Koření ve středověku: Proč zakázala církev v klášterech pepř?

Dnes je černý pepř jedno z nejzákladnějších a nejlevnějších dochucovadel, ve středověku se ale stál velké peníze. Ačkoli sušené pálivé kuličky obsahující ostrý alkaloid piperin dovezl z Indie už Alexandr Makedonský, teprve Marco Polo popsal, jak vypadá rostlina, z níž se sklízejí.

Ďáblův pepř

Církev se domnívala, že pepř podporuje smyslnost a žádostivost, takže proti němu brojila a zakazovala jej alespoň v klášterech. Středověcí mniši, kteří měli rádi pálivou chuť, si pokrmy kořenili náhražkou z plodů drmku obecného, jemuž se díky tomu přezdívalo kněžský či mnišský pepř. Jeho odborné jméno navíc zní agnus-castus čili latinsky cudný beran – věřilo se totiž, že naopak pohlavní pud tlumí.

V Čechách máme doloženo užívání pepře, šafránu, hřebíčku, muškátu či skořice až ve 14. století, na královskou tabuli se však tato dovozová koření nejspíš dostala i dříve. Evropa poskytovala dostatek koření i méně majetným strávníkům. Už v 11. století se v archeologických nálezech objevují zbytky kmínu a kopru. Od 12. století se v Praze kořenilo bobulkami jalovce a koriandru. Volně v přírodě pak rostla dobromysl, lesní majoránka, kopřiva, třezalka tečkovaná, kozinec či vlaštovičník.

Tajemná skořice a vzácný šafrán

Číňané používali skořici už před šesti tisíci lety, brzy si ji oblíbil i celý starověký svět. Aristoteles se ovšem domníval, že aromatické svitky přinášejí  až ze samotného okraje světa obrovští ptáci, aby si s nimi vystlali svá hnízda. Tomu věřili ještě i křižáci přicházející do Svaté země. Holanďané objevili v 16. století na svých objevitelských cestách skořicovník cejlonský, který je dnes považován za kvalitnější – právě on tvoří typické dvojruličky. 

To šafrán setý se začal pěstovat někdy v době bronzové v Řecku. Květ obsahuje pouze tři purpurově hnědné čnělky dlouhé dva až tři centimetry – ty se navíc dodnes musejí ručně odštipovat. Pančování šafránu se tak ve středověku trestalo i oběšením – míchal se totiž s okvětními plátky měsíčku lékařského.

Hrdina zámořských objevů

Hřebíček, tedy sušený kalich a poupě hřebíčkovce kořenného, pochází z Moluckých ostrovů a do Středomoří připutoval už před více než dvěma tisíci lety. Evropa jej mohla ochutnat díky arabským kupcům, ale komodita to byla příliš cenná na to, aby se ji tuzemští obchodníci nepokusili získat sami.

Takovou „západní zkratku“ na Molucké ostrovy chtěl objevit právě Fernão de Magalhães. Přepočítal se. On sám sice během dlouhé cesty zahynul, jediná z lodí, která se vrátila, však celou expedici zaplatila dvojnásob. Jeden kilogram hřebíčku se totiž například za vlády Rudolfa II. prodával za 7 gramů zlata či dva dukáty – stejně jako 200 kilogramů pšenice.

TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Roku 1605 ovládla Molucké ostrovy Nizozemská východoindická společnost. A protože monopol na obchod s hřebíčkem a muškátem představoval skutečně terno, o 24 let později Holanďané zlikvidovali plantáže na všech ostrovech krom čtyř – a ty bedlivě střežili. Na vývoz semen či rostlinek hřebíčkovníku uvalili trest smrti. Tato strategie jim procházela až do roku 1769, kdy semínka propašoval v dutém podpatku guvernér ostrova Mauricius – Francouzi je pak vysadili na Réunionu.