Král jede do boje: Který panovník se postavil do čela svého vojska?
Richard Lví srdce (1157–1199)
Richard z rodu Plantagenetů byl k velkým činům přímo předurčen. Hodně ho ovlivnily trubadúrské zpěvy o rytířské cti a odvaze, takže když je vyhlášena třetí křížová výprava, moc neotálí. Nevadí mu ani, že jej čerstvě korunovali králem, netrápí jej, jak bude probíhat vláda v jeho Anglii. Svůj cíl vidí ve Svaté zemi a dost urputně se za ním hodlá ubírat.
Vojáci, kterým se postaví do čela, jdou od vítězství k vítězství. Pod jeho vedením porazí i dosud neporaženého Saladina. Mimochodem, tihle dva vůdci, ač nepřátelé, k sobě chovali rytířskou úctu: když v bitvě u Jaffy pod Richardem zemřel kůň, Saladin mu pošle nového. Po pěti letech válečných dobrodružství zamíří Richard zpět do Evropy, ale klidu si neužije. Čekají ho další bitvy a války, a tak je jen otázkou času, než si krále, nepřáteli nazývaného ďáblem i strašlivým lvem, najde šipka z kuše.
Eduard III. (1312–1377)
Když máte v ruce kladivo, každý problém vám přijde jako hřebík. Proto asi nepřekvapí, že král Eduard III. řešil většinu sporů válkou, invazí nebo aspoň obléháním. Od mládí byl totiž těsně spjat s armádou, tou poslední věcí, která v Anglii kolem roku 1340 ještě trochu fungovala. Eduard III. vlastně trvale neobýval žádné sídlo, ale svůj život trávil na cestách a taženích: ať už proti zpupným baronům, skotskému králi nebo proti Francouzům. I když byl nesmírně vznětlivý a prchlivý, jeho přítomnost a velení neslo plody a motivovalo vojáky i v boji proti jasné přesile. Zvítězil tak u Kresčaku i Poitiers a roku 1346 dobyl i Caen. Dodnes jej považují za jednoho z nejschopnějších anglických králů.
Jan Lucemburský (1296–1346)
Nesmíme zapomenout ani na našeho Jana Lucemburského, i když – slovo náš není úplně na místě. Tenhle Král cizinec, jak se mu přezdívalo, totiž své mládí trávil tím, že s družinou obrážel jeden rytířský turnaj za druhým. A později zase kočoval po evropských monarchiích, aby upevnil své mocenské pozice. Na druhé straně, jeho účast u papežského dvora byla Čechům z dlouhodobého politického hlediska prospěšnější. Nepřekonatelně se ovšem do dějin zapsal svou poslední bitvou. Do nedobře se vyvíjející vřavy u Kresčaku, kde bojoval po boku francouzského krále, totiž Jan vjel v čele svých družiníků, ač byl sám tehdy prakticky slepý. Proč? Protože český král z boje neutíká…
Sebastián I. Portugalský (1554–1578)
Sebastián mnoho panovnických chyb udělat nestačil, protože od narození za něj vládli regenti. On sám byl přesvědčený, že je Kristem vyvolený, aby porazil muslimy. Tou dobou se žádná křížová výprava nechystala, a proto se rozhodl zúročit své vojenské dovednosti při tažení do Maroka.
Nápad to nebyl špatný, ale provedení? Muslimská přesila ho totálně rozdrtila a sám osud Sebastiána I. Portugalského zůstal po prohrané jaksi v mlhách. Padl? Utekl? Nebo je pravda to, co tvrdil jeho strýc španělský král, který prý synovcovy pozůstatky nechal narychlo pohřbít? Do zajetí ale navíc padla polovina portugalské šlechty. Dobrodružství zanechalo portugalský trůn bez dědice a zruinovalo pokladnu. Po čase se vynořila legenda o tom, že až bude nejhůř, Sebastian se do země vrátí. Portugalci mu proto říkají Spící král…
Albert I. Belgický (1875–1934)
„Belgie je národ, nikoli silnice,“ řekl Albert I. Belgický. Těmito slovy zareagoval na porušení smlouvy o neutralitě, kterého se dopustilo Německé císařství. Chtěli zaútočit na Francii a vzít to zkratkou přes Belgii, ovšem Albert něco takového nechtěl dopustit. A tak vyrazil v čele svých vojáků. Belgie neměla velkou armádou, ale král účastnící se boje přímo na frontové linii dokázal zázraky. V roce 1914 uhájil Antverpy, později úspěšně směroval armádu do bitvy o Yser, na konci války dobyl svou zemi zpět. Není divu, že ho vítali jako národního hrdinu. Od středověku Evropa nepamatovala takového krále.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Pixabay, CC0
