Krabičková aféra: Kdo chtěl vyhodit české politiky do povětří?

V září 1947 přišly na adresu nekomunistických ministrů Jana Masaryka a Prokopa Drtiny balíčky, které údajně obsahovaly vzácné parfémy. Ve skutečnosti však skrývaly výbušninu, která měla při otevření krabičky explodovat. Třetí balíček se stejným obsahem přišel na adresu Petra Zenkla, místopředsedy vlády, který byl současně předsedou Československé strany národně socialistické. Událost vyvolala poprask, neboť československá veřejnost nebyla na takové teroristické metody zvyklá.

Hlavně nic neodhalit

Následné policejní vyšetřování probíhalo za velké mediální pozornosti, netrvalo však dlouho a celá záležitost uvázla na mrtvém bodě. Policisté zjistili některé nedůležité skutečnosti, pachateli se však na stopu nedostali. Národní socialisté se tudíž pustili do vlastního vyšetřování, v němž byli podstatně úspěšnější. Brzy odhalili, že krabičky byly vyrobeny v obci Krčmaň nedaleko Olomouce a že do celé záležitosti je zapleten krajský sekretariát KSČ v tomto městě.

A jen tak mimochodem se přišlo na to, že olomoucký krajský tajemník KSČ Jura Sosnar ukrýval velké množství funkčních zbraní, schopných okamžitého použití. Nelze se pak divit, když na veřejnosti vzniklo podezření, dle něhož bylo policejní vyšetřování tak málo účinné právě proto, že do přípravy atentátu na tři ministry byli zapojeni komunističtí funkcionáři. Nebylo žádným tajemstvím, že komunisté skrze ministra vnitra Václava Noska policii cílevědomě infiltrovali svými lidmi, které dosazovali na velitelská místa.

Nekomunističtí podezřelí

Pochybnosti o objektivitě policejního vyšetřování této události a o snaze dovést je k úspěšnému konci podporovaly totiž i další podivnosti, spojené s činností Sboru národní bezpečnosti, jak se tehdy policie nazývala. Týkaly se například odhalení údajného skladiště zbraní u města Most, které mělo patřit skupině lidí blízkých národně socialistické straně, připravující prý protistátní (a především protikomunistický) puč. Obdobně provokačním způsobem vystupovaly bezpečnostní orgány proti představitelům slovenské Demokratické strany, které bez dostatečných důkazů obvinily ze zrady, špionáže, spolupráce s bývalými ľudáky a snahy odtrhnout Slovensko od českých zemí. 

Třetí taková aféra, v níž se angažovala komunisty ovládaná policie, se odehrála v létě 1947 v Nechanicích u Hradce Králové. Stoupenci bývalé agrární strany se rozhodli využít rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle něhož takzvané Selské jízdy nebyly součástí agrárnického programu a jejich organizování či účast na nich je tudíž zcela legální. První takovou akcí měly být závody na koních, konané 4. a 5. července 1947 právě v Nechanicích. I když Okresní národní výbor v Hradci Králové uspořádání dostihů povolil, ministerstvo vnitra proti nim vystoupilo. Přestože se do Nechanic sjížděly tisíce diváků a účastníků soutěže, nechalo obec obklíčit zhruba šesti sty policisty a konání závodů znemožnilo, přestože tím došlo ke zjevnému porušení zákona. 

Komu slouží policie?

Není se tedy co divit, že mezi nekomunistickými politiky, ale i v širokých řadách demokratické veřejnosti vyvolával takovýto vývoj značné znepokojení. Tisk nekomunistických politických stran upozorňoval na nejkřiklavější projevy komunistické hegemonie v policejním aparátu. Zejména národně socialistický poslanec Ota Hora varoval před stávajícím trendem: „Nedopusťme, aby policejní sbory byly ovládány jednou stranou, protože to by byla cesta k policejnímu státu, soumrak demokracie, konec všech svobod,“ řekl v Národním shromáždění 12. prosince 1947.

