Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Reformní činnost Josefa II. byla inspirována modernizačním úsilím pruského krále Friedricha II. nebo ruského cara Petra I. Josef pak dokázal pro uskutečnění změn najít dostatek vhodných spolupracovníků, protože nehledal jen mezi mocnými a urozenými. Díky tomu vznikly opravdu výkonné pracovní skupiny lidí, pro které splnění zadaného úkolu znamenalo vše na světě.

Ani „vše“ ale někdy nestačí. Josefovým maximalistickým požadavkům mnohdy nedokázaly vyhovět ani jím vybraní odborníci a tak si raději většinu svých výnosů (kterých bylo několik tisíc) zpracoval sám. Při takovém množství je pochopitelně nemohl vždy domyslet a zvážit ze všech stran, proto jeho dobré úmysly často nevedly k žádoucímu výsledku nebo nebyly prosazovány dost citlivě. 

Nevítané reformy

Prosazování reforem byl odvěký panovnický problém. To byl případ i josefínských církevních reforem. Císař nechal zrušit všechny církevní řády, které považoval za zbytečné, a v zemi zanikal jeden klášter za druhým. Nádherné iluminované rukopisy, unikátní prvotisky a jiné vzácné svazky z klášterních knihoven měly být postupně sváženy jinam, ale ve skutečnosti byla valná většina vážně poškozena, zničena nebo rozkradena. Osvícený panovník tak v jistém smyslu nadělal mnohem více škody než předcházející „doba temna“.

Ani zavádění ostatních reforem se vždy nesetkalo s nadšeným ohlasem a sociálně vlivné skupiny naprosto nenadchlo. S předcházejícím stavem byly spokojeny, chtěly žít podle starých vzorů a bohatnout stejnými cestami. Panovníkova reformátorská skupina tak musela změny prosazovat proti všem vlivným konzervativcům.

Nejvážnějším protivníkem byli ti nejmocnější – většina šlechty a vysokého duchovenstva. Reformátoři proti sobě ale popudili i nižší klérus, protože jeho činnost nepovažovali za pořádnou práci a stále po něm chtěli něco nového. Málo radosti měli i úředníci. Neustávající císařská nařízení přicházející z krajského úřadu budila zděšení a rychtáři byli na zámek voláni skoro každý týden, aby převzali další nové instrukce. Úřednické povolání se stalo skoro mnišskou řeholí. Josefínské změny tak byly s radostí přijímány jen úzkou vrstvou inteligence.

Vizionář a dříč

To ale neznamená, že je na místě hodnotit celou reformní činnost Josefa II. nepříznivě. Josef nebyl pouze člověk, který ledva se dostal z područí příliš autoritativní matky, začal překotně prosazovat všechny změny, které mu dříve nebyly povoleny. Josef II. byl v jistém smyslu vizionář a nebývalý dříč. Konečně, o jeho matce se říkalo, že pracovala až do chvíle, než na ni přišly porodní bolesti, a jakmile povila Marii Antoinettu, vrátila se zpět k povinnostem. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu.

Krátce po svém usednutí na trůn Josef omezil možnosti cenzury, převedl ji do rukou státu a takzvaným tolerančním patentem povolil i protestantské a pravoslavné náboženství. Zrušil zákaz některých povolání pro židy a také pravidlo, že se musí odlišovat oděvem a platit zvláštní daně. Náboženství a církve chápal jako nástroje k posílení jednoty státu a mravní výchovy. Jeho nejdůležitějším krokem bylo ale zrušení nevolnictví.

Zrušení „neexistujícího“ nevolnictví

Císař svůj úmysl ohlásil dvorské kanceláři už v dubnu roku 1781. Chtěl zrušit nevolnictví v českých zemích a zavést mírnější formu poddanství, k čemuž si vyžádal stanoviska českých i moravských stavů. Z Prahy přišla navenek souhlasná odpověď, která ale byla ve skutečnosti anulována požadavkem, aby vše bylo uskutečněno takovým způsobem, jaký bude v Praze navržen.

Dále v Praze mínili, že v Čechách existuje nikoli „nevolnictví“, ale pouze „dědičné poddanství“. V Brně zase uvedli, že nevolnictví na Moravě neexistuje, a že je zde pouze „poddanství“ a „připsání k půdě“. Byly tedy ochotni připustit jen ty zásahy do „poddanství“, které zásadně připomínaly „nevolnictví“.

Tyto vytáčky a krasomluva pragmatického Josefa II. jen utvrdily v tom, že změnu provede. Na další stanoviska se už neptal a 1. listopadu 1781 „z rozumu a lásky k lidem“, ale hlavně z ekonomických důvodů vyhlásil „konec člověčenství v českých zemích.“

Poddaní dostali právo žádat vrchnost o bezplatné vyvázání z područí, svobodně opouštět panství a hledat si obživu dle libosti. Dále směli uzavírat manželství bez svolení feudálního pána a děti poslat na studia. Sedláci už nebyli povinni odebírat panské pivo či pálenku ani povinně mlít ve vrchnostenském mlýně. Aby bylo zrušení starých pořádků naprosto zjevné a nikdo o něm nemohl pochybovat, začal císař bojovat proti příliš okázalým projevům úcty vůči úředníkům. Sedláci dostali zakázáno se úředníkům klanět a líbat jim ruce. 

Problémem bylo znění tohoto veledůležitého textu. Český text byl neumělým překladem německého originálu a na několika místech nevystihoval přesně to, co autoři chtěli zdůraznit. Překlad se totiž stal malým kolbištěm a odráží dobové terminologické spory. Kontury hlavního sdělení se ale v překladu neztratily.

Byla by velká chyba myslet si, že zrušením nevolnictví začalo obyvatelstvo masově přecházet z venkova do měst. Naopak, jejich vztah k půdě se tak mohl jenom upevnit. K tomu napomáhaly i další zásahy státní moci, povyšující postupně držbu selské půdy až na úroveň skutečného vlastnictví. Pro šlechtické zemědělské podnikání změna znamenala citelnou ránu. Čím dál tím častěji museli panští hospodáři sahat k využívání nájemní práce venkovské chudiny. Pro nemajetný venkov naopak znamenalo zrušení nevolnictví zlepšení podmínek prodeje pracovní síly. Venkovská chudina, která v českých zemích tvořila celou třetinu populace, se tak uvolnila pro námezdní práci a získala dříve netušené možnosti. Tito lidé pak směřovali k velkým statkům nebo do nezemědělské produkce, totiž k řemeslům a manufakturám. 

Zrušení nevolnictví provázel také Patent o dědickém právu, který umožnil dělení usedlostí, což pro venkovské poměry představovalo hlubokou proměnu. Drobení gruntů dalo obživu většímu množství rodin, ale i zde byla vytyčena jasná hranice. Nesměla vznikat ekonomicky nesoběstačná hospodářství s výměrou menší než čtyřicet měřic (zhruba sedm a půl hektaru).

TIP: Tažení proti braku: Kdo ovládal cenzuru v habsburské monarchii?

Zrušení nevolnictví nemělo samo o sobě převrtaný ekonomický význam, znamenalo spíše potvrzení předcházejících změn. Feudální povinnosti a robota, naturální dávky a peněžní platy navíc zůstaly zatím zachovány v nezměněném rozsahu. Josefovým dekretem se ale z nevolníků stali svobodní lidé, kteří teprve nyní mohli v řadě základních životních situací uplatnit svá rozhodnutí. To bylo na patentu to nejdůležitější.