o „podivuhodné a chvályhodné dílo, dům obzvlášť vznešený a slavný“.

TIP: Cizincem v Čechách: Čím si Jan Lucemburský znepřátelil českou šlechtu?

Vedle roudnického a zejména zbraslavského kláštera byl i tento spojován s hnutím devotio moderna, nové, osobnější zbožnosti. Klášter ale vypálili husité a už v 15. století zanikl, dnes ho připomíná jen Kartouzská ulice.