Ale i ostatní představitelé demokratických sil sledovali vývoj a obměny v policejních strukturách bedlivěji než dříve a přirozeně pak v této oblasti nacházeli společnou řeč snadněji než při řešení jiných problémů. A „krčmaňský případ“, kdy jindy tak aktivní policie – ať již se jednalo o zmíněnou mosteckou aféru, odhalování „slovenských zrádců“ či zásah proti Selským jízdám v Nechanicích – přešlapovala na místě a nedokázala najít pachatele, budil pozornost a podezření, že za touto neschopností se vlastně skrývá nechuť k možnému odhalení nekalých komunistických praktik.

KSČ pod palbou

Část zasedání vlády konaného 13. února 1948 měla tajný charakter: na programu bylo projednání zprávy ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny o výsledcích vyšetřování vedeného jeho úřadem ve věci atentátu na tři ministry. Jak se dalo předpokládat, zpráva vyzněla jako tvrdá kritika poměrů v Bezpečnosti a obvinila komunisty z jejího zneužívání. Svůj příspěvek o perzekuci sociálních demokratů měl připraven i ministr výživy za ČSSD Václav Majer. Nakonec s ním ale nevystoupil, neboť na zasedání chyběl ten, jehož se obsažená kritika týkala nejvíce, totiž ministr vnitra Nosek, který údajně onemocněl. Ministři za KSČ s Drtinovou zprávou nesouhlasili a odmítli návrh nekomunistických stran na vytvoření komise, která by vznesené stížnosti prošetřila. 

Zcela nečekaně se však jednání vlády zkomplikovalo ještě více. Po Drtinově referátu zazněla čerstvá informace, že zemský velitel SNB v Čechách plukovník Jan Dybal právě odvolal ze svých funkcí osm oblastních či obvodních velitelů policie v Praze a přeřadil je do subalterních pozic.

Vážnost situace podtrhnul fakt, že jako z udělání nikdo z odvolaných policejních důstojníků nebyl členem KSČ, naopak mnozí z nich byli členy strany národně socialistické. Zpráva vyvolala další vzrušenou debatu, která vyvrcholila usnesením vlády, aby ministr vnitra Nosek rozkaz plukovníka Dybala odvolal, celou akci zastavil a aby až do prošetření situace v policii neprováděl další změny na velitelských místech. Výjimečné na celé záležitosti bylo, že ministři demokratických stran se v tomto případě zcela shodli na společném stanovisku a komunistické vládní křídlo jednomyslně přehlasovali. 

Vládní rozkol na spadnutí

Demokratičtí ministři se rozcházeli s pocitem vítězství, který však netrval dlouho. Na příštím zasedání vlády 17. února zjistili, že ministr vnitra Nosek usnesení vlády nesplnil a na zasedání se opět nedostavil s tím, že onemocněl. Nekomunistické členy vlády to pobouřilo a požadovali okamžitou realizaci vládního usnesení, Gottwald však jejich požadavek odmítl. Nálada se vyostřovala, došlo na osobní urážky, a dokonce se schylovalo k fyzickým útokům. Další zasedání vlády bylo stanoveno na 20. února 1948. Ministři demokratických stran se dohodli, že se ho (a ani žádného jiného) nezúčastní, dokud ministr vnitra neprovede usnesení vlády ze 13. února.

TIP: Historická detektivka: Chlebíčková aféra aneb Smrt kolaboranta Lažanského

Zástupci národně socialistické strany Zenkl a Ripka hned následujícího dne, 18. února, navštívili prezidenta Beneše. O této schůzce existují rozdílná svědectví. Podle Zenkla a Ripky prezident schválil jejich postup a vyzval je k neústupnosti. Dokonce prý souhlasil i s jejich plánem na podání demise, kdyby to bylo nezbytné. Beneš naopak později opakoval, že demise demokratických ministrů pro něj byla velkým překvapením.

Skutečností je, že k ní nakonec došlo. Když komunisté i nadále odmítali usnesení vlády o bezpečnosti uvést do života, rozhodli se ministři Československé strany národně socialistické, Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany odstoupit ze svých funkcí, a vyvolat tak předčasné volby. Došlo k tomu 20. února 1948. V Československu vypukla vládní krize, jejímž výsledkem byl nakonec rozklad demokratického pořádku a nastolení komunistické totality.